3 b. II

 

Lovci mrožů II

 

Ráno na štěrkové pláži. Hlíznatá chlapiska

                                                         tahala mrože ven

z bouření zpocené vody. Na lanech napjatých

                                                            jak struny hřbetní

v páteři chladného vichru. Čepice, holiny, baloňáky. Rackové křičeli

do jader rytmických povelů. Úvazy na bílých klech

pro tunu savčího masa. Mé zbytné já? nablízko, vzdálený divák:

zhmotněná nemožnost očního kontaktu

v jedné ose s mozolnatým

                                 zrakem lovců.

 

 

Na koho křičíš svým červeným kabátem

 

Nepiš tak na sílu. Skřehot, křik dělohy – vynechat zkus.

Zapomeň:

deprese, exprese, uřvané barvy. Básně máš opravdu

hnusné. Nekřič na nemluvně, šeptej, než usne;

a pak se dívej – jenom se prosím tě dívej. Vnímáš ten klídek –

jak ze snu vrní? Upři se na ječmen. Teď! prociť růst. Vynechej

laciný přesah, plesnivé zrní.

 

 

Stíny, co ztratily závislost na světle

 

Vidím tvé Figury s kostěnou obroučkou.

Paráda. Právě jsi objevil celuloid, co v žáru nehoří. Jindy –

toužíš popsat malformace

                                 v Hrdličkově muzeu.  

Rozlišit stvůry a nestvůry?

zkoušíš je obehnat studeným popisem. Kostra, co bývala člověkem –

obludná Helena. Emoce? Tady jsou zbytečnou zátěží.

Možná jsi ve stínu – studený, plochý. Básně vždy pojímáš důsledně vědecky:

                                              namísto veršů vždy

vitríny, šuplíky, měřidla, fochy.

 

Depersonalizace (8.1.)




Promiňte, zde nikdo nebydlí.

Nájemník se odstěhoval, nikdo neví kam.

Na rybích oknech nám nenechal vzkaz.

Děrovačkou vycvakl si zrak, takže nevíme,

jestli se umlátil o bílé stěny,

jestli popel v popelníku mohl zůstat z něj,

kam vlastně zmizel a jestli je sám –

sám v bílé garsonce za lebeční stěnou,

anebo jinde či docela nikde. Mějte se.

Nebo víc – mějte nás

rád. Vaše oči,

              dvě bílé diody – šátráme do tmy.

Nájemník se odstěhoval, nikdo neví kam.

Vnímáme nejasné zrnění: káva či prázdný šum,

vůně či modrá zář. Co když mu dutou tvář

zapíná/vypíná počítač na stole?

Promiňte, ale za tváří

nikdo a nic právě nebydlí. Jen hlava na krku

jak vejce na židli. Může být včera,

třeba je za sto let;

 

garsonka je pravoúhlá výslechová místnost.

Nemá co říct, nebo zatlouká

             hřebíky do stěny pro modrá plátna,

(na něž se mu, má-li jakou, zjeví stará identita).

Jestli je doma, tak hledá dech:

ztratil jej stoupaje po schodech

Richterovy škály.

 

Sjíždíme seriál /10.1./

 

Napětí na konci každého dílu

vytváří trhliny v přítomných slupkách;

tohle je moderní víra! A níž

vědomí ztrácí gravitaci,

gauč je dopravním prostředkem,

levituje v relativním prázdnu;

pletky a zápletky, stavy a postavy…

Jeden by druhého spojoval, trhal

na kladné záporné částice –

abychom hltali zbytkové fotony,

abychom, surfaři na nočních vlnách,

zůstali napjatí k samému konci,

k nervózním, nejistým očistcům

mezi první a druhou sérií.

 

 

 

---