.domov.

Pár dní před Vánoci se mě brácha zeptal, jestli vím o tátovi. Nevěděl jsem a brácha víc neřekl.

Od té chvíle vím, že ti něco je. Bratrem nevyslovené mě tíží.

Za pár dní tě v domě, kde jsem vyrůstal, vidím v křesle, z kterého lze páčkou udělat lehátko - této funkce nevyužíváš. Sleduješ televizi zakryt dekou.

„Brácha mi říkal, že ti něco je. Co ti je, tati?“

Uvědomuji si, jak moc chci vědět, co ti je, ať je to cokoliv.

Jsi pramen, z kterého jsem vzešel. Domov. Jistota. Mám strach, že se nebudu mít kam vracet.

Vybavuji si, jak jsi nás vzal s bráchou nahoru ke kostelu a po cestě schovával červený míč se žlutými puntíky do korun stromů. Je to nejvýraznější vzpomínka. Možná tím, jak je vzácná: hraješ si s námi, jsi tu plně pro nás.

Teď tu sedíš, zakrytý dekou. Trochu shrbený, umenšený. Vypadáš jako tvůj otec: splnil jsi úkol života a odpočíváš. Koukáš na zápas Djokoviče s Federerem, kteří hrají o život. Tvůj obličej je klidný. Nejsi v tom zápase: tichý divák, pozorovatel.

„Co ti je, tati?“

Ptám se a hrdlo se mi svírá úzkostí. Připadám si nepatřičně. Jako by otázka, kterou pronáším, neměla zaznít. Ale už tu je, vyslovil jsem ji.

Ten dojem nepatřičnosti je hluboký. Kolikrát jsem se tě ptal, jak ti je, abych se ti přiblížil.

„Jak bych se měl asi mít?“ reagoval jsi.

Jako bych to měl vědět. Jako by už jen to, že jsi a co žiješ bylo dostatečným důkazem všeho. Jako bys byl obětí na oltáři života a já ji neviděl.

Nepotkali jsme se. A stejně jsem se ptal dál. Nevzdával jsem to. A čekal.

Stále čekám.

Možná jen chci přijít domů s vědomím, že sem patřím. Že tu mám své místo. Možná začínám mít strach, že to nestihnu. Tik tak.

„Co mi je, tati?“