Jedlová1/2

Jedlová

Překročím strmou hranici světla a stínu. Zelená závora tiše zapadne.

Na chvíli se stanu částečkou lesa, co tady kořenovými chapadly svírá a drtí svou horu. Toho lesa, co vyrůstá z mohutného pně turmalinické žuly, navěky vklíněné do okolního masívu. Sotva průsvitné, zeleně žíhané stíny se za mnou a nade mnou zavřely jako vlny. Jen spoře sem vrstvami tyrkysu pronikají nazlátlé sloupce světla. Pod nohama se mi pletou křehké produkty vláhou nasyceného bezvětří – c­haluhy plavuní, přesliček a kapradin.

Vtíravá vlhkost ulpívá na všem. Na jehličí, na kmenech, obočí, vlasech i ramenou. Všude kolem to světélkuje životodárnou vláhou. Lesu zde vládnou vzácné, jinde v takovém množství nevídané jedle. Je otázka času, přežije-li jedle civilizaci. Její sestup do nicoty se zdá být nezadržitelný.

Člověk vytrvale přetváří les ke svému obrazu. Jedli s lehkým srdcem nahrazuje smrkem. Počet býložravé zvěře po vyhubení velkých šelem nedokáže, ba často ani nechce udržet v neškodných mezích. Ke svým stopám na Zemi tak přičítá jedno z řady vítězství nad přírodou za druhým.

Ale tady na Jedlové? Tady člověk nad přírodou doposud nezvítězil. Jedlová je výjimka mezi výjimkami. Kolem kypí dravá příroda. Jedle se všemu vysmívá. Vládnoucí dřevina původního pralesa i tady, v hospodářském lese dvacátého století, dál ovládá všechno živé. Dál se nad les vypíná dlouhými sivozelenými ovály královských korun. Jako kdysi. Jako před člověkem. Jenom nová generace zásluhou spárkaté zvěře zde zatím chybí. Ale to se dá řešit, jenom chtít. Musí se o to zasadit lesník i myslivec. Společně.

Jsem šťastný, že takový les mám ve svém polesí.

Vyznačuji k těžbě stromy, co vysoko na zvlněné hladině lesa utlačují koruny jiných stromů, nadějných, jimž patří budoucnost. Usměrňuji přírodní výběr. Toužím ho dovést k dokonalosti. Je to běžná práce lesníka, ale také radost. Někdy vášeň.

Přál bych vám poznat, co prožívám, když obcházím jedli, kterou jsem právě zvolil k vyplnění jejího poslání v budoucnosti tak daleké, že jí nedohlédnu, když ten vynikající strom ze všech stran prohlížím, abych zjistil, který ze sousedních mu nejvíc škodí. K němu pak přijdu, připraven označit ho k těžbě. Jakmile jsem na dosah, jakmile zblízka spatřím mohutnost toho kmene a vidím oblouky svalů, sbíhajících se pod vzdutou kůrou až do kořenů, zaváhám. Ohromí mě síla té jedle. Není starší než sedmdesát let. A už se jí s ostychem v duchu klaním.

Ale váhat nesmím, zodpovídám za svůj les, jsem jeho hospodář. Vždyť ho chci jen sblížit s jeho vlastní přirozeností: dovést ho k trvalé obnově bez pasek.

Podaří se to? Mně samotnému jistě ne.

Ale jednou? Potom, až tu nebudu já? Až ho dávno po mně budou ovlivňovat jiní. Budou mít stejnou představu? Umožní mu vrstvit se do pater nestejných výšek? Různého stáří? Za účasti mnoha druhů dřevin postupně dosahovat podoby, která lesu nejlíp vyhovuje a k zachování jedle je nezbytná?

Nevím, ale pokusit se o to musím já, a hned.

A tak neuhnu pohledem a tu druhou jedli vyznačím.

Zabraný do práce dlouho nic nevnímám.

Vtom, zpočátku nevinně, ale stále vtíravěji začíná rušit mou soustředěnou samotu cosi cizího, co bych snad přece jen pomíjet neměl.

Teprve po chvíli v tom rachotu rozpoznám, nač jsem jen hodinku nemyslel, propadlý své vášni. Cizí, nepřátelský pohon vrtné soupravy rozechvívá stráň.

Jako bych o něco zavadil, nezhojená rána se otevřela.

Nejsou jen jedle a já. Je také jiná realita.

Přede mnou zeje prázdnota, z níž čiší nepředstavitelný chlad. Zvedá se prach a do mozku cosi skrz bubínky zatíná strašlivý spár.

Ne, nahradit jedli smrkem není ta poslední cesta, jak zvítězit nad přírodou. Ani ta, že dovolujeme zvěři, aby rok co rok do kořínků spásala naději, klíčící z jedlových semen. Obě cesty jsou zlé a hrozí zpustošením přírody. Tomu i onomu nebezpečí však je možno ještě zabránit.

Bohužel hrozí také jiné vítězství člověka nad lesem a bezmocným lesníkem.

Ruce mi klesly. Správný výběr? Ten nejlepší? Ten hluboce prožívaný, až husí kůže naskakuje? To pusť z hlavy, lesníku. Tvé představy o dravé, kypící budoucnosti této jedlové hory jsou k smíchu.

Potloukají se tu málem rok. Občas objevím u cest k odvozu připravené podlouhlé truhlíky, popsané kótami a metry hloubky, z níž vzorky vyzvedli.

Ach radost z práce? Vášeň? Kde jsou?

Čekám, že najdu drsné, nevlídné chlapy, protože jenom takoví můžou být úhlavními nepřáteli Jedlové, ale mýlím se jako obvykle před prvním setkáním. Od rachotícího monstra se na mě nedívají zavilé, nýbrž porozumění hledající a nabízející oči obyčejných dělníků.

Křičíme na sebe, abychom si v pekelném rámusu, co provází tento geologický průzkum, rozuměli.

Říkají, že mám štěstí, přišel jsem k poslednímu vrtu. Pěkné štěstí, pomyslím si.

Hrdě mi ukazují vyzvednuté vzorky.

Musím přiznat, že je to pro mé laické oči jedinečná podívaná. V hrubozrnné textuře horniny se matně blýskají černé sloupečky turmalínu. Čím větší hloubka, tím temnější zbarvení.

Odstupňovaně až do čtyřiceti metrů. Nádhera. Tají se z ní dech. Říkají, že ten úžasný kámen je všude, v celé Jedlové. Poblíž hřebene stejně jako při úpatí.

Před nimi se ještě ovládám. Nedám najevo, jak mě z míry vyvádějí ty studené, uhrančivé sloupce turmalinické žuly. Ta krutá krása. Ten děs, hodný obdivu.

Strach, co mě svírá, je pouze můj. Chlapi o příštím osudu Jedlové nevědí nic. Nemůžou. Jejich úkol je prostý: žulový peň hory důkladně prozkoumat. Nic víc. Mají svůj úkol jako každý z nás. Jsou kolečkem v soukolí. Oni i já jsme částečkou čehosi složitého, o čem nerozhodujeme ani my, ani jiný člověk s tělem a duší, ale Vývoj, kolektivní Nutnost, a někdy Náhoda.

Mučí mě strach z Nutnosti.

Měj rozum, říkám si. Musíš mít rozum, není jen les, jsou i jiné hodnoty. Stojí ti za trápení les, který svým složitým děním nedovede nakonec víc, než vyčerpávat a obnovovat a znovu vyčerpávat a donekonečna obnovovat zanedbatelnou slupičku prsti na nevelkém, ale milióny kubíků prvotřídní horniny obsahujícím kopci? Je správné chtít zadržet Vývoj? Vyhlašovat, že dnešní rozum by měl být jiný, nový, v souladu s přírodou? Je možné to od člověka chtít? Od člověka, který je postaven před Nutnost? Už se ke své práci nevrátím. Toho směšného výběru nechám. Budoucnost není.

Z vítězství, jež se tady chystá, mrazí.

Sestupuji úbočím, které tu doposud je, jdu po srnčím chodníčku, který se ještě nepropadl, klopýtám pod živými pyramidami, jež vrcholky kdesi u nebe lehounce šumí ve větru – a­ v hloubce pod sebou už mám jen kamennou poušť. Mé tělo je dávno prach a pryč je také hora. A vítr se pozvolna ujímá obrovské ploché jizvy, co po amputaci zbyla. Na chmýří a lehounkých křidélkách – t­ak jako vždycky po dokonané pohromě, po člověku či požáru – přináší otužilá semínka průkopníků nového života, aby mrtvou pustinu oživila.

Člověk, stejně jako oheň, vítězí jen dočasně. Příroda má svou jistotu, jistější než všechny jistoty lidí. Příroda narozdíl od nás nemá proč a nemá kam pospíchat. Proto dokáže hojit sebebolestivější rány, zahladit sebepalčivější jizvy.

Jen jedli už nikdy nikdo na dně opuštěného lomu nespatří. Po Jedlové možná zbude jméno, ale málokdo si vzpomene, kde se vzalo.

Vyjdu z lesa. Závora tiše zapadne.

Ohlédnu se a vidím kousek své hory. Poodejdu a spatřím ji v celé mohutnosti a kráse.

Je přítomnost. Je krásné, teplé, živé, přívětivé teď.

Stojím opodál a Jedlová se ke mně lísá jako pes, který vytušil, že ho chci zradit. Lísá se, abych ji nenechával o samotě s cizími, jimž není radno věřit.

Chtěl bych oplatit důvěru, poplácat horu po hrudi, položit konejšivou dlaň na temeno, říci ta pravá slova. Ale nemám, co bych slíbil. Sám nezvrátím Vývoj, nepřekonám Nutnost, Náhodu nesvedu jinam.

Ale ne, všechno je jinak. Hora nic netuší.

Ani pes netuší zradu svého člověka. To člověk. To on má výčitky. Ty výčitky ho trápí a jeho lidské trápení se trýznivě zrcadlí v oddané psí duši.

Teď zde stojím s horkými výčitkami a v sobě mám kamennou poušť.