A co vztahy

zakončení pomyslené trilogie jednoho zivota
Šátek
bez srdce

vytaženo ze šuplíku aka cloudu napsáno již dávno.
patří to k tem dvou tak to sem doplnuji.

„A co vztahy“ položí, Jane otázku a odpíchne se, z profesního hovoru o serverech, do hovoru intimnějšího.

„Nic co by stálo pojmenovávat!“ usmál jsem se, a na pico-sekundu zapřemýšlel, jestli to je pravda.

„Neříkám, že žiju jako mnich, ale nic vážnýho není.“ což v reálu znamenalo, za poslední měsíc: dvě trojky a tři různý holky. Samé zdravé věci/vztahy.

Když mi před rokem a půl, po asi tři čtvrtě roce mojí snahy a uhánění řekla, že to není ono a že končíme, vzal jsem to sportovně. Teď samozřejmě zjišťuju, že pro ní mám stále velkou slabost. Je to fajn baba a takových není moc.

Začnu jí vyprávět příběhy, mých kamarádů, co se udály mezi tím co jsem ji neviděl. Jejich vztahů současných i minulých. Všechny ty strasti, štěstíčka prchavá jako ornamenty v krasohledu, a samozřejmě i problémy a nedorozumění. Hlavně ty nedorozumění.
O problémech ostatních se mluví lehce a zahání to ty vlastní. No, rozhodně to zabaví, ale hlavně to vyvolává otázky, na který budu rád znát odpovědi.

Při vyprávění si kladu otázku jestli je NĚCO lepší než NIC, jelikož spousta toho co vyprávím vypadá spíše jako NĚCO, než osudová setkání. Já i Jane jsem měli totiž to osudové setkání již za sebou.

„Prostě já to neřeším. Chci, aby to bylo pořádný a ne tak neúplný jak to vidím všude kolem.“ uvědomuju si, že jsem udělal závěr, za kterým bych si měl stát, ale netuším jestli tomu vlastně opravdu věřím.

„No, to já…“ začíná svůj příspěvek do diskuze.

„…zůstanu na ocet. Nemám na vztahy čas.“ 

Lže! Má čas! Řval na mě vnitřní hlas, tak že jsem málem ohluchnul.

„Ty máš čas, ale nechceš si ho udělat“ na mojí pravdivou, ale štiplavou poznámku se zatváří kysele, ale ví, že mám pravdu.
Když jsem s ní randil, neudělala si na nic čas, náš vztah začal a skončil s jedním rande týdně, zakončeným sexem u ní doma. Já chtěl víc, ona „neměla čas“.

 

Zajímal by mě ten její příběh, ty pohnutky, které jí drží tak zpátky. Náhodně jsem jí s tím jejím potkal, dříve než jsme spolu začali chodit a vypadal jako pěknej debil. Prý od něho utekla, byl moc žárlivej, nebo tak něco. Ona z něj evidentně byla pořád celá pryč. Docela bych věřil, že od něj i nejakou sem tam koupila. Někdo s jeho tlamou toho byl každopádně schopnej. Neměl jsem jí za zlé, její mentální stav. Ani dříve, když jsme se pokoušeli o nějaký vztah a teď? Teď mi to mohlo být tuplem jedno. Proto nám to taky nikdy nefungovalo.
Ona pořád zaseklá ve své milostné historii a já měl svou nostalgickou horečku z Lou. Rozdíl mezi náma byl, že já jsem se snažil, zbavit se toho závaží a ona se úplně zablokovala.

„Schováváš se za workoholismus, protože při práci řídíš tok událostí sama, zatímco ve vztazích je moc proměnných.“ Psychologicko-počítačově ji analyzuju, aniž by o to žádala. 

Nevím, jestli můj rozbor nevyzníval vyčítavě. Vzhledem k naší minulosti a chození, které se nepovedlo. Byla to, ale každopádně pravda. Uplynul rok a ona je pořád tam kde byla, Práce, škola, opíjecí párty. Sex na jednu noc. Chvíli jsem uvažoval jestli to nemůže být proto, že se mi nechce svěřit, že někoho má, ale zavrhnul jsem to. 

S přibývajícím alkoholem, jsem stupňoval útok na její ulitu, měl jsem pocit, že já bojuju proti ranám minulosti a ona se jim poddává. Chtěl jsem jí pomoct, nakopnut ji. Ale taky jsem se sní chtěl vyspat, takže jsem musel svoje útoky umírnit a vše naladit na jinou atmosféru. Nakonec náš rozhovor pomalu vyšuměl do planého plkání o blbostech, které si ani nepamatuju, protože už jsem pil asi sedmý pivo a to už se mi detailní vzpomínky špatně ukládají.

 

O další tři piva později jsme se rozhodli ukončit session pijavic, notně pod vlivem. Po cestě za zastávku jsme  se k sobě pseudo-kamarádsky zaklesli. Ona se tiskla na mě a položila mi hlavu na rameno. Na zastávce jsem jí chvíli oblboval a pak jí začal líbat. Opětovala mou jazykovou agresi skoro stejně agresivně, pak se ale zarazila a odtáhla. Vypadala jako kdyby sama sebe přistihla při něčem co se nemá dělat.  A pak změnila svůj výraz na porcelánovo-andělský "promiň", který podlamuje kolena. Sakra, ta se umí podívat! Už jsem na to za ten rok a kousek úplně zapomněl. Venku bylo nějaký to mínus a mě pálili ovlhlé rty. Zoufale jsem se nás pokusil dostat zpět do nálady, a vráti oba půl minuty do minulosti a zkusil jsem ji dát znova pusu. Už však byla zpátky na zemi.

 

"Nemůžu, promiň" chytla mě za ruku a těkala očima po okolí.

"Já se bojím..." její hlas zněl roztřeseně.

Vysmekl jsem svou ruku a chytnul jsem jí způsobem jakým držíte za rukum někoho s leukémii v nemocnici. 

"...že si ublížím" dořekla myšlenku a bylo vidět, že jí dalo práci, to ze sebe vypravit. V očích jí stoupla hladina tekutin, ne však tolik aby se vylila z hrází. 

Mě však pořád neopustila dobyvatelská nálada, a to že i tohle lze zvrátit k sexu. Než jsem však cokoliv dalšího mohl udělat, pokračovala.
"Můžu tě, prosím tě, o něco poprosit?" zabarvila hlas do smutně-sladkého odstínu.

"Můžeš mě jenom objímat"

Totálně mě odzbrojila. Zvuk padajících koltů museli slyšet i lidi z normální reality.

V mojí hlavě se všechno převrátilo naruby. Úplně jsem zapomněl na nadrženost a chtěl jsem jí prostě utěšit.

Když jsem jí chytil do náruče, tak trochu se na mě sesypala a brala si, co jen to šlo, z naší tělesný blízkosti. Stáli jsme tam takhle asi pět minut, mlčky. Vnímal jsem jak se její nervózní dech pomalu uvolnil a zpomalil. Cítil jsem jak mi v objetí těžkne uvolněním.

"Děkuju" pomalu mě pouštěla a dala mi při tom pusu na tvář.

Okolní rozostřenost zastávky se vrátila do normálu. Upřímná lidská blízkost totiž zahalila vše kolem do monotóního šumu. 

"Čeho se bojíš, proč?" ptal jsem se podstatě jemněji než předtím, když jsem se šťoural v její ulitě.

"Bojím se, zamilovat, investovat, všeho!".

Do příjezdu tramvaje jsme už každej zůstali ve svojí hlavě.

V tramvaji jsem jí chtěl rozveselit a hlavně dostat oba dva, z toho co se před chvílí stalo. Aplikoval jsem na její situaci nějakou svou zkušenost, tak jako to dělám vždycky, když je téma moc neuchopitelné a jediné podle čeho se lze řídit je už prožitý zážitek. Přitakávala nebo mírně dvouslovně oponovala, ale hlavně nechala mluvit mě. Přemýšlel jsem, jestli za to její změknutí může alkohol nebo to, že jsem se v ní tak vrtal v té hospodě. Najednou mi do mého rozvážného vyprávění skočila, tak jako by vůbec nevnímala, co jí říkám.

"Sem strašně osamělá" posunula se ke mě o něco blíž. Trpkost situace ředil její vanilkový šampón. 

Tramvaj naplněná, v jednu hodinu ráno, směskou opilců, ztrhaných pracantů a smradlavých vandráků, co se přišli ohřát, působila ve chvíli svěřování se, jako zvrácené panoptikum.

"Jsi taky tak sám?" zaryla mi otázkou někde u první signální pneumatickým kladivem.

"Sem" konstatoval jsem, z voleje, s povzdychnutím, aniž bych zapřemýšlel jak to vlastně je. I když podvědomí mělo jasno.

První odpověď bývá správná, napadlo mě, když jsem o vteřinu později rekapituloval své přiznání. Každý napůl v tomhle světě, napůl ve světě svých vlastních démonů, strachů a vzpomínek. Strach nedovoloval nic víc než jsme právě měli. Znova jsem jí objal a dal si záležet na tom aby to bylo co nejvíce bratrský.

Ještě jsem jí doprovodil domů a před jejím barákem jsme si chvíli povídali. Několikrát jsem jí objal, protože jsem jí chtěl utěšit a  možná jsem utěšoval i sám sebe, její přítomnost mě totiž byla stále moc příjemná.

"Já bych ti nikdy neublížil, to doufám víš" zkusil jsem, přes to všechno intimno, křečovitě a sobecky zaseknout háček do nemocné kořisti. Napříště třeba...

Nevšimla si toho.

Usmála se a něžně řekla: "Vždyť já vím, dobrou noc" políbila mě a zamířila k domovním dveřím.
Už jsme se nikdy neviděli, ale často si vzpomenu na právě tuhle noc, když zabrouzdám k téhle slečně v myšlenkách. Na to jak moc zlomení osudem jsme byli a jak je to nyní už ok. Doufám, že i ona se z toho vysekala, mě to trvalo od téhle noci ještě tak 10let.

---