Když padá déšť 2b

Pracovala na korekturách a dveře od své pracovny měla zavřené. Grace pracovala v poschodí nad ní, Isabel slyšela její kroky. Zřejmě nějaký předmět upustila a ten žuchl na zem. Potom následovalo ticho. Isabel pohlédla ke stropu a čekala, až zase uslyší kroky, aby si byla jistá, že Grace neleží v bezvědomí pod nějakým kusem nábytku. Grace posouvala věci, protože nikdy podle ní nebyly na tom správném místě. Šatní skříně tahala přes pokoj, skříňky se zásuvkami po koberci, toaletní stolky po jejím zásahu mizely v rozích místnosti. Isabel se domnívala, že tím chce Grace docílit principu feng shui. Grace měla o tyto věci zájem, i když o nich nechtěla moc mluvit. Obávala se totiž Isabelina skepticizmu. „Je spousta věcí, které dokázat nemůžeme,“řekla jednou Isabel, „ale které fungují. Prostě to víme.“ A vrhla na Isabel tak vyzývavý pohled, že Isabel už neměla odvahu zastávat své empirické stanovisko.

Kolem poledne už měla přečtenou a zkorigovanou asi polovinu čísla. Několik autorských poznámek bylo spleteno, chyběla čísla stránek nebo byla naopak vyšší a bylo nutné je opravit. Stránka 1027 neexistovala, mohla to být stránka 127, 102 nebo 107. Musela zkontrolovat bibliografické údaje, což jí zabralo hodně času, někdy musela i kontaktovat autora.Předpokládalo to psát e-maily lidem, kteří hned tak neodpoví a kdoví jestli vůbec.To ji přivedlo na myšlenku, že by článek na téma etické stránky psaní e-mailů byl ideální. Je potřeba odpovídat na každý e-mail, který dostanete? Je ignorování elektronické pošty stejně neslušné, jako když se díváme při osobním kontaktu skrz toho, kdo k nám mluví? A jaký je únosný časový odstup mezi přijetím elektronické zprávy a odpovědí? Jeden z autorů jí poslal upomínku už po dvou hodinách od svého prvního e-mailu. Dostala jste můj dopis? Můžete mi odpovědět? Tohle by mohlo být, přemýšlela Isabel, počátkem nové tyranie. Výhody nových technologií byly nejprve přijaty s nadšeným potleskem, potom ale následovala tyranie. Podívejte se na auta. Ničí města i lidská společenství. Znečišťují přírodu. Jejich uctívání nám vzalo čistý vzduch, přinutilo nás chodit po úzkých chodnících vedle jejich širokých autostrád, naprosto nás upozadilo. Ale přesto… Vzpomněla si na své zelené švédské autíčko, kterým se ráda vozila po otevřených silnicích z Edinburghu až na západní pobřeží, do Mullu, dokonce na ostrov Skye a trvalo to jen čtyři pět hodin, odpolední vyjížďka. Cholerickému doktoru Johnsonovi zabrala tatáž cesta několik týdnů a navíc plná nepohodlí a různých neduhů. Byla to vlastně docela hezká tyranie, kterou milovala.

Odešla do kuchyně pro sendvič a misku polévky k obědu. Grace jako vždy polévku uvařila. Dnes to byl vývar s bramborem a pórkem a bublal na plotně. Vždycky byl dobrý, ale na Isabel skoro přesolený. Když si polévku nalévala, zavolala Cat. Nikdy k tomu neměla nějaký zvláštní důvod, ráda volala,když zrovna neměla nic na práci. Viděla už Isabel ten nový australský film? Měla by tam jít, podle Cat je to ten nejlepší film, jaký letos viděla. Australani dělají dobré filmy. Tak dojemné. A vtipné. A viděla Isabel…

Isabel si sedla ke kuchyňskému stolu, postavila před sebe polévku a dál poslouchala Cat, která rozebírala klady australských filmů. A ve chvíli, kdy se Cat nadechovala k dalšímu proslovu, se jí Isabel zeptala:“A šla jsi do toho kina s Patrickem?“

„Ano,“ řekla Cat. „Pracoval až do večera, tak jsme si dali sraz až…“ Zarazila se. „Tys Patricka ještě neviděla, že? Říkala jsem ti o něm?“

Isabel honem přemýšlela. Nechtěla Cat říkat, že o Patrickovi slyšela od Eddieho, protože by ho mohla dostat do trapné situace, kdyby Cat věděla, že s ní probíral její milostné aféry. Mohlo jí to být jedno, ale s Cat nikdy nevěděla, na čem je.

„Už nevím,“ řekla, i když to nebylo pravda. Ale pak si pomyslela: Proč mám potřebu lhát, když jde o takové prkotiny? A proto pokračovala: „Vlastně jsem mluvila s Eddiem. Ptala jsem se ho, kde jsi, a on se zmínil o Patrickovi.“

Cat mlčela.

„Ráda bych ho poznala,“ pokračovala Isabel. Snažila se, aby její hlas zněl co nejméně zaujatě, jakoby Patrick pro ni nebyl nijak zvlášť důležitý. „Možná bys ho mohla někdy přivést.“

„Tak jo,“ souhlasila Cat. „Kdy budeš chtít.“

Poté se jejich hovor stočil jinam. Nedohodly si žádnou dobu, kdy Cat Patricka přivede, ale Isabel si usmyslela, že další den Cat zavolá a navrhne jí večerní setkání. Nechtěla na ni tlačit, protože by tak vyvolala dojem, že se zajímá o něco, do čeho jí vlastně nic není.

Vzpomněla si na pacienta Richarda Lathama, který lhal, a na jeho úsilí, aby mluvil pravdu. Ona teď tak velké bitvě nečelila, nestarat se o věci druhých, to byl jen malý boj. I přesto to pro ni byl boj, protože bylo přirozené zajímat se o partnera své neteře.

Do pokoje přišla Grace. „To byla Cat?“ zeptala se.

Isabel vyndala misku a podala ji Grace, aby do ní nalila polévku.

„Ano,“ odpověděla.

Grace otevřela skříňku, aby do ní uklidila prachovku, kterou přinesla.

„Viděla jsem ho,“ poznamenala. „Šla jsem kolem jejího lahůdkářství a zašla dovnitř. Byl tam.“

Isabel se dívala do polévky. „A co?“

„Jmenuje se Patrick a je docela dobrej.“

„No vida,“ řekla Isabel, „tak to už něco znamená.“

„Podle mě ho Jamie zná taky,“  pokračovala Grace. „Chodili spolu do školy. Jsou stejně starý. Je jim dvacet osm.“

To byla neočekávaná informace, tak Isabel jen opakovala „ vida“ a dál jedla polévku. Byl to pro ni podnět k přemýšlení, proto se tím zaobírala po celou dobu, co jí Grace líčila jakési spiritualistické setkání, kterého se účastnila předchozího večera. Médium dělal někdo nový, vyprávěla Grace, pocházel z Inverness (a k tomu dodala, že tam jsou všichni tak trochu blázni) a spojil se s bratrancem jednoho účastníka, který tam už chodil celé týdny a do té doby neřekl ani slovo.

„Na konci naší seance se úplně změnil,“ pokračovala Grace ve svém vyprávění. „Řekl, že se obviňoval ze smrti svého bratrance, ale ten ho teď ujistil, že na tom nemá vinu.“

Isabel poslouchala jen napůl. Odpuštění ze záhrobí je důležité, pokud je to jediná oblast, odkud může odpuštění přijít, uvědomila si, a pro spoustu z nás to může hrát svou roli.