Mulatky nosí nic

Virus byl už všude. Velitel stíhačky Vojta zavřel televizi, dopil kakao, oblékl zelenkavou kombinézu a vydal se ke svému stroji. Zanedlouho už byl nad zasněženými štíty severní Itálie a jen tak z plezíru zařadil na 2 Ma, až těm pár lyžařům dole na sjezdovce zalehlo v uších. A pak už se pod ním otevřel Atlantik, delfíni, stěhovaví ptáci, lodě pirátů a nekonečný klid. Vojta se blížil ke kokosovým ostrovům a mulatkám, které nenosí roušky, poněvadž vůbec nic.

Štěbetavý krapáček

Zas tu máme štěbetavý krapáček, a je lepší poslouchat ho za oknem. A pít u toho nápoj, co rozšiřuje zorničky a hranice fantazie. A třeba pak taky štěbetat, protože kdo si povídá s deštěm, nezlobí.

Letenský tunel

Jako Holofernova krční céva krev Letenský tunel od soudného dne chlístá auta. Kdysi dávno tenhle kus země prorazil bagr, za jehož pákami seděla „žena v modré kombinéze, provoněná jarem a olejem“, a jmenovala se Judita. A byla za hrdinku, na 1. máje ji pak na ramenou nesli pionýři a z tribuny na ni mával muž s tučným srdcem. Dnes, v době klimatické krize, už víme, že ničemu nepomohla. 

Co to vlastně je?

Je to jen mediální vlna, která se proměnila v tsunami, anebo stojíme na prahu konce světa? Anebo je to všechno ještě jinak: vše bude v následujících dvou týdnech gradovat: více nakažených a mrtvých, zavřené školy a celá města, potraviny na příděl, stanné právo, rekonstruovaná kobyliská střelnice a první popravení; jako za protektorátu. A pak, když už uhasne veškerá naděje, 1. dubna v televizních novinách vystoupí Andrej, zamžourá skrze skla brýlí, posune si je ze špičky nosu, pro jistotu se zadívá do papíru a pobaveně se usměje: „Byl to všetko apríl.“ A svět pak obletí šot „behind the scenes“: hollywoodské kulisy Wu-chanu, živí mrtví s šedivým pudrem na tvářích, italský premiér s kyticí před aplaudujícím publikem, Světlana Witowská s doširoka rozevřenými dior rty měřící Jakubu Železnému teplotu. Třeba to je všechno jen apríl.