Maltézské pláně

Seděl jsem na staré kožené židli v čekárně jakéhosi úřadu či na pohotovosti. Proletěl jsem očima místnost a spatřil jsem celou řadu banálních detailů, žadný z nich mi však nenapověděl, kde sedím a proč.

Nervózně jsem si na ošoupané sesli poposedl. Pohlédlo na mě hned několik ospalých zraků, neboť koženka pode mnou hlasitě zavrzala. Sjel jsem hlouběji do své židle a z klína mi vypadla papírová složka. S dalším hlasitým zavrzáním jsem se pro složku sehnul a uložil si ji nazpět do klína.

Zadíval jsem se do mozaiky dlaždic na podlaze. V duchu jsem si pohrával s pomyslnou perspektivou složených obrysů na zemi… matoucí optické klamy pokrývaly čekárnu a obtékaly kovové nohy židlí. Obvodové zdi interiéru byly pokryty čtvercovou sítí šedých a světle zelených kamínků.

Zcela nenápadně, letmo a jakoby mimochodem jsem si prohlédnul tváře okolních osob. Byly to tuctové tváře a mohly patřit komukoliv, nedaly se přiřadit konkrétní nátuře či konkrétnímu řemeslu.

Odkudsi zazněl rozhlas, slovům jsem však nerozuměl. Nahlédnul jsem do složky. Vytáhnul jsem svazek dopisů svázaný gumičkou.

Drahý příteli, stálo v prvním dopise.

píšu ti toto své psaní v dobrém rozmaru a s veselou náladou. Žiju si v posledních dnech bezstarostně a ven z bytu už téměř nechodím. Ven se vypravuji jedinkrát týdně, to abych si nakoupil zásobu konzerv, chléb, nejrůznější nezbytnosti a sáček cukroví. Dlouhé hodiny jen tak sedávám před zrcadlem a oddávám se snění. Ve své fantazii se často a stále častěji vracím do dnů našeho společného mládí. Pamatuješ si ty dny, příteli? Zavzpomínáš si někdy?

Tichá vibrace projela budovou. Nikdo jiný vzdálenému hřmotu nevěnoval pozornost…

Příteli, stálo v druhém dopise.

nedá mi to, abych si nepochlubil - našel jsem si novou zábavu na ukrácení dlouhé chvíle… každé ráno si zapisuji své sny. Činím tak již několik týdnů a s hezkými pokroky. Mé první zápisy jsou strohé, prosté a nedějové… avšak zápisem těchto úvodních obrazů jakoby se sepnul spínač a mé sny získaly na síle a na rafinovanosti… od určitého dne je každý můj sen složen hned z několika propojených obrazů a vždy si vybavuji velké množství detailů a myšlenkových postřehů mého snového já… a každá vzpomínka vyvolává jinou… každá drobnost obsahuje symbol… psaním teď trávím celá dopoledne…

Drahý příteli,

podrobný zápis snů se pro mě stal jakousi nezdravou posedlostí, celé dny prosedím nad psacím stolem… své sny si všelijak organizuji... hledám systém… pravidelně se mi vrací výjev, v němž se coby tulák plahočím rozlehlou bezestinnou krajinou… ve snu o té krajině přemýšlím jako o maltézských pláních... ale je to jakási vysněná krajina, neboť ve skutečnosti žádné maltézské pláně neexistují… nejsou… pátral jsem v encyklopediích a ve slovnících… a marně.

Malta je hornatý kamenitý ostrov a nenacházejí se na něm rozlehlé travnaté plochy. Maltézské pláně jsou nehostinné a děsivé ve své nezměrné nekonečnosti, shora pálí slunce a do nohou se zapichují bodláky a suchá tráva.

Nejdražší příteli,

kolikrát se mi poslední dobou stává, že sním i ve dne, před zrcadlem anebo na cestě do obchodního domu… ploužím se po chodníku, mátožně procházím mezi lidmi a současně se ploužím i nekonečnou travnatou plochou maltézských plání…

Do svého deníku se sny jsem si začal zapisovat také zážitky ze svého skutečného života. O ranní hygieně, o úklidu, o pohledu z okna, o ranní mlze, o siluetě města, o troubení klaxonů, o nákupech, o vaření, o mytí nádobí, o vzpomínkách… a podobně.

“Předložte jízdní doklad,” vyzval mě člověk v uniformě. Uvědomil jsem si, že sedím v čekárně na hlavním nádraží. Cosi jsem na zaměstnance drah zamumlal a odebral jsem se k pokladně. Ženě za přepážkou jsem prozradil jméno města vyčtenou z adresy odesílatele posledního dopisu. V kapse svého saka jsem zázračně nahmátl přesnou částku, načež jsem obdržel starou kartonovou jízdenku.

Prošel jsem podchodem, jehož perspektiva mi naháněla hrůzu. Čekal jsem na nástupišti… já a sto dalších strnulých postav. Vlak přijel a zastavil. Vyšvihnul jsem se nahoru do vagonu a usadil se vedle stojanu na kola.

Milý příteli, stálo v posledním dopise.

píši ti toto své psaní v dobré náladě a po dlouhém putování po maltézských pláních; a už mi vlastně ani nesejde… co je sen… a co není... …a co přesně je vlastně sen? A co přesně je vlastně žert? Pamatuješ si, ve které písni se tohle zpívalo? Vzpomněl sis, že to bylo Jugband Blues? A vybavila se ti melodie?

Po příjezdu jsem vystoupil z vlaku a chodil jsem ulicemi. Porovnával jsem adresy okolních domů s adresou odesílatele. Překvapivě rychle jsem objevil shodu.

Vešel jsem do panelového domu, v bytě mého příteli však nikdo nebyl… či přinejmenším nikdo nereagoval na zvonek ani hlasité zaklepání. Vyšel jsem zpět na ulici, obešel jsem dům a vyhoupnul jsem se na balkón přítelova bytu. Loktem jsem prorazil roh skleněné výplně... ruku obalenou v husté vlněné šále jsem prostrčil dovnitř a nahmatal jsem kličku. Pootevřel jsem okno a protáhnul jsem se dovnitř. Celou tuto sérii drobných činností jsem provedl jaksi bezmyšlenkovitě, prostě. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že se chovám nepřístojně.

V bytě nikdo nebyl. Ve vchodových dveřích jsem však objevil zasunutý klíč a nebylo tedy pravděpodobné, že můj přítel z bytu odešel. Snad se mohlo stát, že z nějakého důvodu vyšel do chodby a dveře si omylem zabouchnul. Je to ale vůbec možné? Nebývají na dveřích bezpečnostní západky?

Interiér byl zařízen stroze. Police s knihami, psací stůl, židle, křeslo a stojací lampa. Zrcadlo na stěně.

Rozvalil jsem se v křesle a čekal jsem, až se přítel vrátí.