Poezie v lodičkách (na podpatku)

Říkal jsem:

Poesie je věčná! Sakra! Je svatá, sakrální.

 Ondřej Fibich píše o nahé zeleni v hlase.

Bedřich Ludvík zpívá o cestě zpět k pramenům, Jiří Rulf má dopis Vencovi.

 Líba Semecká má štěstí s bílými křídly. Pro Zuzanku Špůrovou jsou letokruhy gramodeskou…

Martin Schulz v písni Básník – žádá : Prosím tě přijď za mnou lásko poezie…

A to jsou jen ti současní básníci.  Střípky toho co mám zařazené do svých srdečních záležitostí. Jsou verše, básně, které s sebou nosíme třeba spoustu let, kus života až.

 Já jsem ti vyprávěl o těch posvátných zákoutích srdce a tebe přitom zajímaly ve výkladu boty!

Já o poesii a ty - pitomý boty!

Ale miláčku, smála jsi se, to přece ty pořád chceš, abych nosila sukni!  (Snil jsem o tom, že by mohla začít nosit sukni a možná, někdy, i rozpuštěné vlasy…)

Jak to sakra souvisí s tou poezií? Řekl jsem.

Miláčku k sukni potřebuješ taky boty, botičky, víš?  Tedy ty ne, ale já ano. A já jsem se koupal v jejím úsměvu, protože jsem v následujícím příběhu byl za toho, kdo své dámě kupuje boty. Takže jsme šli do obuvnictví a já koukal na dámské oddělení a všimnul si, že moje(?) Julie má kozačky a ona si všimla, že jsem si všiml a řekla – kozačky mám - a jaké boty bys mi chtěl koupit, miláčku?-  a já povídám – no,na podpatku, takový – Lodičky? zeptala se a mně se to slovo líbilo a tak říkám ano, lodičky a jedny jsme vybrali a já jsem nechal přinést i druhou botu. Stáhnul jsem jí ty kozačky a obouval lodičky a hned ten první pár jí seděl, ale já jsem dělal, že nejsem spokojen, a mazlil jsem se s těma nohama , které mi půjčila, hladil jsem si je, a když už to chvíli trvalo  a pak ještě chvíli, tak se ke mně sehnula a do ucha mi řekla – miláčku, víš to, že jsme v obuvnictví? A smála se, až nemohla přestat. Bral jsem ty skořápky na podpatku a jednu po druhé jsem je Julii znovu navlíkal na krásný nohy. Pak vstala a prošla se, udělala pár tanečních kroků. Už v té chvíli jsem začal  tušit o poezii něco nového.

Zase se posadila, já jsem jí lodičky sundal a uložil je do krabice a v doprovodu prodavačky šel k pokladně a zaplatil. Chvíli jsem ztrnule stál, abych mohl tu důležitou poetickou myšlenku zachytit, aby měla čas se ve mně uhnízdit.  Ale teprve venku, s krabicí pod paží, a když Julie vsunula svou ruku do mojí, jsem myšlenku převlékl do slov:

 Někdy není třeba básní, abychom měli poezii v srdci. Někdy je tam s tím, čemu se říká láska. Někdy stačí jít koupit lodičky.

Patřičná Čítanka (to je kniha, co má stránku na fb.) se nad tímhle fejetonem rozněžnila a napsala k němu báseň:

Jak bych si přála mít nohy!

Ach! Nohy krásné, nohy v punčocháčích, nožičky bílé, které někdo hladí, nohy hladové, jdoucí k milování.

Nohy neholené, po nichž ruka klouže, nohy milované co vzbudí touhu muže!

Nohy nahaté a nohy obouvané, nohy svobodné a nohy připoutané, nohy služebné a nohy pro něhu...

A pro něho!

foto ilustrační, nohy ženské, lidské, nepatří Čítance, ani jiné knize