Za svitu Luny

Za svitu Luny kráčím polem.

Když náhle – hřbitov. Nejdu kolem,

jdu skrz. Byť krok je trochu vratký.

Pak slyším zvuk. Ne nejdu zpátky,

chlap kráčí kupředu, ustoupit nemůže,

ač strach je bodláčí vbodnuté do kůže.

Za svitu Luny u pomníku,

na rakvi (spíš na jejím víku),

pár. Muž a žena. Zvuky lásky.

Odtud ty strašidelné zkazky

o zvucích, co někdy linou se hřbitovem,

strach kamsi odkráčel v prozření pitomém.

Za svitu Luny. Líp se dýchá,

mám ozvat se, či mám být zticha?

Zakašlu a pak tichým hlasem,

přiznám se jim, že tu i já jsem,

chlap se však otočí, pak s klidem hovada,

řek: „Jen si vykopej, tadle se rozpadá!“