Já už ti nechci říkat strejdo

                                                                                        moto: chceš li boha pobavit, sděl mu svoje plány.                                                                                                                                                                          Kapitola první: Venkovská romance                                                                                                                   

  Soused Donát byl nepříjemný drobný mužíček se špičatým obličejem, věčně nasupeným výrazem a nažloutlou pletí. Jeho jedinou starostí bylo propíjet svůj invalidní důchod, a jak s oblibou říkal „vychovávat rodinu“. Jeho výchovné metody jsem často slýchával přes zahradu a jeho monotématické výlevy už znala celá vesnice. Je pravdou, že na malé vesnici každý vidí každému až do talíře, ale plést se někomu do vaření je věc druhá, a tak každý jen litoval tu tichou nahrbenou paní Donátovou, která pracovala na družstvu a po večerech ještě uklízela kanceláře, aby se dokázala postarat o mentálně postiženého Jarouška a starší patnáctiletou dceru Šárku. Jaroušek trávil většinu času v ústavu a domů jezdil jen na návštěvy. Šárka byla hubeňoučká dospívající dívka uvržená do klatby svých vrstevníků, neboť bez mobilu a šminek se přece žít nedá. Kdykoliv jsem jí potkal, jen tiše pozdravila „dobrý den strejdo“, jak to bývá na vesnici zvykem a s očima zabodnutýma do země a ustrašeným výrazem zmizela za nejbližším rohem.

  Podzim toho roku byl slunečný, ale večery už dávali znát, že léto je definitivně pryč. Stál jsem na zápraží, kouřil svou věčerní cigaretu a sousedův křik se nedal přeslechnout. Bylo po desátém, kdy chodí důchod, takže intenzita sahala o oktávu výše přiměřeně vypitému alkoholu. Znechuceně jsem típnul cigáro a otočil se ke dveřím, když jsem najednou zaslechl z garáže nějaký neurčitý zvuk. Dveře ze dvora se nikdy nezamykaly, a tak jsem rozsvítil a přejel pohledem po místnosti...regál plný plechovek, ponk se svěrákem, zimní gumy, auto a u jeho zadních dveří....???.....pečlivě srovnané dětské bačkůrky. Nevěřícně jsem chvíli zíral a pak se šel podívat blíž. Šárka se choulila na zadním sedadle jen v noční košilce a třásla se zimou. Sáhl jsem za sedadlo, vytáhl huňatou deku a přehodil jí přes ní,.....máš hlad? Z pod deky na mně hleděly jen dvě vyplašené oči. Když jsem se za chvíli vrátil s namazaným chlebem se šunkou, už spala. Položil jsem talíř vedle ní, zhasnul a šel taky spát. Ráno byla deka pečlivě složená a talíř prázdný.

  Postupem času jsem si zvykl na občasné návštěvy v garáži a i Šárka se mi už dokázala podívat do očí a někdy se dokonce pokusila o úsměv. Uběhlo několik let, z Donáta se stal ležící pacient, který tyranizoval vše a každého ve svém nejbližším okolí, a tak se stalo co se muselo stát. Šárka nevydržela ten tlak a v 18 ti utekla s prvním grázlíkem, který jí nasliboval lepší život.

  Donátův pohřeb byl tichý a za pár měsíců si na něj už nikdo ani nevzpomněl. Paní Donátová přestala chodit do dvou zaměstnání a často sedávala na zápraží,nebo pečlivě udržovala malou zahrádku.             

Kapitola druhá: Já už ti nechci říkat strejdo                                                                                         

  Uběhlo patnáct let a z mého života se stalo spolubydlení v jednom domě s bývalou přítelkyní a asi bylo dobře, že jsem jako obchodník byl většinu času na cestách po celé zemi. Děti pomalu dospívali a tak jsem si čím dál častěji připadal jako bankomat.

  Jednou mě cesta zavedla do Chomutova a já si v poledne zaskočil na držkovou do bufáče na stojáka. Rachot, cinkání talířů a najednou proti mně stojí v gumové zástěře........Šárka. Z ustrašené dívky se stala dospělá žena s unavenýma , smutnýma očima. Šárko.......,zvedla oči od špinavého nádobí a podívala se na mně. "Strejdo......jsi to ty? Kde se tu bereš? Jak se máš?" Nejširší úsměv, jaký jsem kdy u ní viděl.

  Seděli jsme v poloprázdné kavárně a já se postupně dozvídal, jak otěhotněla s klukem, který si jí ani nevzal, o životě jako na houpačce, kdy bylo jednou peněz jako želez a za týden nebylo ani na sunar. O drogách a soudu, který nadělil jejímu příteli 15 let nepodmíněně. Malé Šárce je dnes 14 let a začíná se z ní stávat nezvladatelná puberťačka s nároky, které máma nedokáže naplnit.

  Rozloučili jsme se jako přátelé a já slíbil, že se zastavím pokaždé, když budu ve městě. Sliby se mají plnit, a tak jsem vždycky nakoupil tašku potravin a zastavil se na kafíčko. Trochu stěžování, občas nějaká drobná oprava a ahoj za pár týdnů.

  Život někdy tropí hlouposti, a tak se jednou stalo, že mi právě v Chomutově auto vypovědělo službu, a protože náhradní díl byl k dispozici až druhý den, tak je ze mne bezdomovec s igelitkou plnou potravin v ruce. Šárko....vysvětluji jí situaci s tím, že jí zanesu nákup a pak se vydám hledat penzion. "To je přece nesmysl, malá Šárka je u kamarádky a ty můžeš spát v obýváku na gauči." Bylo to milé a já neodporoval. Povídali jsme dlouho do noci a vypili i tu láhev vína pro kterou jsem došel do večerky.

  Probudil mne tichý zvuk někde poblíž. Pomalu jsem se rozkoukával ve tmě a uviděl jí stát uprostřed pokoje. Šárko....pořebuješ něco? Silueta v noční košily se pohnula ke mně. "Pavle, já už ti nechci říkat strejdo"......jeden rychlý pohyb a košilka sklouzla na zem.

  Ráno jsem se probudil na uzoučkém gauči sám a z kuchyně cinkal porcelán. Oba jsme se usmívali, ale o minulé noci nepadlo ani slovo. Když jsem odcházel, natáhla se aby mi dala pusu, a jak stála na špičkách župánek se jí rozevřel. Na okamžik jsem zahlédl tmavý trojúhelníček, ale rychle se otočila , zasmála přes rameno a zavřela dveře.                                                                                                                                     Opravdu si nemyslím, že je nutné vše pojmenovat, mně bylo 55 a jí 32,......přátelé, milenci....prostě jsme si tak nějak zbyli. Čtyři roky jsme se takhle potkávali a řešili věci příjemné i problémy, kterých bylo stále více. Malá Šárka začala mít problémy s drogami a když v 18ti otěhotněla, číše přetekla. Šárka začala pít a nebylo v mých silách zabránit tomu co se nevyhnutelně blížilo.

  "Pavle potřebuji prachy"....byla úplně namol, "Šárina udělala průser, potřebuji 15 000,-". Poslyš, tohle není řešení povídám, víš, že ti rád pomůžu, ale takhle ne. "Já chci prachy" blábolila.....když už chrápu se starým chlapem, tak z toho chci něco mít.........???.......!!!

  Jedna postava odchází, ale život je velké divadlo, které se nikdy nezastaví a každý je nahraditelný.         

Kapitola třetí: Každý si zaslouží kousek štěstí 

  Pan Myšička je milý noblesní pán, který si žije ve svém malém světě sestávajícím z hezkého domku v tiché čtvrti, který pečlivě udržuje obětavá paní Myšičková a denních rytuálů, které činí život příjemným.     Pan inženýr v důchodu má po celém domě modely mostů, které stavěl 40 let po celém světě. Každé ráno nažehlený oblek připravený u postele, na stole voní snídaně, vyleštěné boty v předsíni. Procházka pro noviny v každé roční době je nutností. Tichý život tichého pána s dokonalým servisem. Paní Myšičková znala svou nezastupitelnost, a tak když se s věkem objevily zdravotní problémy, nikdo by to nepoznal.

  To listopadové ráno uslyšel pan Myšička z kuchyně ránu a našel svou paní zhroucenou vedle stolu. Záchranka to neměla daleko a tak byla na místě za pět minut. "Františku, nezapomeň si ohřát oběd.....,"nezapomenu Zdeničko, dávej na sebe pozor, přijdu za tebou.

  František se pečlivě dooblékl, vzal hůlčičku, cestou koupil noviny, pomeranče v síťce a zamířil do nemocnice.

  I když lékaři dělali co mohli, srdíčko paní Zdeničky se definitivně zastavilo jen několik minut poté, co sanitka dorazila na urgentní příjem.                                                                                                                 

  Drobná shrbená postava uprostřed dlouhé nemocniční chodby, z kapsy trčí noviny a prsty ještě stále svírají síťku s pomeranči............Dotek lidské pomíjivosti ve své nejdrtivější podobě.

  Také Šárka se mezitím na své trnité cestě dostala dále o několik kapitol. Její dcera jí před dvěma roky porodila krásnou vnučku, malou Šárinku a hned po porodu zmizela, kdesi v podsvětí hlavního města. Babička na plný úvazek změnila zaměstnání a chodila večer uklízet do nemocnice, aby se přes den mohla věnovat Šárince. Tříštivá zlomenina snů a ambicí jí paradoxně pomohla přestat pít a život se vrátil k tomu, co by se mohlo podobat normálu.

  Když toho večera dokončila svou práci, uviděla toho plačícího starého pána a stalo se něco zvláštního. Tahle unavená, životem ze všech stran otlučená ženská se zastavila a něco uvnitř se v ní sevřelo. V mysli se jí vynořil obrázek dědečka, kterého poznala jen jako velmi malá.

  "Pane....slyšíte mně, potřebujete něco?" Ten hlas k němu promlouval z hrozné dálky, rozuměl, ale nechápal. "Je vám dobře? Nemám zavolat doktora?" Jen zavrtěl hlavou. "Počkejte tu na mně, já se za chvíli vrátím." Když se za půl hodiny vrátila převlečená, seděl stále na stejném místě, jen plakat už neměl sílu. "Pojďte pomůžu vám domů." Dva prášky na uklidnění udělaly své a František usnul tak jak byl oblečený. Přikryla ho peřinou, uklidila nedojedenou snídani, umyla nádobí a napsala vzkaz, že se ráno zastaví.                               

  Z hlubokého spánku ho probudil zvonek. Teprve v kuchyni si uvědomil, že je stále ještě oblečený a na stole uviděl lístek.

  Otevřel vchodové dveře a u branky stála ta milá žena, která se ho včera ujala a kolem ní pobíhala malá culíkatá holčička. Nečekal to, jen překvapeně stál na prahu a nevěděl co říci. "Dobré ráno. Můžeme dál, přinesly jsme vám snídani." Na talíři leží čerstvé pečivo a kuchyni provoněla káva. "Strejdo, co to je?"       Malá Šárinka stála před ním a držela model viaduktu. Ucítil na sobě tu malou ručičku a ústa se mu zachvěla úsměvem. Šárko,můžu vám tak říkat.....to je vaše? Teď už ano, ale to je na dlouhé vyprávění. Víte, rád si to poslechnu, já mám času dost.

  Pravidelné návštěvy jsou stále častější a pan František se zase usmívá a chodí na procházky. Těší se na malou Šárinku i velkou Šárku a protože je to člověk, který chce mít ve všem pořádek, tak se na podzim příštího roku stala ze Šárky Donátové, Šárka Myšičková.                                 

  A co je nového u nás? Stará paní Donátová usoudila, že už na údržbu domu nestačí, prodala ho chalupářům a odstěhovala se do Chomutova........prý musí pomoci hlídat pravnučku.