Když padá déšť 1a

1. kapitola

Zajímat se o druhé je naprosto přirozené. I kočka podřimující na zdi přece pozoruje na půl oka lidi, kteří chodí pod ní. Ale mezi touto zvědavostí, která je přípustná, a vlezlostí, která už přípustná není, vede dělící čára, kterou mnozí lidé nerespektují. A to i tehdy, když je namalována červeně a představuje tak jasné varování.

Isabel seděla v pohodlném křesle ve výklenku kavárny Glass and Thompson na konci Dundas Street, svažující se ke Canonmills. Z této části ulice bylo v dálce vidět Pět kopců. Tmavozelené vršky se ve světle mořské hladiny zdály modré a neustále se měnily. Isabel měla tuto kavárnu ráda. Okna původně určená pro reklamu nyní předělali na posezení pro hosty.

V Edinburghu bylo většinou dost chladno, proto si hosté nemohli vychutnávat kávu venku, až na několik krátkých týdnů během léta, kdy jakoby čekali, že přírodní živly si na tu dobu dají pauzu. Sedět ve výklenku byl proto jakýsi kompromis. Člověk byl chráněn sklem a současně mohl sledovat, co se děje venku. Pootočila si židli trochu dopředu, aby lépe viděla na ulici.

Na Dundas Street byla řada galerií. Některé už byly zavedené, jako Scottish Gallery nebo Open Eye, další se snažily založit svou prosperitu na mladých umělcích, kteří stále doufali, že mají vše před sebou. Zřejmě by byli zklamáni, kdyby zjistili, že svět jejich přesvědčení nesdílí, zkoušeli to zkrátka pořád dál. Jedna z těchto menších galerií právě zahajovala provoz a Isabel viděla dav čekající na otevření. Před vstupními dveřmi stál malý hlouček kuřáků zabraný do potahování z cigaret. Zřejmě si zakládali na své výjimečnosti. Trochu se zvedla, aby lépe viděla na jednoho z nich, vysokého muže v modré bundě, který se bavil se ženou vedle a živě gestikuloval, zřejmě aby něco zdůraznil. Připadal jí trochu povědomý, ale z této vzdálenosti a úhlu pohledu to bylo těžké říct určitě. Náhle muž v modré bundě přestal gestikulovat, postoupil dopředu a položil ruku na ženino rameno. Poodstoupila, jako by ho chtěla setřást, ale držel ji pevně. Zvedla ruku a vypadalo to, že mu chce sundat prsty, ale celou dobu se při tom usmívala. Isabel si toho dobře všimla. Zvláštní komunikace probíhající pomocí úsměvů. Ale i další věci poutaly její zvědavost. Ke kavárně, přímo pod Isabelin výklenek, přijelo drahé auto, zdánlivě nenápadné, ale svým vzhledem naprosto impozantní. Zastavilo a vystoupili muž se ženou. Byli v zóně, kde se nesmělo parkovat, a Isabel viděla, jak muž zmáčkl ovladač na automatické uzamčení dveří. Tady se může jen zastavit, ne parkovat. Copak to nevíte? Ale pak si pomyslela: lidé, kteří jezdí takovými auty, si o sobě myslí, že nemusejí dodržovat žádná pravidla, ta jsou jen pro ty, kteří mají horší auta a hluboko do kapsy. A tihle lidé si samozřejmě mohou dovolit platit pokuty, to je pro ně zanedbatelný obnos. Zjistila, že ji to dráždí a že toto její podráždění přechází do nepřátelství. Neměla je ráda, svým chováním u auta dávali najevo aroganci. Podívala se na svůj hrnek s kávou a potom zase ven. Ne, uvažuje špatně. Neměla by nenávidět lidi, které nezná. Nic o nich nevěděla kromě toho, že jí připadalo, že kvůli svému bohatství ignorují pravidla, která jiní musejí respektovat. Ale možná ani nevědí, že se tam parkovat nesmí, třeba pocházejí odjinud, odněkud, kde dvojitá žlutá čára naopak znamená povolení k parkování. A jak o tom přemýšlela, usoudila, že určitě nebudou z Edinburghu. Svědčilo o tom jejich oblečení i čerstvě opálená pleť. Tito lidé byli někde na slunci a jejich oblečení mělo navíc jižní střih, jaký se u obyvatel Skotska běžně nevidí. Skoti nosí oblečení z měkkých látek, trochu pomačkané a trochu obnošené, odráží to skotskou povahu.

Povytáhla krk. Muž byl zřetelně starší než žena. Kráčeli spolu ulicí směrem od auta. Na chvíli se zastavili,když muž ukázal ke dveřím a žena mu něco říkala. Isabel viděla, jak si kolem krku přehodila vzorovaný hedvábný šátek a podívala se na hodinky na zápěstí. Když zvedla ruku, zlatý kroužek hodinek ozářilo slunce. Muž přikývl a poté stoupali po schodech ke Scottish Gallery. Isabel otočila křeslo zpátky. Nebylo na tom nic zvláštního: bohatý pár, zřejmě cizinci, kteří přijeli do města a zaparkovali auto na zakázaném místě spíš z neznalosti než namyšlenosti a pak šli do galerie. Nebylo na tom nic zajímavého až na jednu věc: mužův obličej vypadal jako by měl obrnu lícního nervu, měl stejnou charakteristickou grimasu. Ženin obličej byl naproti tomu pravým opakem: měl pravidelné rysy renesanční Madony a působil svou krásou, vyrovnaností a ženskostí.

Nic mi do nich není, říkala si. Ale přesto jí to nedalo. Měla čas do dvanácti a teprve bylo půl jedenácté, o návštěvě Scottish Gallery navíc stejně uvažovala. Znala tamější zaměstnance, kteří ji zpravidla upozornili na zajímavá díla skotských umělců: skicu od Peploea, Philipsonův akt a pokud měla štěstí i něco od Williama Crosbieho. Když půjde dovnitř teď, může je poznat blíž a o té dvojici si udělat zasvěcenější obrázek. Trochu jim křivdila, když je odsuzovala, tak jim to vlastně dluží. Nebyla to tudíž jen pouhá zvědavost, ale i oprava špatného úsudku.