Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePapírové vlaštovky
Autor
DN
Vydechuji dým do modrého světla.
Obloha padá k zemi jako papírové vlaštovky a kostry se třesou zimou ve svých hrobech.
Stékám po chodníku.
Všechny barvy se mísí v blátivou šeď.
Nikdy tě nebudu mít dost, tak prosím neodcházej.
Unavená neděle se loudá na svoji schůzku s měsícem, který se jí bojí.
Možná se spíš stydí.
Schovává svou tvář za vějířem z mraků, jen jeho očka vykukují a já hledám noru, do které se schoulím.
Noru, kam složím levou půlku tváře.
Obloha pozvolna padá.
Líbá ji neonové světlo vánočních světýlek.
Ulice se koupou v červené, modré, zelené.
Muž k sobě tiskne svou ženu a ta křičí.
Silnici skrápí krev tekoucí na sever.
Stékám spolu s ní, na sever.
Ledové krystalky chytají druhý dech.
Kryjí mi záda.
Prosím, vítej v mé zemi.
Dýchej můj vzduch.
Přiviň mě na svou hruď, blíží se půlnoc.
Konec dnešního dne a zítřek má ostré tesáky.
Zazněl poslední tón.
Mé srdce změklo.
Sedmikrásky v tvých vlasech začínají vadnout.
Stejně jako zbytek flóry.
Roční období mění svou tvář.
Slévají se.
Omámený tvými slinami, ztrácím kouzlo.
Všechno je jen dočasně, ale tvůj odkaz přežije.
Ó matko naše promiň nám rány.
Ale neboj se, čas je zajizví jako ty mé.
Ó promiň můj drahý, náš čas tady končí.
Věnuji ti svůj tep, svůj poslední dech, ať se můžeš rozloučit.
Budu ležet uprostřed naší ulice s rozevřenou náručí.
Obloha padá jako papírové vlaštovky.
Čas stéká po silnicích.
Barvy stékají po chodnících.
Slévají se v blátivou šeď.
Všechno nalézá svůj klid, své místo.
A já čekám s rozevřenou náručí na tvůj poslední výdech.
11 názorů
Když chce člověk strašně moc něco napsat, nemusí to dobře dopadnout. Já mám spíš takovou zkušenost, že nějaký postoj nebo pocit prostě někam nese moje slova. Báseň pak může vyjádřit i něco, o čem jsem před tím ani nevěděla, že to cítím. Ten pocit se časem vytříbí, zvlášť, když je ta báseň delší a sama se mi vnuceje : piš dál, piš dál.
To je pravda. :) Dost často to pociťuji i na sobě, když chci strašně moc něco napsat, ale chybí tomu cit jako hlavní činitel. :D
Určitě je dobře, když báseň vyrůstá z nějakých opravdových emocí. Já dost nemám ráda lidi, kteří si jenom tak pohrávají se slovy, aby druhým ukázali, jak oni to umí. Co z toho když něco umíš, ale píšeš o ničem ?
Moc děkuji. Jsem polichocen. :) Většinou se tímto způsobem vypisuji ze svých pocitů a jsem moc rád, že se to do básně otisklo. :)
Jsem tu jenom chvilku, ale už jsem příjemně překvapená tím, že tady jsou milostné básně jiné, než jsem čekala. Tohle mi připadá takové hodně vášnivé. Kdyby to byla hudba, tak napíšu, že je to hard, i když se to zdá být soft.
" Muž k sobě tiskne svou ženu a ta křičí ." - Pro mě je ten verš jaksi ústřední a všechno to kolem je svět vnímaný přes vášeň. To vášeň píše sama tvoje metafory a oživuje jinak všední svět kolem tebe. Tohle mi zatím připadá nejlepší z tohu, co tu čtu.
Tvůj surrealismus mi připadá takový krásně starobylý a některé pasáže jako kostlivci třesoucí se na svých hrobech, nebo krev tekoucí na sever, se mi moc líbí. Ale líbí se mi to i celkově. Tip.
nádherné