Svobodný člověk

Matouš se zhluboka nadechl. Konečně měl pocit, že je svobodný člověk! Právě se rozhodl, že se nenechá nikým a ničím svazovat. Z nitra mu tryskal jásavý hlas, který na něj volal: Nevaž se! A ještě volal: Odvaž se! Jakoby ten hlas už někde slyšel... ale co, na tom nesejde. Rozběhl se do kůlny, kterou kdysi postavili s bráchou a s tátou. Byli na ni patřičně hrdí, samosebou. Ještě by to chtělo nějaký nápis, napadlo ho... třeba \\\"CHLAPI SOBĚ\\\"... nebo tak něco.

Vyvedl kolo z kůlny. Vida, jště před chvílí by si nebyl věřil, že to dokáže... ale dokázal to. Dokázal, že to dokáže... to je dobré, tohleto, ano, dokázal, že to dokáže! Měl pocit, že ve vzduchu letí štěstí, a že to štěstí mu samo našeptává - vzhůru na pedály! A tak se rozjel ulicí a vyjel do polí, mezi běloskvoucí jabloňové květy. Když bílá je skutečně bílá... napadlo ho, ani nevěděl proč.

Cítil se majestátně, pociťoval v sobě vnitřní klidnou sílu. Objel několik polí a remízků, vzal to kolem rybníka a pak zpátky do města. Jak je to krásné, být svobodný člověk... hned má více ze života.

A jak tak jel, celý rozjásaný, přehlédl na cestě fošnu, v plné rychlosti do ní napálil a přeletěl přes řídítka rovnou do základů jakéhosi rozestavěného domu.

Na těchto základech můžete stavět, napadlo ho ještě. Pak omdlel.