Glosa o glose

Glosa je zajímavý literární útvar. Něco jako fejeton, ale je úplně malá, krátká, komentující cokoli, co stojí za povšimnutí, vysvětlující cokoli, co za vysvětlení stojí i nestojí, glosa polemizuje, komentuje, vysvětluje, něco nám sděluje a my si to něco buď se zájmem přečteme, nebo s  nezájmem odložíme. Těch přívlastků a synonym má nespočetně. Je to polemika, komentář, názor, poznámka. To vše může být glosa.

Když si toto vše uvědomím, jímá mě až stud a bázeň nad mou troufalostí se do tohoto žánru pustit. Jsa někde daleko ve stínu velikánů této literární formy, mohu si snad dovolit občas i malé klopýtnutí, stylistickou neobratnost, či formální nedostatek. Ostatně, nejsem vůbec purista formy. Snažím se pouze o vyjádření svých myšlenek, nálad, o svůj pohled na svět kolem nás. Bez ohledu na trochu samoúčelnou krásu formy.

Napoleon říkal – odvaž se a pak se uvidí. Ano, pak se uvidí. On se odvážil, ale nakonec skončil špatně. Na Svaté Heleně. Ale já se i přes všechna protivenství přeci jen odvážím ty své glosy, vzpomínky, polemiky, či komentáře psát. Snad neskončím na té pomyslné „Svaté Heleně“. Ostatně, pak se uvidí.

* * *

O pravnoučkovi

Tento týden jsem se zcela neplánovitě potěšil cestou do metropole. Tříměsíční pravnouček ležel na zemi na něčem podobném pelíšku pro psa, vesele kopal nohama do vzduchu a přívětivě se na mě šklebil. Něco mi chtěl asi říct, ale já jsem bohužel postrádal překladatele. Tak jsem mu alespoň potřásl jeho miniaturní, teplou ručkou a představil jsem se mu. Nevím, jak časem stráví tu překvapivou informaci, že vedle dědů mohou občas existovat i pradědové. A vedle mne stála vnučka a měla radost z toho, že já mám taky radost při pohledu na toho jejího mrňavého potomka.

Když jsme zasedli ke společnému obědu, který před našima očima vnučka vyhotovila, potěšilo mě, jak skvěle se, přes své mládí, úlohy kuchařky zastala. Méně potěšen jsem však byl faktem, že její rajská polévka byla lepší, než ta, kterou dělám já. Pro mne to bylo varování, že suchý tradicionalizmus do kuchyně nepatří.

Teď koukám na ten malý a smějící se zárodek člověka a jsem docela hrdý na skutečnost, že v genomu toho malého tvorečka je také malý kousek mého já. Docela malý kousek něčeho. Nevím sice čeho, ale rád bych se toho poznání dožil. Doufám, že si vybral jen tu lepší část. Nechci předjímat budoucnost, ale určitě by mě to potěšilo.

* * *