Stopětadvacítka

Jsem neskutečně vděčný za to, že po celý můj život mám babičky, které mi mohou povědět víc o mých předcích. Od obou babiček vždy vyslechnu některý z příběhů, který zmíní jen tak meziřečí, a přitom jsou dnes už často zcela nepředstavitelné, dojemné, někdy i snad šokující a zarážející. Tohle je jeden z příběhů, který mi (pouze velmi krátce a nedetailně) vyprávěla babička Věruška. 

Pro Pavla jsem měla slabost. Svým synovcům ani mým dětem sice nešel příkladem, když denně vysedával Na Rožku u piva namísto toho, aby vzal do ruky lopatu a přispíval Marice do rozpočtu. Vždy ale rád všem pomohl, když bylo třeba. Ať už šlo o natírání naší stodoly vloni v létě, jak se Pepa naparoval, že to zvládne sám, nebo třeba nákupy pro paní Ptáčkovou, když už moc nechodila. To si jeho sestra Marika moc dobře uvědomovala. A tak se o Pavla starala i ve třiceti. Vlastně jak už byla odmalička zvyklá, teď jen navíc se dvěma dětmi na krku.

 

„Pepo, půjč Pavlovi Yamahu a vem si zítra stopětadvácu. Na tom jeho prdítku do Mostu nedojede,“ prohodila jsem utírajíc stůl potom, co děti a Pepa dojedli loupáky s máslem a marmeládou.  

 

Pepa nic neříkal. Věděl, že mám pravdu. Kdysi se se mnou hádával kvůli každému z mých návrhů a rozkazů. Snad jen aby si zachoval pořád kus své mužské hrdosti. Ale sám si nejspíš uvědomil, že většinou narazil, když začal argumentovat. Já jsem jednoduše měla lepší čuch na to, co je správné. A tak už se ani nesnažil přesvědčit mě o opaku, zvednul oči od hrníčku s cikorkou, kývnul a usmál se. 

 

„Jak říkáš, panímámo.“

 

„Pavle, nech ten kus šrotu doma a vem si Yamahu. Pepa na stopětadváce do Žihle dojede, ty by ses nedostal ani do Rakovníku,“ hýkla jsem z otevřeného okna na Pepu, který zrovna motorku vytlačoval z garáže. 

 

„Věro, ty jsi poklad. A Pepa taky! Děkuju, Yamahu tu máš večer s plnou nádrží!“ vyhrkl nadšeně Pavel a do světnice k Marice houknul, že se vrátí už večer a ne zítra, jak měl v plánu. To ráno jel do Mostu kvůli práci. Pekařův syn Karel se s Pavlem měli setkat a probrat, jestli by náhodou nenašli místo pro opraváře motorek a aut v Mostě právě i pro Pavla. Byla to jeho vysněná práce, jen v našich krajích bylo klientů jak šafránu. 

 

Pepa zas mířil na večerní zábavu do vedlejší vesnice. Hrát na pozoun. V ten večer, kdy jsme se před sedmi lety seznámili, mě okouzlil právě díky tomu, jak svůj nástroj a hru na něj miloval. 

 

Vždy jsem byla tak trochu holka od rány, tak jsem k němu tehdy přišla a zeptala se ho, jak se má. Zrudnul a nesmělost z něj přímo tryskala. S holkama mluvit prostě neuměl. Ne, že já bych s klukama mluvit uměla, ale bylo mi jedno, co si o mně myslí. 

 

Nebyla jsem z bohaté rodiny, ve škole jsem nevynikala a do vínku co se krásy týče jsem toho moc taky nepobrala. Jediné, čím jsem mohla kluky zaujmout, byla má neomalenost a kadence slov, kterou jsem je dokázala bombardovat. Sázela jsem na to vše. Holky mě nechápaly, protože jsem byla na tehdejší poměre málo submisivní.

„Do-dobrý,“ vykoktal a sklopil oči na svůj pozoun.

 

„To není trubka, viď? K čemu je to šoupátko?“ zeptala jsem se. Opravdu mě to zajímalo, v nástrojích jsem se nevyznala. Kdysi mi akorát kamarádka Lenka půjčila flétnu, na kterou musela hrát, ale k jiným nástrojům jsem se nikdy nedostala. Nečekala jsem ale, jakou reakci má otázka v tom hubeném rudolícím klukovi vzbudí. Jeho kaštanově hnědé oči se zaleskly a začal mi vysvětlovat, jak pozoun funguje. Pak mi ho půjčil, ať si do něj zkusím zafoukat. Smáli jsme se tomu, co vydal za zvuk a on se smál pak o to víc, když jsem se snažila s nafouknutými tvářemi posouvat snižec tak, ať zním lépe. Mluvil o hraní desítky minut a i tom, jak by rád cestoval a hudbou si vydělával na živobytí. 

 

Z části se mu sen splnil, ale potom. Jezdíval hrát i do Prahy. Co se nám narodila Veruška a pak Tomášek, musel začít pracovat v cihelně. Nikdy si ale nestěžoval a nikdy nepřestal snít o tom, že budeme jednou žít jenom ze hry na pozoun a že s ním budeme cestovat nejen po Čechách, ale třeba i na Slovensko a za hranice. Proto mi vysvětloval, že je důležitý kývnout i na ty nejmenší nabídky, protože člověk nikdy neví, kde na něj čeká štěstí a nová kariérní výzva. A ten večer to byla pouťová zábava v Žihli.

 

„Dávej na sebe pozor,“ prohodila jsem cestou ke dveřím, když se Pepa česal před zrcadlem.

 

„Jo, dávej pozoj, tati,“ zopakovala Věruška. 

 

Usmál se na ni, vzal ji do náručí a dal jí pusu. 

 

„Sluší mi to?“

 

„Kjása!“ odpověděla Věruška a dala mu další pusu. Pepa ji pak položil na zem a vyšel ze dveří.

 

„Na něco jsi zapomněl,“ houkla jsem na něj z okna, když si vedle stopětadváci, která oproti jeho Yamaze vypadala opravdu jako kus šrotu, oblékal koženou bundu. Nastavila jsem tvář a poklepala na ni ukazováčkem. On se se smíchem rozeběhl, dal mi pusu, a běžel zpátky k motorce.

 

„Bez pusy bych přece neodjel, mamko,“ vykřikoval, když stopětadvácu nastartoval. A byl pryč.

 

Cesta do Žihle i na stopětadváce trvala pár minut. Vedla lesem či mezi poli, kromě králíků a lesní zvěře, která se mohla znenadání rozhodnout skočit pod kola motorky či auta, na řidiče nečekalo po cestě žádné nebezpečí. Jen pár prudších zatáček, mezi kopci pak cestu křížila vlaková trať a závory. 

 

Ta trať a závory.

 

***

 

Bylo asi devět večer, když Marika s hlasitým třísknutím dveří o kamna přiběhla k nám do světnice.

 

„Pepa. Je v nemocnici. Pavel tě tam vezme, já pohlídám děti. Jeď, honem,“ udýchaně ze sebe vysypala a ukazovala směrem k cestě, kde už s Yamahou stál Pavel.

 

Pavel přerušil Maričin hysterický výstup. 

 

„Měl by být v pohodě, jen si ho nechají v nemocnici na pozorování,“ dodal pohotově.

 

Jak jel Pepa do Žihle, mezi kopci se na přejezdu spustily závory. Nestihl zareagovat včas a stopětadvácu neubrzdil. Cestou z kopce nabral rychlost, a jak brzdové desky na motorce zažily lepší léta, do závor narazil. Přeletěl přes řídítka a spadl na koleje. Naštěstí na druhé straně závor stál v dodávce pekař se svým učněm. Reagovali rychle a společně dezorientovaného Pepu odtáhli z kolejí ještě předtím, než jej na místě stihl vlak zabít. Prý Pepa nakonec i sám vstal a pomáhal motorku naložit do náklaďáku a odvezli ho do kralovické nemocnice na vyšetření. Vypadal jako by se mu nic nestalo, na koleje sebou ale třísknul pořádně. Pavel potkal Pekaře s učněm, když se vraceli z nemocnice a pak jel hned za mnou.

 

Cesta na Yamaze do Kralovic trvala jen chvíli, přesto jsem v hlavě stihla projít všechny nejhorší scénáře. Co když se mu přeci jen něco stalo a Pavel si vše vymyslel jen proto, abych se nezhroutila? Neubránila jsem se slzám, ale jen proto, že jsem na motorce seděla za Pavlem, a tak mě nemohl vidět brečet. To do mě vtloukala maminka. Brečet je v pořádku, pokud tě nikdo nevidí. Před někým jiným to znamená slabost, a to si ženská nesmí dovolit.

 

„Prosim vás, běžte domů, nechte ho přes noc odpočinout,“ vyhrkla sestra, když jsem se slzami na krajíčku na Pepu ptala. „…návstěvy dneska už nemáme, nejlíp uděláte, když se za ním zastavíte zítra a přineste mu něco na zub. Třeba buchty, to na těch pár jelit zabere nejlíp.“

 

„A přijďte sama, má odpočívat, nepotřebuje tu žádnou krafárnu.“ Dodala sestřička, když jsem se už z otočená zády odebrala k výhodu.

 

A tak jsme jeli s Pavlem zase domů. Slíbil, že mě druhý den ráno do Kralovic odveze znovu. Byla jsem klidnější. Sestra říkala, že jde o pár jelit, ale i tak jsem nemohla spát. Dětem jsem řekla, že tatínek ještě zůstane na zábavě a brzy bude doma. To, aby se mnou nechtěly za Pepou jet. Buchty jsem napekla. I povidlové, ty měl Pepa nejradši. Marika to věděla, a tak mi přinesla zbytek povidel, co našla v komoře. Ráno jsem skočila k pekařovi ještě pro loupáky, zabalila s sebou i máslo a rohlíky a jeli jsme.

 

„Počkáš teda tady?“ zeptala jsem se Pavla. Už potřetí. Usmál se a pokynul, ať jdu dovnitř.

 

„Pozdravuj ho, nemehlo jedno,“ vykřikl za mnou a uchechtl se. 

 

S úsměvem jsem pozdravila sestru sedící za pultem u vchodu.

 

„Byla jsem tu už včera. Jdu za Pepou Šiklem.“ 

 

Chvíli se přehrabovala v dokumentech, které před se před ní ledabyle válely na stole.

 

„Běžte támhle, pak zahněte doprava a na konec chodby,“ vypískla jemným hláskem.

 

Na chodbách bylo ticho, jak kdyby byla celá nemocnice prázdná. Potkala jsem akorát jednu sestřičku. Chodby byly temné a smrděla jimi dezinfekce. Nelíbilo se mi tam. Do nemocnice jsem nikdy nemusela. Všechny moje bolístky, nemoci a úrazy řešil Malešák, vesnický doktor. 

 

Došla jsem na konec chodby a netušila jsem, do jakých dveří vstoupit. Na dveřích nestály žádné nápisy, nic nenaznačovalo, kde by mohli ležet pacienti a já jsem klepat třeba na porodní sál. Chvíli jsem čekala a z dveří v čele chodby vyšel starší lékař s rouškou na obličeji.

 

„Dobrý den, pane doktore, mohla bych se Vás, prosím, zeptat, kde leží Pepa Šikl?“ vykoktala jsem možná až příliš úlisně. 

 

„Pojďte,“ kývnul lékař hlavou a otevřel dveře, že kterých právě vyšel a rozsvítil světlo.

 

Vešla jsem do studené místnosti, brázděné kovovými skříněmi a pouze s jedním lůžkem překrytým prostěradlem.

 

„Ale…“ 

 

Hned mi to došlo. Doktor došel k lůžku a z obličeje mrtvoly prostěradlo stáhl. Byl to Pepa. Zhroutila se pode mnou zem. Zhrotil se celý můj vesmír. Tma.

 

***

 

Marika mi další dny pomáhala s domácností. Před dětmi ani Marikou a Pavlem jsem nebrečela. Dvě noci jsem ale probděla s Pepovou fotkou z vojny ve stodole. Pavla jsem nenáviděla za to, že mi lhal a začala jsem na něj Pepovu smrt svádět. Nenáviděla jsem jeho stopětadvácu a vyčítala mu, že musel jet do Mostu místo toho, aby pracoval jako všichni ostatní. Aniž bych to přitom věděla, Pavel se v cihelně nabídl, že vezme všechny Pepovy směny, aby nám mohl dávat peníze na živobytí. Pekaře jsem nenáviděla za to, že mi to ráno prodal loupáky s úsměvem na rtech, i když věděl, že Pepa už nežije. 

 

Po pár dnech, které se s odstupem času zdají jako tonutí v rozžhaveném oleji, jsem ale konečně nabrala odvahu a odjela s pekařovým učněm do nemocnice, kde jsem si nechala vysvětlit, jak Pepa zemřel. Musela jsem začít řešit pohřeb a znovu fungovat jako máma, nemohla jsem pro ně na jednu stranu dělat všechno, co máma udělat musí, zároveň se ale utápět se v minulosti. 

 

Co mi vyprávěl Pavel, se opravdu stalo. Pepa měl být v nemocnici jenom na pozorování. Po pádu měl ale natrženou slinivku, což nikdo netušil. Krvácela mu do břicha a nad ránem zemřel.

---