Miluji krajinky

Krajinky.

Nečekejte obraz, ten bych zvládla hladce.

Krajinka je kraj kmene rozříznutého na prkna. Tvoříme z nich na chalupě plot směrem k lesu.

,,Tady se pojď podívat," babička mne láká do křoví za smrky. Shnilý kmen tam spadl na náš úžasný, starý, zpuchřelý, krajinkový plot.

,,Já to vidím. A co se ode mne chce? Mám ten strom snad odvalit?" Trocha sarkasmu babičku nerozhodí.

,,Ne, vem si pilu a rozřízni ho." Poradit umí, to zase ano.

,,Já nebudu řezat strom, který je celý něčím sežraný," bráním se, ale tuším, že marně.

,,Zkusím ho odvalit." Než řezat, raději ho nadzvednu a odhodím do lesního podrostu. To se mi opravdu na dva pokusy podařilo. 

,,Teď to půjdeš rozřezat na špalky na topení," jásá babička.

,,Ani ho.....," mumlám. ,,Jdu opravit ty polámané krajinky."

Vím, kde jsou nové, ale ty jsou zajištěny eternitovými deskami a s těmi nehnu.

,,Tady jsou starší prkna, tak je tam zatím dám, než se dostanu k těm krajinkám." Konstatuji.

,,Ty by se stejně nehodily, jsou moc dlouhé," tato informace je k nezaplacení, ,,musíme objednat kratší."

,,Snad by se daly zaříznout?"

,,Ne, to je škoda." Podle mne je škoda dobrého člověka a zbytečné práce, ale babička opět slyší jen to, co chce.

První prkno jsem přitloukla z venkovní lesní strany, poněkud zarostlé houštinou. Chybí ještě jedno.

,, Mami, podej mi tamto modré, stejně je na nic."

,,Ale to má tak sedm metrů," protestuje. Marně. Tentokrát nedoslýchám já.

,,Není, má přes tři metry a je lehké, to uneseš," výjimečně nelžu. Přitáhne prkno, které není větší než jsem řekla.

,,Je moc dlouhé, to by chtělo nějakou lepší krajinku," funí za plotem.

Slovo ,,krajinka" nesnáším.

Do večera si ho poslechnu ještě mnohokrát v různých obměnách.

A to je jen začátek. Zima bude končit a nastane jarní údržba chalupy.

Příště se podělím o babiččiny plány.

Jsou opravdu velkorysé. Možná to přežiji.

Co bych pro ni neudělala.