Dealer z Akademie

Díky nepříliš kvalitní genealogii našeho rodu, ve spojení s poněkud laxním přístupem k řízení vlastního Osudu, patřím mezi těch několik málo nešťastníků, kteří musí denně chodit do práce. Už dávno jsem otci odpustil, že nejsem potomkem Monackého knížete a sám sobě už také tolik nevyčítám pramalou angažovanost při privatizaci společného majetku v devadesátých letech. Náš rodinný majetek se totiž v porevoluční inflaci zcela rozplynul a kromě toho nikdy žádný nebyl. Místo dopolední projížďky na jachtě a roztomilého lovení mečounů ve Středozemním moři tedy každé ráno chvátám na tramvaj, abych byl včas u svého počítače a metody konečných prvků.

Možná jsem to mohl zmínit již na začátku, ale nechodím do práce z nějakých vyšších ideových důvodů, spojených s nezištným budováním blaha a spravedlivé společnosti. Chodím do práce z důvodu nezbytného placení účtů ze svého věčně hubeného konta. Sám si za to můžu, místo abych se v mládí učil nějaké praktické dovednosti, například vykrádat auta a vyrábět pervitin, hloupě jsem vystudoval dvě vysoké školy, načež jsem nadobro obsadil pozici vědeckého pracovníka, který je navždy odsouzen k řeholi matematické analýzy za minimální mzdu. Kdybych se hůř učil, mohl jsem s pistolí vykrádat banky, nebo být alespoň v její dozorčí radě (což je totéž), ale krutý Osud mnou mrštil na Akademii věd, kde si vydělám sotva tak na nájem ve své garsonce. Na mou žádost o přídavek reagoval ředitel okamžitou výpovědí, s dovětkem, že doktorů věd jsou na Pracáku tisíce. A to byl ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl vykročit na dráhu zločinu a již nyní vám prozradím, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy udělal. Ten den jsem se definitivně rozhodl zúčtovat se svou chudobou.

Do světa bohatství jsem razantně vykročil výrobou zázračného léku, na to dnes každý lepší feťák slyší. Tradiční relaxační drogy už jsou nudné a tak se na černém drogovém trhu objevilo Arménské Biolaudánum. Vyrábím ho v koupelně z jemně namletého sušeného jehličí. Tento aromatický prášek pak dávkuji jedna ku deseti s rostlinným olejem, čímž vznikne ona zázračná tinktura. Nejprve jsem ho prodával v malých lahvičkách po 99 Kč za gram, ale žádný velký úspěch se nedostavil. V záchvatu inspirace jsem cenu upravil na 799 Kč za gram a najednou se prodeje neuvěřitelně rozjely. Své zázračné Biolaudánum nestačím vyrábět a okolní lesík už je téměř bez spadaného jehličí. S takovou budu muset vyjíždět pro základní surovinu až k Loděnici.

Všechny lepší pražské rodiny už mé Biolaudánum mají doma (sjíždějí ho na víkendových párty), jelikož v příbalovém letáku slibuji kromě euforických stavů i vymizení vrásek kolem očí do dvou měsíců. Celý marketing jsem ještě vylepšil doporučením, že užití dvou kapek Biolaudána se doporučuje pouze se stříbrnou lžičkou, načež se musíte hodinu ovívat japonským vějířem. V současné době na Praze jedna díky tomuto marketingovému tahu nekoupíte ani jednu stříbrnou lžičku, natož vějíř. Nedávno byla dokonce na hranicích s Ruskem zadržena dvojice vědců, kteří se v matrjoškách pokoušeli převézt dvacet lahviček Biolaudána do Arménie k rozboru. Prý dostali od Rusáků deset let za pokus o špionáž. Dobře jim tak.

Místní smetánce trvalo několik měsíců, než přišla na to, že mé Biolaudánum je obyčejné placebo, na což jsem sázel. Boháči jsou totiž známí tím, že neustále kombinují různé nové drogy a potom už přesně neví, jak které z nich působí. To ale bohatě stačilo k tomu, abych si za několik kilogramů prodaného namletého jehličí koupil luxusní vilu na Vinohradech a nový Mercedes. Pokud tedy i vy chcete někdy zúčtovat s tou svou protivnou chudobou, dejte se rozhodně na dráhu zločinu, v Akademii věd byste taky mohli čekat až do konce svého života.