Jablečný souboj

Jablečný souboj

      „Kájo, nebuď blbej,“ povzbuzovala ho manželka písklavým hlasem, „udělej tím česáčkem malý větříček, a je to. No vidíš, že to padá, jen přitlač, neboj se!“ 

      „Evo, dyk to padá samo,“ odporoval nejistě Řachanda, „radši koukej, jestli Běhounková nešmíruje. Ta šilhá na vobě strany, nejenom k nám, ale i na Burjánky.“

     „Ty scvrklý padavky a nažraný vod vos jim hoď zpátky,“ dirigovala Eva nekompromisně Řachandu, „voni si myslej, že budeme jíst ty hnilotiny a ty dobrý by snad chtěli vrátit. Jó, túdle! Dělej!“ Rychle posbírala také pár padanek a hodila je přes plot k Běhounkovům. Vybírala opatrně a ulekaně hekala, protože se bála poletujících vos, které kolem houfně kroužily.

      „Evo, nekřič, doprčic,“ opatrně polohlasem Řachandovou napomenul, „kdyby tě Běhounka zaslechla, tak nás roznese i v Lídlu.“

     „No jó, neboj se,“ vytrvale povzbuzovala Káju, který byl přihrble skrčený za kolečkem a šmátral bidlem v koruně krásně rozložitého rubínu.

     „Natáhni se trochu sakryš, nó, ještě kousek, to velký, dělej,“ směrovala Káju jak lajtnant bažanta na cvičáku.

     „To je už ale za plotem, tam to stejně spadne k nim,“ bránil se Řachanda povelům Evy.

     „Musíš ho nabrat do česáčku, neboj se, dobrý,“ nervózně začala naznačovat rukou, kam má Kája bidlo strčit. „Škubni, škubni, pořádně,“ snažila se Kájovi pomoct, „trhni s tím kruci!“

     Kája škubal lehce a opatrně. Eva nevydržela, chytla se konce bidla také, a jak společně škubli, krásně vybarvený rubín opravdu utrhli. Jenomže spolu s jablkem utrhli i pytlík česáčku, který spadnul za plot Běhounkovům.

      „To je strašný, jakej ty si nemehlo,“ vztekle zavrčela Eva, „jak to teď vyndáš. Nemůžeme to tam nechat. Běhounková nás bude žalovat. Víš, co bylo vloni, za tu pokutu sme mohli mít půl metráku jablek z Lídlu.“

      Neodbytně poručila Kájovi, ať to vytáhne, než bude pozdě. To nejtěžší vždycky musel řešit Kája. Eva na něho spoléhala, protože mu vždycky všechno prošlo.

      „Koudelka bude křičet o pomoc, přepadli nás zloději zlodějský,“ připomínala tu ostudu, „pamatuju, jak to už jednou na podzim udělali. Nemohli sme vystrčit ani hlavu z chalupy. Ještě, že nás při tom zase nevyfotografovali. Tak dělej s tím něco a nečum tak blbě.“

      Popadla košík se zdravými červenými rubíny a chvatně odešla. Řachanda poklekl a zkusil protáhnout ruku skrz tyčky plotu, jenže na kovový kroužek s pytlíkem nedosáhl. Po chvíli nervózního přemýšlení zkusil jednu tyčku povytáhnout z plotu a vytvořit si větší díru. Zabral a tyčka povolila. Praskot staré zteřelé plaňky vylekal i všechny ptáky co byly kolem. Hlasitě se rozkdádaly i slepice. Řachanda hbitě vzniklou dírou vytáhl česáček. To bylo dobrý, ale co se zlomenou plaňkou. Horní polovina držela, tak k plotu zbytek opřel a celý zpocený se vrátil do domu.

      Zatímco Řachandovi svoji výpravu za ovocem ukončili, na druhé straně zahrady Běhounkových další výprava začínala. Alena Buriánová, starostlivá matka dvou vejlupků, Rosti, a Věrky, pozorovala u plotu, jestli je čistý vzduch. Tonda Burián se opatrně připlížil k ní se štaflemi na zádech. Když je sundával, roztrhl si svetr a zaklel.

      „Co blbneš,“ lekla se Buriánová, napjatá ostražitým sledováním zahrady za plotem.

      „Co blbnu,“ ozval se rozčíleně Tonda, „tak se podívej, určitě musím krvácet. To to pěkně začíná.“

      „Prosím tě Věrko, ty nahnilý nesbírej, jenom ty dobrý. Furt ti to říkám a tobě je to jedno,“ naštvaně napomenula Věrku.

      „Nejdřív vemem ten Idared,“ organizovala výpravu Alena, „ten štrůdlák Boikovo až naposled.“ Věruška začala sbírat spadaná jablka, Tonda držel štafle u plotu, na které hbitě vyšplhal Rosťa a začal trhat krásné vybarvené plody. Pašerácká sklizeň se dařila, za chvíli byly dva košíky plné. Štafle Tonda přesunul k dalšímu stromu a Rosťa se zase snažil. Alena se zálibně dívala na plnící se košík nádhernými plody a opět napomínala Věrku, aby ty poďobaný a nahnilý nechala ležet. Na česání štrůdláku už nedošlo, protože Buriánová zpozorněla, když uslyšela nějaké klepání z druhé strany zahrady.

      „Pozor, Rosťo dolů a položte ty štafle na zem,“ zareagovala na zvuky Alena. Všichni se přikrčili a poslouchali. Na druhé straně zahrady se pokoušel spravit rozbitou plaňku Řachanda, protože byl neodbytně vykázán Evou, aby plot spravil, jinak bude ostuda.

      Pak to přišlo. Ztuhli všichni. Ze dveří verandy vyšel rozčílený Běhounek, v ruce držel kameru a zařval: „Zloději zlodějský, že vám není hanba takhle sprostě okrádat člověka. Já vás dám všechny zavolat před komisi, to uvidíte, aby vás ty zlodějský móresy přešly.“

      Ze sousedních zahrad se v nastávajícím šeru jen ozvalo: „Aby ses nezbláznil pro pár padavek.“ „Co je za plotem, je naše!“

      „Já vám dám vaše,“ ozvala se Běhounková, „všechny vás máme nafilmovaný, to se na sebe podíváte na policii, jaký ste krasavci.“

      „Bereme si jen náhradu za každoroční úklid vašeho listí a větví, tak si nemáme co vyčítat!“

     „Prdlajs si berete,“ nedala se Běhounková, „ste sprostý zloději. Tohle vám jen tak neprojde. Sami si neumíte vypěstovat ani ředkvičku, ale na cizí jó, to ste machři.“

     Nakonec se opravdu všichni sešli na obecním úřadě, protože policie to řešit pro nepatrnou škodu odmítla. Po promítnutí filmu o dobrodružství mezi ploty si dokonce společně zatleskali a rozešli se smírně.