Emoce

Krouží po obloze. 

Všechny ty pocity. 

Září bledě růžovým, fuchsiovým a blankytně modrým světlem. 

Sedím pod nimi. 

Chvilku je netečně pozoruji. 

Chvilku si představuji, jak jsem s ním a vdechuji vzduch z jeho plic. 

Mé myšlenky se ztrácí ve všem tom zmatku, co mám v hlavě a ticho přehlušuje vnitřní hlas. 

Občas si uvědomím, že mou tvář hladí lehký vánek, ale po chvíli se zase ztrácím v sobě. 

Vidím jeho tvář. 

Zahlédnu svůj úsměv. 

Zaslechnu dětský smích. 

Přemýšlím, proč se pohybuji ve smyčce. 

Myslím na to, jak budu muset zítra zase vstát a celý to prožít znova. 

Ještě tři dny. 

Vybavuji si poslední slova, která mi řekl. 

Chvíli mou duši konejší letargie. 

Občas jí projede záblesk citu a já mám chuť zařvat do prázdna. 

Já a moje emoce. 

Nedokážu se na ně naladit.

Neběžíme na stejné frekvenci. 

Zvedám se z lavičky.

„Neuleťte mi!“ křiknu na ně s úsměvem. „Zítra to budeme zkoušet znovu!“