Zápisky zrání / Myškinův problém I

Abych to všechno až sem mohl ve zkratce vyložit, musím se vrátit do doby, kdy mi bylo dvacet. Kontinuita mého života se přervala už v zimě, když mě vyhodili ze školy kvůli nepovedené zkoušce, a od té doby se snažím chytit jeho povlávající konec. Pracoval jsem, nebo si spíš přivydělával jako kustod, postával jako obvykle u otevřeného okna a koukal do zámecké zahrady, kde se srocoval hlouček skandinávských turistů. Byl jsem unavený z předešlého večera (to ostatně tak dvakrát týdně) a pozoroval je s mírným zklamáním, že mají po ránu tolik chuti do života. Familiárně se mezi sebou baví, svetry přehozené přes ramena, jako by si dali sraz před tenisovým utkáním. 

Občas se s ostatními brigádníky prostřídáme, jinak tu celou dobu není co dělat. Kolem mě procházejí další turisté, průvody puberťáků se sluchátky v uších. Jeden starší manželský pár v expozici svačí. Napomenu je, že je na výstavě zakázáno jíst, ženská se mě snaží uchlácholit (— Nebojte, nebojte...): ještě si v rychlosti kousne dvakrát do chleba, než zandá olysalý papír zpátky do kabelky. Pak zvony nad Prahou odbíjejí poledne. Ve vedlejší místnosti postává plastelínová modelka, kterou jsem zahlédl v ranním hloučku brigádníků, alespoň si to myslím. Představuju si, jak se prochází po salonku a podél zad jí ubíhají pečlivě sčesané vlasy, ačkoliv ráno u vchodu působila jako vzácný obraz, který přehlíží toho, kdo se na něj dívá. Hotová Mona Lisa. Po kratší úvaze se rozhodnu vedle nakouknout, ale není tam. Pohledem zavadím o drobnou holku ve vlněném svetru, která zrovna byla na cestě ke dveřím. Zaraženě se zastaví a hledí na mě velkýma očima, které jako by se právě splašily. — To seš ty, řeknu napůl zklamaně a zůstanu na zápraží, jako bych nevěděl, jestli můžu dál.

Holka otevře pusu ještě víc, jako by chtěla něco říct, ale pak si to raději rozmyslí. Snažím se nastalou situaci zamluvit, a tak plácnu něco o tom, že se ve zdech muzea furt drží zima, přestože venku už je prakticky jaro. — No, je krásně, řekne nejistě. Pokývám hlavou. — Skoro jako na procházku. Konverzace tím ale zdaleka nekončí: představí se mi jako Markéta. Chvíli stojíme každý z jedné strany masivních dveří a snažíme se uhýbat kolemjdoucím návštěvníkům. Povídáme si, jako bychom společně otevřeli kufřík od vzpomínek. Ke svému překvapení zjišťuju, že se s ní dokážu bavit o všem, co ji právě zajímá (a že toho není málo: učila se na klavír Goldbergovy variace, chodila na Znouzectnost, když se přihlásila na gympl do Prahy...), dokud nás nepřijde vyzvednout služebně nejstarší kustod, že bychom měli jít odevzdat klíčenky, protože muzeum už opravdu zavírá.

Loudáme se z kina podél prašné silnice a probíráme Bertolucciho Poslední tango v Paříži. Dojdeme postupně až k ní, do bytu, v němž žije od svých patnácti. Pozve mě dál, abych se neostýchal. Posadím se do pokoje na matraci — gauč tam vlastně nemá, jen jednu klavírní stoličku — a rozhlížím se po jejím nezávislém životě. Zapne počítač, aby pustila nějakou hudbu, a dojde postavit na čaj. — Tara Fuki, hlásím po prvních tazích smyčcem. — No jo..., houkne na mě z kuchyňky a je potěšená, že je znám. Pak ale jako by si svůj výběr rozmyslela, vrátí se a párkrát klikne do obrazovky. Pustí tam pro změnu Rale. — To jsou Rale, říkám a hned je zase překvapená, že je znám. Povídáme si pak při čaji, ukazuje mi fotky z Rumunska, kam se vydala s partou kamarádů: horské pastviny, usedlosti s domorodci, ona v tom samém vlněném svetru, který znám už z muzea. Přijde mi to zvláštní: Ať se ocitne kdekoliv, na každé fotce jako by byla středem pozornosti, přinejmenším pro toho, kdo ji fotil. Když dojde materiál z Rumunska, ukazuje mi pro změnu Litvu, pak Lotyšsko, Slovensko a Polsko... Ukazuje mi těch fotek čím dál víc, až se zdá, že to nebere konce. Poslouchám její výklad, ale pauzy mezi ním se pořád prodlužují a prodlužují, než se upřeně zahledí do obrazovky monitoru. — No jo, povzdechne si, já bych si stejně nezačla nic s někým, kdo nezná Rale. Potichu se zakuckám.

Budou tak dvě hodiny v noci. Odložím prázdný hrníček stranou a obejmu si kolena, abych se nemusel opírat lokty o matraci. Markéta sedí přede mnou na klavírní stoličce, svírá hrnek v dlaních jako svíčku a nábožně z něj upíjí. Pozoruje mě velkýma očima, vteřiny, snad minutu, mlčky vyčkává, jestli mi to dojde. Padne na mě tíha okamžiku. Po chvíli se jí dotknu nosem, pak zkusím rty. Polibek mi (kupodivu) opětuje, až jí samou radostí zajedu rukou pod sukni; chvíli naoko zkoumám její kalhotky, než mě zarazí, abych ještě počkal. 

Následujících pár dní mi připadá jako z momentky, kdy se Bondy seznámil s Krejcarovou. Usínáme nad ránem za rachocení tramvají, které dovnitř doléhá pootevřeným oknem. Mé ruce se noří do jejích červenohnědých vlasů, ležím mezi jejíma nohama, klín stále zakrytý sukní.
— Hm, oddechuju vzrušením u jejího spánku.
— Hm, odpovídá na to ona, nos na mé líci. 

Posloucháme Václava Koubka, Už jsme doma nebo koho ještě, zatímco patami spočívá na mých kotnících, nohy zaklesnuté pod jejíma, abych se na ni mohl pohodlněji natisknout. Není sice kam spěchat, protože je to náramně příjemné, ale když už to trvá příliš dlouho, začínám se obávat, že nepoznám ten pravý okamžik, kdy se s ní vyspat. Opatrně se jí s tím svěřím, zatímco se přede mnou protáhne jako kočka. Vážím přitom slova, protože se zároveň bojím, že s ní takhle napoprvé — po nepřetržitém pokoušení — selžu. — A co potom, viď? Zasměje se tomu. — Já myslela, že se to řeší, až když to nastane, protáhne se ještě jednou a klekne si na paty.