Molnárovo dědictví

    „Já jsem usnul,“ upozornil se a vstal ze země.
    Spal v trávě, kde po něm zůstalo vyležené místo.
    Takový králičí pelíšek.
    Obtisk po atletické kouli.
    Forma na velikonočního beránka.
    Forma na odlívání olůvek pro rybáře.
    Forma na odlívání kulek do války.
    Forma chlapa, co je z formy.

    „Ale probudil jsem se,“ pokýval souhlasně hlavou a oslepilo ho projíždějící auto, které zastavilo.
    „Co tady Molnár provádíte?“ zeptalo se ho auto.
    „Slavil jsem promoci.“
        „Čí?“
    „Přece svojí.“
    „Molnár, vy jste blázen,“ řekla hlava, která se vysunula z auta.
    „Žádný blázen,“ oponoval Molnár. „Právě jsem přečetl celou knihovnu, kterou jsem zdědil po otci.“
    „Kolik knih to bylo?“
    „Dost,“ řekl Molnár a trochu se zapotácel.
    „Víte co? Já vás hodím domů,“ řekla hlava, z níž se vyklubal hajný Porejtek.
    „Docela rád bych viděl, tu vaší knihovnu.“
    „To můžete,“ řekl Molnár, který měl žízeň a věděl, že hajný vždy něco k pití sebou vozí v kufru auta.
    „Mám doma taky uzený.“

    Dorazili k Molnárovu domu po otci a hajný vytáhl z kufru síťovku s lahvovým pivem.
    Dovnitř vešli snadno, protože nezamykal.
    V kuchyni vytáhl Molnár z přístěnku uzené a chleba.

    „Tak kde máte tu knihovnu?“
    „Vedle,“ řekl Molnár a otevřel dveře do pokoje.
    Rozsvítil a hajný se nestačil divit, protože všude po stěnách byli přihrádky s knihami.
    I na podlaze bylo nepřeberné množství komínků.
    Díval se na knihy a pak na Molnára.
    „Chcete říct, že jste tohle všechno přečetl?“ ptal se, když zaregistroval i tituly, které nebyli žádným brakem.
    „A co jsem měl dělat?“ řekl Molnár.
    „Tohle všechno jste opravdu přečetl?“ ptal se znova nevěřícně hajný Porejtek.
    „Co jsem měl dělat?“ opakoval Molnár a v ruce držel lahvové pivo, z něhož již trochu upil.
    „Co vás k tomu nutilo?“
    „Přece jsem to zdědil po otci,“ řekl Molnár. „Už jsem vám to říkal.“
    „To přece není důvod.“
    „Není?“ divil se Molnár.
    „Nezdá se mi, že by to byl ten pravý důvod,“ řekl hajný a listoval v knihách.
    „A proč bych to tedy asi tak zdědil?“ zapotácel se Molnár. „Myslíte si, že otec chtěl, abych z nich nadělal kornouty?“
    „To ne, ale nemusel jste je přečíst. Mohl jste je třeba věnovat knihovně.“
    „To můžu přece udělat i tak,“ řekl Molnár a znovu si notně zavdal z flašky.

    „Kdy jste to stačil přečíst, když vás vidím, že se pořád někde poflakujete s pivem?“
    „A co bych asi tak dělal po nocích? Ženskou nemám.“
    „Opravdu jste to všechno přečetl?“
    „Proč bych vám to vykládal?“ kroutil Molnár hlavou, protože nechápal co je na tom hajnému, tak divné.
        „Některé knihy se mi zdají dost složité.“
    „To máte pravdu. U některých mi chvíli trvalo než jsem je pochopil,“ připustil Molnár a zmizel v kuchyni, protože tam bylo uzené a pivo.

    „Já pořád nechápu proč jste je všechny četl,“ volal hajný Porejtek z pokoje.
    „Táta mi je odkázal. Táta je měl rád. A já jsem měl rád tátu,“ křičel na něj Molnár s plnou pusou z kuchyně.
    „Čím byl váš otec? Když si tak uvědomuji, tak jsem vašeho otce ani neznal.“
    „Táta byl obchodní příručí, ale šel makat na šachtu, protože musel vydělávat peníze, když se mu narodil první syn.“
    „Aha,“ řekl hajný. „Otec ty knihy také všechny přečetl?“
    „Proč by si je asi kupoval? Poslyšte hajnej. Vy máte ale otázky,“ mračil se na něj Molnár.
    „Na mě je to jen trochu moc.“
        „Chcete si je taky přečíst?“ zeptal se ho Molnár.
        „Měl byste třeba vědět, že první pozemští obyvatelé Marsu budou vegetariáni,“ dodal a zakousl se do uzeného.