Elixír mládí

Jednou si to ježek Jaroslav šupajdil po lese a vtom kouká, že se dostal až na kraj vesnice. Za plotem na zahradě viděl nějaké velké černé zvíře a tak se pro jistotu smotal do ježatého klubíčka. Když se nic nedělo, opatrně vykoukl.
Černé zvíře přeskočilo plot a zvědavě si ho prohlédlo.
„Ty nějak pícháš! Co jsi zač?“
„Já jsem ježek Jaroslav,“ představil se ježek. „A ty?“
„Já jsem kocour Mikeš,“ odpovědělo to velké zvíře. „Pojď chvíli ke mně na návštěvu, já si nemám s kým povídat.“
Ježek tedy vešel do zahrady. Po zahradě běhaly slepice, které taky nikdy neviděl, ale ty si ho moc nevšímaly.
„Tady mám pelíšek," ukazoval Mikeš ježkovi na starou matraci.
Ti kocouři se mají! Lidé jim podstrojují a ještě jim dají pelíšek. Ježek Jaroslav mu trošinku záviděl, ale pak si řekl, že on má zase svobodu a může si jít, kam chce.
„Co to je?“řekl ježek a čumáčkem ukázal na misku, ve které bylo něco bílého. „Není to barva na kreslení? Nejsi ty taky malíř?“ A ježek Jaroslav pozoroval Mikeše s úlekem.
„Proč myslíš, že jsem malíř?“ Podivil se Mikeš.
„Já mám totiž s malíři špatné zkušenosti,“ postěžoval si ježek.
„A co ti udělali?“ chtěl vědět kocour a zvědavě nahrbil hřbet.
„Představ si, že jeden malíř z kreslenýho filmu mě nakreslil s jabkem na zádech. To bylo k popukání.“
„A proč jako?“ nechápal Mikeš.
„No, já jabka vůbec nejím a ještě abych je tahal na zádech, to by mě teda vůbec nenapadlo.“
„A ták,“ pochopil černý kocourek. „Řeknu ti, že s tím mám taky své zkušenosti. Víš, já jsem jednou seděl jednomu malíři modelem.“
„Opravdu?“ Ježek na něj udělal ježkovy oči. „A jak jsi k tomu přišel?“
„Jednou tu byl nějakej malíř, Lada se tuším jmenoval, a řekl, že mě namaluje.“
„A tys mu pózoval?“
„Se rozumí,“ řekl Mikeš pyšně. „Páníčkové za to dostali peníze a koupili mi dobroty.“ Mikeš se při té vzpomínce olízl.
„A líbilo se ti, jak tě nakreslil?“ zajímal se ježek Jaroslav.
„No právě!“ povzdechl si kocour. „To jsem vůbec nebyl já! Na obrázku jsem stál na zadních, měl jsem boty, na hlavě čepici a ještě k tomu na zádech ranec!“
„U všech žížal,“ vyděsil se Jaroslav.“A to sis nestěžoval?“
„To nešlo,“ řekl Mikeš smutně, „ten pan Lada pak o mě dokonce napsal celou knížku.“
„No vidíš,“ chtěl ježek kocoura potěšit,“aspoň jsi slavnej.“
„A jak to dopadlo s tím tvým jabkem?“ zeptal se kocour.
„Celkem dobře. Já jsem to tomu malíři vysvětlil a on mi nakreslil místo jabka žížalu.“
„To jsem rád, že se ti to povedlo,“ poznamenal kocour. „neboj, to není bílá barva, to je mlíčko, hotový elixír mládí.“
„Elixír mládí?“ zpozorněl ježek.
„Jasně, vždycky když se napiju, se hned cítím mladší," ubezpečoval kocour ježka.
Ježek Jaroslav si představil, jak by paní ježková Jitka byla potěšena, kdyby omládl.
„Tak já to zkusím,“ řekl odhodlaně. A zhluboka se napil.
„Tak co? Už něco cítíš?“ zajímal se kocour.
„Zatím nic. Asi to trvá trochu dýl, než to začne působit.“
„Uvidíš, že z tebe bude úplný mlaďoch,“ sliboval kocour.
„Tak to zas ne, to by mě moji synáčkové neposlouchali,“řekl ježek Jaroslav trochu s obavami. A znovu se napil.
„Už něco cítím,“ hlásil za chvíli Mikešovi. „Hrozně mě bolí břicho.“
„Bolí tě břicho?“ řekl s údivem kocour. „To mě se nestává.“
„Myslíš, že už mládnu? Třeba to na ježky působí jinak,“ uvažoval ježek.
„Možná vadí, že to piješ na lačno,“ přemýšlel Mikeš. „Slupni nějakou žížalu a zajez to.“
Ježek Jaroslav poslechl. Ale břicho ho bolelo pořád.
„Asi budu mít průjem,“ posteskl si Mikešovi. Šel si ulevit do rohu zahrady.
„Radši budu pít vodu, to je zase pro ježky elixír mládí,“ řekl Mikešovi. „Měj se tu fajn, já jdu domů, paní ježková mi udělá nějakou dietu.“
Kocour Mikeš mu zamával packou a s chutí se napil mlíčka.