Pohádka o duze

DŘÍVE, NEŽ HO ZAHUBÍ…

Říkáte že svět nemarodí?
Vždyť celý leží v kómatu
Kolik v něm žije šťastných rodin?
Kolik jich mluví o matu

Nevidíte ty metastáze
ani že téměř nedýchá?
Přikázáno má nevycházet
bez noh je hlavy bez břicha

Přesto kdos tomu světu tleská
jak že je opět svěží dneska
(všechno v něm bude naruby)

Hroutí se mramorová deska
po zádech pacienta pleská
dřív než ho zcela zahubí

POHÁDKA O DUZE…

Holčička vzala do ruky zelenou
že prý lesy a tráva
a také rosničky
žlutá barva duhy
paprsků
písku a obilí na podzim
modrá záštita nebe
oceánů a očí v nichž plave mír
a konečně červená
tep srdce a vína
a vůbec mízy v žilách

Učitelka strnula
Již pochválila skoro celou třídu
za černou a bílou
za tytéž skvrny v rozích
za naprosto stejnou délku čar
na milimetry
Všichni pochopili látku
až na jednu

Holčička dostala poznámku
že se vysmívá autoritám
že nekázeň a propadá
jediná nemá talent
nad jedinou je třeba
zlomit hůl

Bude bez kamarádů
za bučení tabule a cynismu křídy
která vrže za smíchu hadru
co se dusí pod umyvadlem

A teď si zazpíváme, děti
ty ne – zlobíš a nemáš fantazii
neptáš se, jak máš
překročila jsi hranici

„Hej ty“
zaburácel amplion
paže vytrčené do prostoru
a nikdo nevnímal
jak se jedné dívce
kutálejí slzy na papír
a z jednotlivých barev vzniká
duha