Když padá déšť 5a

5

„Marmite?“ zeptala se Isabel u snídaně.

„Národní knihovnu Skotska,“ řekl Joe  a mazal si chleba máslem a ze zásady se vyhýbal otevřené sklenici s kvasnicovým extraktem, který Isabel postavila před něj.

Všimla si, že marnite odmítá. To byl její test na přijetí odlišné kultury. Jen ti nejzarytější anglofilové jedli marmite, a dokonce ani ti ne všichni. Pro další lidi to byla nevysvětlitelná britská chuť, ke které neměli pochopení. Pití vlažného piva a čaje se spoustou mléka ještě jakž takž rozuměl i Texasan zvyklý na ledový čaj. Ale namazat si na chleba s máslem tuto slanou hnědou hmotu, to bylo mimo jeho chápání. A Joe jako americký učenec, který po ničem netoužil víc než strávit léto v anglickém domku, který si pronajali poblíž Oxfordu, byl anglofil každým coulem – kromě marmitu.

„Ano,“ pokračoval Joe, „rád bych navštívil Národní knihovnu Skotska – a děkuju, marmite mi nechutná.“

„Pracuješ na dějinách přijetí zákonů?“

„Přesně tak. Mají tu zajímavý materiál.“

Mimi se natáhla ke kávové konvici. „A já se budu plahočit po knihkupectvích,“ řekla. „Opravdu nechápu, jak něco takového můžete jíst. Fakt nechápu.“

Isabel si namazala marmitem svůj chleba.“Co sháníš?“ Mimi sbírala série knih od různých autorů. Její sbírka Andrea Langa už byla skoro úplná, stejně jako sbírka prvotin Grahama Greena. Isabel pokračovala: „To je myslím osvojená chuť, stejně jako chuť stodenních vajec, která jedí Čínané. Zakopou vejce do země na sto dní a pak je vykopou a jedí. Můžou se po nich utlouct.“

„Sháním Artura Waleyho,“ odpověděla Mimi na Isabelinu otázku. „Přeložil čínskou poezii. Naprosto úžasně. Taky napsal biografie některých čínských básníků. Zajímavá myšlenka, žili v osmém století nebo kdy a on zpracoval jejich životopisy o dvanáct set let později. Angličan, naprosto časově vzdálený. Doslova posbíral informace o jejich životě.“

Isabel jí musela dát za pravdu, že je to trochu zvláštní. Ale to byl každý počin, který uctíval historii. Dovedl si Catullus představit, že ho budou číst za tisíc let? Že se někdo bude starat o detaily z jeho života? Ne, podle Mimi to Catullus pravděpodobně nečekal. Ale Horatius asi ano. Vybavila si, že své básně popsal jako pomník, který vydrží déle než bronz,  zasáhlo ji jeho obrovské ego. „Ale nemyslím si, že čínští básníci si představovali až takovou nesmrtelnost,“ řekla. „Vedli spíš život vzdálený běžnému ruchu. Často byli posíláni do exilu kvůli nějakému drobnému přestupku, který se řešil u soudu. Posílali jed odlehlých provincií jako úředníky. Jejich poezie potom byla plná smutku a žalu.

Isabel chvíli přemýšlela. Snažila se vzpomenout si na něco od Li Po. Měla v knihovně Waleyovy překlady jeho básní, ale jediná báseň, kterou si pamatovala, byla báseň opití vína. To bylo vše.

„Li Po pil víno,“ začala.

Ano, pil,“ souhlasila Mimi, „ale spousta dalších taky. Čínští básníci rádi pili víno a pak o tom psali. Nebo o čekání na lodě, které k nim připlouvaly po proudu. Nebo přemýšleli o svých přátelích, kteří jim chyběli. Dumali o tom,co asi dělají.“

„To je ten nejbolestnější rys ztracené lásky,“ řekla Isabel. „Člověk uvažuje o tom, co dělá jeho blízký. Právě teď.“

Chvíli bylo ticho. Joe položil svůj krajíc chleba a podíval se na talíř. Mimi pozorovala Isabel zpoza šálku s kávou a říkala si: To je to, nač právě myslí?