Na lovu

Na lovu

V kukátku na vchodových dveřích, běhá oční zornička sem tam. Se zkušeností lovce něco hledá. Nic konkrétního nevidí ale v těkavém letu neustává. Ne, nikdo tam není, ještě ne.

Tichá tmavá chodba. S ozvěnou kliknul vypínač. Nebo chcete-li zapínače. Světlo zaplavilo úzký prostor výtahové šachty i starý botník lemující zeď. Boty skrývá květinkový závěs nedbale visící na lanku. Dalo by se na něj pohodlně sednou, kdyby bylo potřeba. Kovový nazouvák po levé straně visí na ohnutém hřebíčku. Druhou takovou chodbu by Vám nedalo moc práce najít. Možná hned o poschodí níže. Ty s okny jsou lepší, tady však nejsou.

Ve skleněném průzoru výtahové šachty se objevila osvětlená kabina. Oční zornice se v kukátku zastavila. Její pohled utkvěl vjednom bodu zářícího skla. Ve vzduchu visí tiché očekávání. Přes prosychající bělmo několikrát přeběhlo víčko.

Lov začíná.

Světlo opět zhaslo, i tak je zřetelně vidět zavalité záda kymácející se postavy. Šine si to v hubnoucím pruhu světla, pronikajíc zavírajícími se dveřmi výtahové kabiny. „Klik-k-k-“ Jasné světlo se opět rozsvítilo. S ozvěnou zalilo celou chodbu.

Oko z kukátka již zmizelo. Dveře bytu se s grácií otevřely a objevila se elegantní postava.

„Dobrý den, pane Svobodo“. Trochu s nešikovně skrývanou snahou o náhodnost, zvláštně milým hlasem, vkusně oblečená dáma oslovuje kývající se osobu.

Situaci si jistě předem několikrát přehrávala, zkoušela a takticky vychytávala. V duchu, nebo možná i před zrcadlem a teď naostro. Přirozeně,  hlavně zaujmi! Pomyslí si. Dostaň se blíížž! Ne-vy-pla-šiííít !

„Jé, omlouvám se paní Svobodová, já měla dojem, že je to váš manžel.“

Konečně se ukázala doposud odvrácená strana širokorozchodné figury. Dva páry očí, které nebude dělit  velký věkový rozdíl se střetávají ve žlutém světle žárovky.

Přihrbená postarší žena, bez známky překvapení pragmaticky a úsporně odpovídá:

 „Já nemám manžela“.

Již dávno shrbenou osobu nic nezaujalo. Na tupých rysech a vyhasnutých očích ulpěl pohled stále se usmívající dámy. Pramínek vlnitých vlasů z jedné strany schovával koutek úst s pěknými zuby.

„Haha...mno já jsem se Vás chtěla zeptat paní Svobodová. He, víte,  mě tady moje Wifi nabízí Vaše připojení. Mno, na Svobovi a  tak, že jsme jako na tom jednom patře, jsem si říkala, jestli bychom se spolu nemohli domluvit. Že, mno, já bych Vám samozřejmě na tu WIFInu přispívala a ….

Do nádechu ji klidně a těžkopádně lehne unavený hlas stařeny. „Já žádné WIFInu nemám. Já tomu nerozumím.“

Zaseknutý úsměv pěkné ženy s v plicích stále ještě nataženým vzduchem zamrzli v dlouhém okamžiku. „Cvak-k-k“. Tma přerušila nerovný dialog.

„Klik-k-k“. Pohotová dlaň s pěstěnými nehty a decentním lakem znovu rozsvítila vypínačem, nebo spíše zapínačem pomalu hasnoucí naději, tentokrát zjevně neúspěšného lovu.

Zavalitá a unavená postava mezi tím zmizela za dveřmi protilehlého bytu. Zavřeli se s bouchnutím. Stále ještě slyšitelné šoupání a tlumené zvuky pomalé chůze slábly v útrobách bytu za dveřmi až do ztracena.

 ------------

Počasí je již na kabát. Ano, už je šance otevřít skříň a vytáhnout pěkný kousek čekající na svůj okamžik celé krátké léto. Letní slevy zimního oblečení. Teď to začíná konečně dávat smysl.

Lucie nahmatala v hluboké kabelce klíče. Často nemůže pochopit, že i když má jakkoliv velkou nebo i tu nejmenší kabelku do divadla, najít klíče je pokaždé stejně velký problém.

Studený prostor u schránek se jí dneska zdá přívětivější než jindy. Je tu tepleji než venku. Přikrčí se a pravačkou odklopí klapku u otvoru schránky. Nakoukne jedním okem dovnitř. „Nic, dneska nic“. Nad kroky k výtahu nijak zvlášť nepřemýšlí a na autopilota také natahuje ruku a přivolává tlačítkem výtah.

Chodbou se rozezní slabé štrachání klíče z druhé strany těžkých venkovních dveří. Ty se otvírají a kroky naruší ticho u schránek, tam kde ještě před chvilkou stála Licka. A zase ten zvuk svazku klíčů. Ten nejmenší z nich odemyká kovové dvířka poštovní schránky. Nic tam není, dneska nic.

Jako malá by teď Lúca ustrašeně zrychlila pohyby. Silou vůle by přemlouvala výtahovou kabinu, aby „uuž dosedla“ a ty těžké dveře aby „se uuž rychle dali otevřít… a už, už, užžž…!!“

„Dobrý den“.

„Dobrý den“.

Mladá a starší žena společně sdílejí prostor před výtahovými dveřmi. Předem daná pravidla. Slušnost, vstřícnost, ochota. Letmé úsměvy.

Dáma v zánovním kabátu, pěknou kabelkou a sladěnými střevíci čiperně pronáší dotaz stíhače: „Mohu se s vámi svést?“

Lucka, stále v módu slušnosti a předstírané ochoty odpovídá: „No jasně, do kterého jedete?“

„Až nahoru, děkuji .“ odpovídá postarší, ale stále ještě pohledná žena. Neposlušný pramen tmavých hustých vlasů ji zlobí v koutku pěkného úsměvu.

„Tak to já vás pustím dozadu, vystupuju dřív.“

Vteřiny ticha obě ženy využívají k rychlé a nenápadné prohlídce každého detailu té druhé.

„Pěkný kabát“. Pochválí uznale starší dáma.

„Jo, mají ho teď ve slevě na netu“, odpoví automaticky Luci aniž ji napadne, že by starší žena nemusela pochopit o čem vlastně mluví.

Dáma dialog ani na vteřinu nezdržuje a pohotovou odpovědí Lucii odzbrojuje: „Myslíte na on-line shopu?“ Kdo by čekal, že bude v obraze tak rychle. S dávkou svěžesti si pohybem hlavy do strany odhrne pramen vlasů. Ukážou se dvě řady pěkných zubů v rámečku pěkného úsměvu. „Já na Internetu také často nakupuji. Je to bezva sedět doma a v klidu listovat, prohlížet a klikat, přidávat do košíku. S vrácením zboží to je dneska taky pohoda.“ Zdá se, že řeč se přímo úměrně zrychule, čím blíže se kabina výtahu blíží k jejímu patru. Neunavuje se a zrychleně pokračuje: „Strávím tím spoustu času a spoustu taky ušetřím. Ehm, jen to připojení musí být rychlé, ehm.. jinak to je spíše pro zlost. Mno, když je to pomalý a špatně stahuje obrázky to mě prostě nebaví.“

Stoupající výtah tu a tam hlasitě zadrhne o ubíhající šachtu.  

Lucie pobaveně poslouchá nečekané lavině zkušeností serfařky, popisující pro ni tak známé situace. Napadlo ji, že i její matka vlastně internetové nakupování ovládá bravurně. Proč ji to právě teď tak fascinuje? Možná si právě uvědomila, že si podmaňují virtuální svět i maminky a babičky. Zamyslela se. Hm, divné, děda a táta, ti dva potřebují tento elektronický svět jen na to aby si přečetli noviny. Nuda, to múzou rovnou zůstat u papíru.

Samomluvný dialog dámy se nezastavuje. „Bydlím tu pár dní a v bytě žádný Internet nemám. WIFI mi tu ukazuje několik místních připojení, ehm, ale jsou bohužel pod heslem. A, a vy, tady máte internet? Smršť slov nečekaně přetrhla významná pauza.

Lucie pauze ani na chvilku nevěří. Příval rychlých vět starší ženy si tu příležitost opravdu nenechají ujít. „Hihih, je to opravdu těžké, když si člověk takhle zvykne. Smějeme se vnoučatům: hahahaha… ale nakonec, ono je to celkem faaajn. Kouknout na pár webových stránek v klidu, doma…No a..

Žena se vůbec nemíní nechat přerušit a v samomluvným monologu zrychluje až stíhá jen tak, tak polykat sliny mezi slovy. „Co na plat, je to pokrok. Malíčkem pravé ruky si zmravní neposlušný pramen vlasů. „Mno jo, no napadá mne, třeba bych vám na tu vaši wifinu mohla měsíčně přidávat. Kdybyste mi dala heslo…“ Znovu vše přerušila na okamžik významnou pauzičkou, tentokrát již ale celkem dramaticky krátkou a upřenm pohledem do Lucčiných vyděšených očí vzápětí ve výdechu pokračovala: „No, co vy na to?“

Lucčiny oči asi nikdy předtím neměli tak moc roztažené zornice. Asi údiv, nebo něco nového, co ještě neumí pojmenovat. Trochu srovnatelný s pudem sebezáchovy. Vteřiny se protahují, stále víceee aa dooocelaaa pomalůůů, jaakoo meed z lžííce doo hhrrnku s hooorkyym čaajjeem.

Ohrožené zvířátko, zahnané do kouta, šelmou, která se mu dívá s výzvou upřeně do očí. Sama sebe v nové situaci překvapuje. V úžasu a v údivu, zřejmě dokonce možná i pouze na plicní dluh, pohotově vyhrkne: „Aaha, mno já neznám heslo.“ Bože, kde vyštrachala ten milý úsměv, snad jí pomůže zlehčit propadání se v trapnosti. „Jsem v pronájmu, a to byste se musela domluvit pravděpodobně s majiteli, víte?“.

Výtah se zastavil. Mládě chytrého zvířete, možná zajíce, nebo jiného ještě fikanějšího druhu na nic nečeká a vyráží v před. Váha na levou nohu a hned na pravou nohu, ladná vlna v bocích a ramenou ji synchronně vyvádějí ze spáru lačné šelmy.

„Neshledanou!“ Už není vidět, dveře do kabiny výtahu už byli skoro zavřené, když si vzpomněla na dobré vychování.