Jenom myšlenka

Včera jsem četla na internetu rozhovor s nějakou 92letou psycholožkou Edith Edger, která přežila koncentrák. Říkala tam, že člověk v těžkých situacích by měl mít schopnost přestat si klást otázku „proč já?“, ale spíš se ptát „co teď“? Uváděla, že když byla v Auschwitzu, měla na výběr, buď dopustit, aby se nechala okolnostmi smýkat, anebo se pokusit se s nimi vypořádat tak, jak přicházely.  Konstatovala, že lidé dokáží přijít s neuvěřitelnými negativními proroctvími, která se pak naplní. Používají slova „nikdy“ nebo „vždycky“ a mají absolutní jistotu ve věcech, o nichž nemohou mít ani ponětí, jak dopadnou. Prozradila, že své pacienty učí, aby místo „vždycky“ říkali „doteď“ a místo „nikdy“ říkali „v minulosti“, že takto si člověk lépe uvědomí, že svou minulost nezmění, ale to, co bude, změnit může. Co shledávám jako pravdivé je i to, že tam uvedla, že je dobré být realista, ne idealista. Když idealista v životě nedostane, po čem prahne, může se s z něj stát cynická a sarkastická osoba. Lidé se podle ní nemají ptát, co pro ně může udělat okolní svět, ale místo toho by měli hledat štěstí v sobě, protože teprve pak prožijí plný život.

Snad jsem také realistou. Realisté bývají v životě obecně asi šťastnější a spokojenější. Dokáží lépe chápat, že když se o něco snaží, a to dokonce i když do věci dají všechny své možnosti a schopnosti, tak vždy mohou nastat dvě možnosti. A to buď „vyjde“ anebo „nevyjde“. A dopředu mají podvědomě, někdy možná i vědomě, v záloze plán, jak se s oběma variantami vypořádat. Ano s oběma. Někdy je totiž dokonce i náročné cítit se dobře, když něco vyjde. Stává se asi poměrně často, že člověk necítí to sebeuspokojení z dosažení věci, které si od dosažení cíle sliboval.

Tak nějak to cítím jako ta paní. Myslím, že jsem v životě mívala tu schopnost neříkat si "proč já?" ale říkat "co teď?" Včera jsem se také dívala na instagram a byly tam fotky nějaké rodiny. Někdo z nich byli liliputi, nebo i jinak postižení. V rámci možností se ale snaží být šťastní. A takhle by to asi člověk měl brát. Samozřejmě se snažit o to si zlepšit podmínky k životu, ale pokud je něco dáno, nebo pokud to nyní nejde změnit, je třeba tyto výchozí negativní podmínky brát jako faktický stav, kdy je třeba hledat způsoby, jak v rámci tohoto faktického stavu být šťastný a seberealizovat se. Žádný jiný smysl života neexistuje. Schovává se totiž pod tímto vše.

Některé nedobré věci jsou skutečně dané, jako třeba tělesné postižení člověka, které nezmění, ale mnohé v daný moment nezměnitelné, se jednou změnitelnými mohou stát. Ale než se takovými stanou je třeba hledat způsoby, jak být v pohodě. A to i když se takovými ty podmínky třeba nikdy nestanou. Takže se nyní ptám: „Co teď?“