A co když už je pozdě

Nikdy není na nic pozdě, i když třeba pozdě už je. Jen se nesmíme bát žít naplno, nesmíme se bát změn, nesmíme se bát zajetých kolejí, nepříznivých předpovědí a podivných prognóz, ať se to týká čehokoli a kohokoli.

 

Nikdo dopředu neví, co ho čeká, jak to či ono dopadne, i když si tak trochu s naším osudem občas zahráváme. Někdy neodhadneme, co svým jednáním pokazíme, co nezvládneme, ale vzdávat bychom neměli nikdy nic. Změny do života patří. Ať se děje co se děje a i když to vypadá, že je vše ztraceno, že je už pozdě cokoli udělat, cokoli změnit, napravit, NADĚJE tu je pro nás stále. S ní zvládneme i myšlenku, že už je pozdě. Nic nesmíme předem vzdát a zabalit, chceme-li začít znovu a jinak. Musíme jen zvážit celou situaci, kolik máme energie a kolik sil nám ještě zbývá.

 

Žijme okamžikem, žijme teď a tady a poperme se s nepřízní osudu, se špatnou diagnózou, se špatnými vyhlídkami. Nic už neodkládejme, ono by opravdu pak už mohlo být pozdě. Neschovávejme se, říkejme nahlas, co cítíme, jak to vidíme, zkusme žít naplno se vším všudy, dokud to jde. Všechno zlé je pro něco dobré, jen se nesesypat, visí-li nad námi DAMOKLŮV MEČ - "CO KDYŽ UŽ JE POZDĚ".

 

Je-li nám skutečně vyměřeno méně času než těm okolo nás, pokusme se ten čas ze všech sil využít. Nepromarněme už ani jeden den, ani jednu hodinu, ani jednu minutu. Žijme naplno, jak jen to půjde. Dohoňme aspoň část z toho, co jsme zameškali nebo zanedbali. Napravme aspoň část z toho, co se nám nepovedlo, co jsme sami pokazili. Nic už neodkládejme, začněme od začátku, bez omylů a chyb a pokusme se stihnout aspoň něco, na co ještě není pozdě v čase, který nám zbývá.

 

NIKDY NIC NEVZDÁVEJME, NIKDY NENÍ POZDĚ, I KDYŽ SE ZDÁ, ŽE UŽ POZDĚ JE.