Cestou necestou

        „Ono já jsem měl vždy trochu strach z toho pohřbu žehem... tedy jako, že bych se mohl probudit v té peci... já vím, že by to i tak vzalo rychlej konec, ale stejně... a tak si říkám, že není špatný umřít doma, kde nikdo není. Tedy jak se tam člověk pár dní uleží a zamře jak zvěřina, tak je jasný, že už není možný aby se probral... to by musel přijít Kristus... ale proč by to dělal? ...ono už to jak vytáhl Lazara z jeskyně a ten chudák se tam potácel v prostěradlech, tak nedávalo moc smyslu... Lazar z toho rozhodně nebyl nijak na větvi... myslím, že mu nebyl ani moc vděčnej, protože už byl taky zamřelej jako zvěřina... čet jsem, že už zaváněl... takový zázraky... no já nevím...,“ vykládal pomocný pracovník z patologie, co měl oči jakoby za očima.
    Ten pohled lidí, co mají brejle, ale on žádné neměl.
    „Řeknu vám, že tady za tou zdí jsou stromy, co mají nejlepší hrušky, co jsem kdy jedl,“ ukázal přes cedulku, co oznamovala, že jsme na místě věcí lidských posledních. 

    „Zrovna jsem si představil nádherný kozy ženy mého bližního,“ řekl při pohledu na zeď.
    „Copak za to můžu? Proběhla mojí obrazárnou tak rychle, že jsem ji ani nestačil voblíknout. Někteří fyzici se domnívají, že schizofrenie může být jen takový chaotický vnímání času. Co vy na to?“
    Nečekal moji odpověď.
    Nebyl zvyklý, že by mu většina lidí, s kterými se dostával do styku, odpověděla.
    Žil v čase bylo nebylo.
    Kdy zní hudba dávno předtím než vzal hudebník do ruky nástroj.
    Kdy ledovec taje, když zamrzá.
    „Kdekdo mluví o zdravém rozumu, tak by snad mohl existovat,“ zasmál se ve vzduchu, co se špatně vdechoval.

        „Já žiju v teorii pasivity. V teorii prenatální nesoutěživosti. V teorii platonického třesku,“ vykládal mě, ale taky špinavému oknu, a několika mouchám, kterým se tam dařilo.    
    „Vše se odehrává v TEĎ. A TEĎ je věčné. Obsahuje ono: JEŠTĚ JSEM SE NENARODIL - JSEM - JSEM MRTEV... a to vše v jednom TEĎ. Na co si tedy člověk může stěžovat?“
        Okno i mouchy neměli námitek.
        Na mě záleželo jen pramálo.         

    „Už se ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy na hřbitově. No on je svět dost velkej motanec i bez těch počmáranejch kamenů,“ řekl s nádechem ironie a podíval se na hodinky, aby si ověřil kdy mu končí směna.

    „Některý lidi musí umřít, aby se o nich dalo mluvit dobře,“ zasmál se, když dotlačil vozík s mým přikrytým tělem na místo určení.