Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdyž padá déšt 7
Autor
bixley
7
Vyšla schody k Jamieho bytu v Saxe Coburg Street. Přicházela neohlášená, což Jamiemu zdálo se nevadilo. Jamie dělal totéž a ani jeden z nich se necítil dotčen, kdy druhý měl práci a dal mu to najevo. Jamie musel cvičit a ona zas musela redigovat svůj časopis.
Měl staromódní zvonek, který sám zrestauroval a na který byl až přehnaně pyšný. Krátké mosazné rameno a na jeho konci manžeta s táhlem, které viselo na kraji dveří a za které se zatáhlo a poté se ozvalo krátké zazvonění. Dvojí zatahání by vyvolalo delší zvonění. Isabel zatáhla a pozorovala přitom okénko nade dveřmi. Skleněná tabulka v okně, jak jí řekl Jamie, byla původní, když byl činžák v roce 1850 postaven. „Je to staré sklo,“ dodal. „Dole je tlustší než nahoře. Je to prostě kapalina. Pomalu klesá dolů. Stejně jako lidé, řekla si Isabel. Jamie otevřel dveře a hned jak Isabel jeho výraz uviděla, věděla, že nemá nic důležitého na práci. Usmál se a gestem ji vyzval, aby šla dál. Zrovna jsem ti chtěl volat,“poznamenal.
Isabel si sundala lehký pršiplášť – byl to jeden z těch dní, který se nemohl rozhodnout, zda bude sucho či mokro – a pověsila ho přes židli v předsíni. Jamieho byt nebyl velký. Z poměrně malé předsíně se šlo do obývacího pokoje a z něj do ložnice. Tyto dva pokoje s kuchyní běžné velikosti a trochu stísněnou koupelnou tvořily celé apartmá. Jamie učil hru na fagot v obývacím pokoji, kde v rohu stálo pianino. Většinou měl výuku ve škole, ale příležitostní žáci, kterým dával soukromé hodiny, chodili do bytu, hlavně hoši z Akademie, která byla hned za rohem. Když vítr foukal správným směrem jako teď, bylo slyšet zkoušet školní dudácký soubor, kvílení dud se neslo nad střechami. Mohlo to být i horší, tvrdil Jamie. "Představ si, že bys bydlela v Ramsay Garden a na dvoře by ti měsíc hrála každý den vojenská hudba." Isabel se zaposlouchala a pak řekla: „Nemám nic proti „Lochaber v dáli“, kterou teď hrají.“
„Něco takovýho,“ usoudil Jamie, „nevnímám to“. Je to úplně v pozadí, jako dopravní hluk.“
Isabel opět poslouchala. Neslyšela žádnou dopravu, pokud to mohla říct, jenom dudy. Pohlédla na Jamieho. Jak zvláštní to musí být, když je člověk tak krásný. Uvědomuje si to? Vidí, jak se za ním všichni otáčejí? On určitě ne, říkala si, žil v blažené nevědomosti a nestaral se o to. Bylo mu to jedno a to mu přidávalo na šarmu. Nebylo nic odpudivějšího než narcismus, přemýšlela. Nic nemohlo přetvořit krásu do té naprosto sentimentální nepřitažlivé vlastnosti víc než nesmělé oceňování sebe sama. U Jamieho tohle nebylo.
„Mluvily jsme o tom s Mimi, „Lochaber v dáli“, řekla Isabel. „Ten McTaggartův obraz u mě v prvním patře mi to připomněl. A teď…“ Otočila se k oknu obývacího pokoje a dívala se přes střechy k Akademii. Zvuky dud ustávaly, hrály poslední noty. Vzduch teď byl nehybný. Drobný déšť se změnil v mlžný opar, kterým se slunce snažilo prokouknout. „To je problém s naším počasím,“ pokračovala. „Nikdy neví, co vlastně chce.“
„Mám to rád,“ řekl Jamie. „Udržuje nás to ve střehu. Nevím, jestli by se mi líbilo na Sicílii nebo někde, kde se dá počasí předvídat. Mám rád tu naši oblohu.“
„Taky bych řekla,“ odpověděla Isabel. „Ale občas mívám takové touhy odjet pryč. Pryč ze Skotska a zdejšího počasí. Klidně bych mohla žít v jižní Francii, víš. Mohla bych v tyhle dny jet hned.“. Jamie, který stál u pianina a čistil strojek fagotu, se na ni ostře zadíval. „To nemyslíš vážně, že ne?“ V jeho hlase byla trochu obava. Isabel si toho všimla a vyvolalo to v ní náhlou vlnu naděje. Nechtěl, aby odjela.
Usmála se na něj. „To je takovej fantas,“ řekla. „Čas od času se vidím, jak dělám něco úplně jinýho, něco exotickýho, ale nikdy pro to nic neudělám. A není to jenom jižní Francie. Je to Thajsko, Kambodža, Indie. Ty se nevidíš v malé vesničce na jednom z thajských ostrovů a nežiješ jako Gaugin? Bylo by to u Adamanského moře, ne někde tady vedle.“
„Nebo jako Robert Louis Stevenson,“ prohodil Jamie.
„Ano,“ souhlasila Isabel. „Jako Stevenson. Ano. Ale ne tak docela.“
“Možná bysme mohli odjet spolu,“ přemítal Jamie.„ Ty bys byla Robinson Crusoe a já bych byl tvůj Pátek.“
Isabel se zasmála. „Viděls někdy Defoeovy ilustrace?“ zeptala se. „Všiml sis, že je Robinson Crusoe zobrazen na pobřeží jen s jednou stopou? Ne se dvěma stopami, ale jednou? Uvědomil sis, jak je to divné?“
„Protože měl dvě nohy?“
„Přesně tak. Když ho vidíme v knize později, má určitě dvě nohy. Je to jasné.“
„Musel skákat po jedný noze,“ navrhl Jamie. „Dost zvláštní.“
„Ano. To je autorská nepozornost. Vidím to i tehdy, když rediguju svůj časopis. I filozofové můžou být dost nedbalí.“
Potom si pomyslela: řekl Možná bysme mohli odjet spolu. Řekl to a ona hloupě začala mluvit o tom, že Defoe namaloval Robinsonovi jen jednu stopu, a přitom měla říct Ano, pojeďme. Měla to říct hned, protože to byla ta chvíle, kdy to měla říct a teď bylo těžké vrátit ztracenou příležitost. Patrick Kavanagh, vzpomněla si. Napsal báseň, kterou si stále pamatovala, o dvou mladých lidech na loďce, jeden z nich neřekne druhému to, co chce říct a pak té chyby po celý život lituje. Celý život. A Robert Graves napsal báseň o ptákovi lásky a psal, že když toho ptáka chytneš, musíš ho držet pevně. A také tu byl Herrick, který ve své básni sbíral růžová poupata a slečna McLeodová je nechala seschnout, to uměl každý recitovat. Všichni tito básníci nás varovali, varovali nás, abychom nepropásli příležitost, a stejně jako slečna McLeodová jsme ji propásli.
„Ano,“ řekl najednou Jamie. „Ano, mohli bysme spolu někam odjet. Vždycky jsem chtěl jet do Keraly, chtěl jsem vidět – jak se to jmenuje – Cochin?“
„Teď je to Kochi,“ řekla Isabel. „Ale je to to samé místo?“ Odmlčela se. Slunce náhle vyhrálo boj s mlhou a široký paprsek světla šikmo dopadal z okna na Jamieho červený turecký kobereček. Drobné částečky prachu poletovaly vzduchem jako miniaturní planetky kroužící vesmírem. Podívala se na Jamieho. „To by se mi líbilo. Jednou jsem na Kochi byla. Provedla bych tě tam.“
Jamie udělal krok dopředu a teď stál před ní. Sluneční paprsek dopadl na jeho předloktí. Isabel se dívala, jak pronikl tenkou bavlnou košile a osvětlil ruku. V dětství zvedala ruku ke světlu a představovala si, že vidí přes svaly kosti prstů. A jeden kluk ze sousedství, který se stal doktorem a zemřel v Mozambiku, měl brýle s rentgenovými paprsky. Nasazoval si je a tvrdil, že s nimi vidí přes oblečení. Občas na něj myslela, na jeho smutnou smrt, které se mohl vyvarovat, přepadli ho mladíci v autě, ona v něm však neviděla dospělého člověka, který se snažil pomáhat lidem v jejich utrpení, ale malého chlapce s rentgenovými brýlemi a jeho fintami.
„Podívej se na ten strojek,“ řekl Jamie a podával Isabel vyčištěný dvojitý strojek, který přesně pasoval do elegantního záhybu fagotu. „Podívej, jak špatně je to stočený. Použil jsem to čtyřikrát pětkrát a teď tohle.“
Vzala si od něj strojek a zkoumala ho. Byl docela komplikovaný a skládal se ze dvou tenkých zakřivených plátků umístěných na kraj a svázaných na konci červeným vláknem do jakéhosi turbanu. Jamie si občas dělal vlastní strojky a také je kupoval od jednoho muže na farmě někde v Anglii. Mluvíval o tomto muži, který se jmenoval Ben, a Isabel si představovala přímo venkovskou idylu, v níž Ben seděl pod stromem na dvoře svého statku, seřezával a vázal fagotové strojky a kolem něj si vykračovaly husy. Nemuselo to tak být: na farmě se nemuselo vyrábět nic jiného než fagotové a hobojové strojky a Ben mohl být přestěhovaný člověk z města.
„Vypadají dost divně,“ řekla. „ a vydávají takový legrační skřehotavý zvuk, když do nich zafoukáš. To bych neuměla.“
Jamie jí vzal strojek z ruky. „Nevíš, jak se to dělá správně. Ukážu ti to.“ Otočil strojek tak, že jeho špička byla obrácená k Isabel. „Otevři ústa. Jenom trochu. Takhle. Vidíš? Takhle.“
Udělala to, jak říkal, on jí nastavil strojek, ale potom ho najednou stáhl a hřbetem ruky se přiblížil k jejím rtům, až se jich dotkl. Připomínalo to zdvořilé gesto, při kterém nastavil ruku k polibku. Odtáhl ruku. Díval se na ni. Teď se naklonil dopředu a z políbení ruky se stal skutečný polibek. Docela krátký. Potom odstoupil a civěl na kobereček, kde teď slunce vytvořilo větší čtverec světla.
„Promiň,“ zamumlal, aniž se na ni podíval. “Neměl jsem to dělat, mrzí mě to.“
Chtěla ho uklidnit, natáhla se, aby vzala jeho ruku do dlaní, ale on se otočil.
„Chtěl jsem ti udělat kávu,“ řekl. „Pojď do kuchyně. Nebo zůstaň tady, jestli chceš. Donesu ji sem.“
Isabel řekla, že půjde s ním a šla za ním do kuchyně. Dívala se na jeho zátylek, pak pohledem sklouzla na jeho košili nedbale zastrčenou do džínů. Z nějakého důvodu se podívala na hodinky a zapamatovala si čas, jako by si do paměti chtěla vtisknout ten okamžik, ten přesný moment své proměny.
S uvařením kávy spěchal. Mohl se otočit, ale stál k ní zády, napadlo ji, že je to proto, aby skryl svoje rozpaky. Zmínil se o koncertu, na kterém bude příští týden vystupovat. Řekl něco o jedné skladbě, o tom, jak se sešel s jejím autorem a jak ho to zklamalo. „Neměl o tom co říct, chápeš, vůbec nic.“
Isabel odpověděla: „Lidi většinou dost neradi mluví o tom, co udělali.“ A hned ji napadlo: ano, políbil ji a teď o tom nechtěl mluvit. Nemyslela to tak, ale Jamie se toho chytil: „Někdy děláme věci z náhlého popudu,“ řekl. „A nejlepší je tvářit se, že se to nestalo. Ale to se netýká skládání, že?“
Byla to legrační představa a oba se tomu zasmáli, což mezi nimi zmírnilo napětí. Ale když nesl její hrnek kávy, si všimla, že se mu jemně třese ruka. Zachytil ji pohledem. Takže ho to zasáhlo stejně jako ji. Bylo to pro něho důležité, ne jenom letmá pusa na tvář mezi kamarády.
Postavila svůj hrnek na čtvercový stůl z borového dřeva, který kuchyni dominoval, a usedla na jednu z židlí u stolu. „Jamie…“ řekla, ale on ji přerušil:
„Nechme to,“ řekl.“Nechme to být.“
V první chvíli se cítila ublížená. Přišlo jí, že ten jejich okamžik intimity vnímal s nelibostí, jako by si ho pamatoval a odmítal ho pitvat. Ale co vlastně ta věta Nechme to být znamenala? Znamenalo to, že na ten incident mají zapomenout nebo že se k ní nechce citově vázat? Znamenalo slůvko to spletitou situaci, které se chce vyhnout? Bylo mnoho důvodů, proč si to mohl myslet a Isabel si je vybavila všechny. A hlavním důvodem, který všem ostatním vévodil, byla ta skutečnost, že mezi nimi leží krutých čtrnáct let. Čtrnáct let. Jamie by si zasloužil vrstevnici. A věděla, kterou vrstevnici by chtěl. Cat. A Cat byla její neteř. Nekomplikovalo to celou věc?
A přesto… Podivil by se někdo nad tím, kdyby osmatřicetiletý muž chodil s čtyřiadvacetiletou ženou? Taky to byl rozdíl čtrnácti let a takových vztahů byla spousta, to bylo obecně přijímáno. Jak staří byli Levin a Kitty? To se dost lišilo od vztahu mezi dítětem a starcem, od vztahu Humberta Humberta a Lolity. Ona a Jamie byli dva dospělí lidé, jeden o něco starší než druhý, ale se stejnými zájmy a se stejným smyslem pro humor. Proč bych ho nemohla milovat? Ptala se sama sebe. Jak je to absurdní odpírat si něco, když náš život je tak krátký a vše tak pomíjivé?
Seděla na židli u svého šálku kávy tiše a myslela na Audenovy verše: Jak bohatý byl život a jak hloupý. Věděla, co to znamená, rozuměla tomu. Ale problém byl vysvětlit někomu, že to nevadí, že to prostě nevadí. Jamie nechtěl riskovat. Ona ano. Nebyli na tom stejně. Ona byla myšlenkami tady a on někde jinde. To byla topografie neopětované lásky. Byly v ní kopce, vrcholy, které nebylo možné zdolat, kontinenty oddělené mohutnými oceány nedorozumění, nezájmu.
Dopila kávu, podívala se na hodinky a vstala. Postoupila k němu a dala mu pusu na tvář, decentní polibek, jaký si dávají kamarádi. Všimla si jeho napětí, když se k němu blížila. Tělo toho vypoví mnoho i bez pohybu. A po její puse napětí povolilo. „Už musím jít.“
Přikývl. „A já tu budu mít žáka za…“ Podíval se na hodinky. „…za patnáct minut.“
Rozloučila se a šla po schodech dolů. Na Saxe-Coburg Street zůstala ještě stát a dívala se na zahrady. Políbil mě, říkala si. On učinil ten krok, já ne. Tato myšlenka ji zcela zaplavila a celý svět kolem ní, náměstí, stromy, lidi, kteří ji míjeli, bylo to jakési nezvyklé světlo, šerosvit, který přetvářel vše kolem v drahocenné předměty. To byl pocit, uvažovala, jaký byl blízký vidění. Všechno se změní, jako by dostalo požehnání a z těch nejobyčejnějších věcí udělá posvátné.
12 názorů
Pocitově to je velmi příjemný text, do kterého se dá vžít... Díky za překlad...
„Pohlédla na Jamieho. Jak zvláštní to musí být, když je člověk tak krásný. Uvědomuje si to? Vidí, jak se za ním všichni otáčejí?“
Ano, mohu potvrdit, je to opravdu zvláštní pocit. Ale zároveň strašně příjemný. Uvědomuji si to den co den, takřka hodinu co hodinu… ;-)
To máš pravdu.
Doteky obecně, i ty neerotické, můžou někdy víc pomoct než slova. Třeba když jsme smutní a někdo nás vezme za ruku
Po dočtení dumala o tom, co s námi může udělat jeden, jediný dotek, jak jsou některý důležitý i když se to nezdá...
Jardo - tady je originál:
She glanced at Jamie. How strange it must be to be entirely beautiful -did one think about it? Did one see the heads turn? He did not, she thought. He seemed blissfully unaware of what he looked like and seemed not to care. He was just easy with it which was part of his charm. There was nothing most unattractive than narcissism, she thought. Nothing could transform beauty into a cloying, unattractive quality more thoroughly than that self-conscious appreciation in self. There was none in Jamie.
Četla jsem s velkou zvědavostí, jak se to vyvine... díky.
Jinak - u nás dnes: jeden z těch dní, který se nemohl rozhodnout, zda bude sucho či mokro :-)
Nezlob se, Renato, že se zaměřuji taky trochu na překlad. A tak dávám na zvážení: jsou správně přeloženy věty
On určitě ne, říkala si, žil v blažené nevědomosti a nestaral se o to. Bylo mu to jedno a to mu přidávalo na šarmu. Nebylo nic odpudivějšího než narcismus, přemýšlela. ?
Nebo:
On určitě ne, říkala si, žije v blažené nevědomosti a nestará se o to. Je mu to jedno a to mu přidává na šarmu. Není nic odpudivějšího než narcismus, přemýšlela.
chce se mi napsat: ach! pohladilo to moji ženskou duši :-) a díky za zprostředkování*