7: JO, VENDULO

Jo, Vendulo,

takže jsem opět tady, doufaje, že se v líčení praktického použití toho symbolonu samou tebou posunu i dneska zase jen o malinkatý kousek dál.

Pročež dnešní pokračování začnu zmínkou, jak mě onehdy takový jeden kdosi nakopl dotazem, abych mu jmenoval alespoň jednoho kohosi, kterého si z živých zdejších vážím.

Omluvil jsem se mu, že takový jeden se mi v prostředí plném tak akorát koblih s bolševicky rudými marmaládovými náplněmi uvnitř ihned nevybaví, a že tedy o jeho opravdu zajímavé nabídce budu průběžně přemýšlet.

Nakonec tedy ano, vzpomenul jsem si na kohosi takového – osobně ho neznám, z médií taky ne, poněvadž je mám všechna spolehlivě už dlouhá léta vypnuta, anebo tištěných v českých verzích si jich nevšímám, a to již od června roku 90. Pouze jsme se s příležitostí mailové korespondence o páně Jirousových básních z Valdic, kvůli nimž já měl málem tenkrát průser, zatímco on je vynesl v puse ven, když ho z těch Valdic po 5 letech propouštěli, pouze s takovou retropříležitostí jsme se prostřednictvím mailů zasmáli.

Za to vynešení, jež tehdy málem způsobilo mé dosavadní beztrestnosti kolaps, se mi omluvil.

Byl vždycky málomluvný, proto nebylo těm bachařům při odchodu z Valdic nápadné, že tentokrát nemluví vůbec.

Posléze dál pokračoval ve svých zájmech, tedy vydávání ineditní literatury. Když potom ty zdejší koblihy s rudými bolševickými náplněmi uvnitř zvítězily, a shrábly zasloužený veřejný prospěch, on nemluvně pokračoval v jeho zájmu dál, a protože kvůli absolvovaným Valdicím na něj ty čerstvě vysmažené koblihy jaksepatří nemohly, zřídil si v místnostech, které zrekvíroval po bývalém kágebáckém sekretariátu svazu mezinárodního studentstva, cosi jako skladiště, archiv, ZOO a knihovnu současně, a už 30 roků dává dohromady všechny ještě stále dostupné svazky i části samizdatů, které za dobu bolševika (která sice trvá těmi rudými koblihami pořád) nejenom v česku za jeho déle nežli padesátileté trvání vznikly.

Takže – jaképak tohleto jsou zásluhy, když za ně dneska bere penzi, a předtím každý měsíc jako každá jiná kobliha plat!

Přičemž zrovna teď mě napadlo, že až dopíšu, ihned mu tohle pošlu v příloze mailu, kterým ho zase budu urgovat kvůli Kafkovým textům, které vyšly, nebo o nich, v samizdatové éře, a jež mě zajímají teprve až dneska – a to jenom proto, jestli v nich není cokoli zmíněno o tamtěch siřemských dvou jelíncích.

Naposledy jsem ho takto urgoval před Vánocemi, a byl jsem odbyt jeho obvykle mile napůl němým způsobem, že se mám zase ozvat po Novém roce, takže tento dnešní text (ač tak původně vůbec nebyl míněn) bude k takovému účelu šperhákem tak akorát.

A já si takto aspoň senovážně ověřím, jiříku, co za jakou koblihu vlastně seš!

Nakolik rozumíš třeba řeči ptákům a z jakéhoto gruntu (i když si jindy netykáme) mě vlastně máš rád.

No, inu, a za kýmsi takovým tě míním celou dobu vyslat a tímto způsobem ti cestu umetám.

Že jenom kvůli tomuhle tě celou dobu obtěžuji, aby ses dala do toho symbolonu vystřiženého ze svého vlastního letošního péefka?

Které jakou tedy má vlastně hodnotu, kterou mi jsi e-mailem poslala a za ním do Prahy kousek od hlavního nádraží by jsi s čímsi takovým nikdy pěšky nedošla?

Symbolon jest z takovéhoto ohledu také věcí, která ihned naráz cosi ozřejmuje.

Takže, co se dá ve všeobecné obklopenosti jen koblihami dělat?

Jednou zjara nasednu do rychlíku, maje s sebou 2 svazky dávných samizdatů z produkce zřejmě tehdejší výrobny někde v okolí Týna na Bečvou, kterých zrovna takových má dotyčný, jehož si mezi zdejšími živými vážím, sice určitě po všech skladištích, depozitářích a garážích plno, a zajedu se tak jenom kouknout do svazků vztahujících se jen pouze k Franzi Kafkovi, které mi dotyčný, ještě po několika příštích urgencích, určitě rád nakonec nachystá.

Proto se ihned všechny koblihy ptají, proč tě tam s takovou vehemencí vysílám, jak nechápeš i ty.

Jářku, když si přece umím posloužit sám.

Jenomže já tě do tamté knižní nory nevysílám přece kvůli Franzi Kafkovi, nýbrž v souvislosti s možnými dotazy týkajícími se jeho přítele Jiřího Langera, jehož knihu Devět bran začnu shodou shod číst znovu zrovna zítra, po zhruba 30 letech, neboť opět nadešel její čas.

To cestou podbeskydským vlakem motorákem směrem na Frýdek-Místek, kde poté zasednu v badatelně okresního archivu, jehož ředitel je už na mě nachystán.

Nikdo mě nežádal, nikdo mě nemusel umlouvat, jenom jsem si přečetl v poznámkách knihy Kafkovy korespondence, že se až po úplně svůj poslední výdech stýkal s jistým medikem Klopstockem, jehož si zřejmě vážil, a který pár týdnů pobýval i v dávném Frýdku, jedu, jedu, třebaže prozatím v celém archivu nic takového k přečtení není, jedu, jedu, stránky báječné Langerovy knihy obraceti budu, a to jenom pouze, abych udělal paní překladatelce aspoň takovou radost, jakou ona mi zprostředkovala svými hutnými poznámkami za Kafkovými dopisy, jedu, jedu, aniž mne o něco takového vůbec požádala, ale přece jenom snad ještě nejsem kobliha.

Které, i přes rozličné náplně uvnitř, přece neumějí číst.

.