obtaženi křídou

    Stalo se to na silnici blízko naší školy.
    Byl jsem starý asi jako ta holčička, která skončila pod koly nákladního auta.
    Stačil okamžik a život byl fuč.
    „To byla hrozná rána. Na silnici vyšplouchl její mozek,“ vykládala sousedka z ulice vzrušeně.
    Bůhví proč mi to utkvělo v paměti.

    Matka mě vzala na pohřeb, kde stála nad hrobem matka té holčičky.
    Viděl jsem tak prvního opravdu zlomeného člověka.
    Ale nemohl jsem chápat onu bolest.
    Bolest většinou nechápou ani dospělí, i když říkají, že ji chápou.

    Vlastně mi ten obřad připadal takový prázdný.
    Nebýt toho truchlení, tak jakoby se nic nedělo.
    Jak člověk nevidí mrtvolu, tak má pocit, že to jsou všechno jen takové divadelní rekvizity.
    Bílá rakvička.
    Spousta věnců.
    Lidé navlečení do černé barvy.
    Díra v zemi s vykopanou hromadou hlíny vedle.
    Lidé brali tu hlínu do dlaní, a zlehka jí házeli na tu rakvičku, co byla ponořena do díry.
    Někdo tam vhodil i květ růže.
    Bylo to poprvé a naposledy, co jsem byl účasten ukládání těla do hrobu v rakvi.

    Tátův pohřeb byl ještě podivnější, protože jeho rakev byla vystavena na takovém podstavci na obrovském jevišti.
    Na ceduli byla napsáno jeho jméno s letopočty od kdy do kdy.
    Vedle toho podstavce stáli chlapi v hornických uniformách.
    Na polštářích, co měli v rukou, byla vystavena otcova vyznamenání.
    Jedno z nich dostal in memoriam. 
    Hrála tam příšerná muzika a nad rakví svítilo takový světýlko jako ve sklepě.
    Myslel jsem na to jestli v tom sklepě mají taky uhlí.   
    Byli tam lidi, co potřebovali k tomu všemu něco říct.
    Asi to mělo bejt smutný, ale bylo to hlavně nudný.
    Pak se ozvalo vrzání a rakev se začala ztrácet v zákulisí.
    Nešlo mi do hlavy, co to má znamenat.
    Myslel jsem na náš malý sklep doma. 
    I opona tam byla.
    Jak v loutkovém divadle, kde jsme byli se školou.
    Velká zelená tříhlavá saň se pohybovala za pomoci dřevěných tyček.
    Matka mi zmáčkla svou dlaní moji dlaň.
    Už jdeme? Zeptal jsem se očima.

    Už tehdy se někde v mém podvědomí objevilo, že tohle bych tedy rozhodně nechtěl absolvovat znova.
    Ti, co mě přežijí si tohle rozhodně nezaslouží.