Alchymista - Prolog

Panství rodu Stephanidis

PROLOG

15. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy 325 let od skonu Saně, 2 hodiny odpoledne.

Vždy, když člověk opustí nějaké místo či známé, přátele, rodinu a rozhodne se za nimi spálit most, předpokládá, že už se tam (k nim) nikdy nevrátí.

Totéž platilo pro Theodora Stephanidia, ačkoliv sám si tak neříkal už více než čtyři roky. Vlastně přesně ode dne, kdy panství svého otčíma opouštěl pod pláštěm ranní mlhy. Myslel si tehdy, že se do toho domu už nikdy nevrátí. Že už nikdy neprojde branou sídla rodu Stephanidis, nebude kráčet dlážděnou cestičkou rozdělující zdejší předzahrádku, a hlavně… že už nikdy nespatří mladého pána Louka scházet po vstupním schodišti. Tedy přesně to, co se nyní dělo!

Jednadvacetiletý hrabě měl vlasy černé jako uhel sčesané dozadu a svázané do culíku. Bledá pleť aristokrata ostře kontrastovala s jeho hustým tmavým obočím a jiskrnýma hnědýma očima. Když ho Theo nyní pozoroval, jak mu svou paví chůzí míří v ústrety, zachvěl se.

„Theodore,“ oslovil jej zdejší pán přívětivě jako bratra, kterými kdysi bývali, „to je mi ale milé překvapení.“ Rozpřáhl ruce k objetí, ale Theodoros sklopil pohled, ustoupil a uklonil se.

„Pane hrabě…“ Představa „bratrova“ obětí v něm podvědomě vzbudila jakousi dlouho spící niterní hrůzu.

Loukas se na vteřinku zarazil. Možná si pomyslel, že byl na Thea příliš hr. Nebo moc teatrální. To nezvaný návštěvník nevěděl. Každopádně se nakonec rozhodl svůj záměr přeci jen uskutečnit.

„Nač ty obřadnosti? Vítej!“

Theodoros zprkeněl v sevření Loukových paží a přes veškerou snahu mu znachověly, tváře.

„Pojď dál.“ Bylo to prosté důvěrné vyzvání pronesené autoritativním hlasem, který nesnesl námitek.

Theo tedy Louka následoval do vstupní haly. Jen ještě naposledy se ohlédl po nádvoří, kde stíny vrhaly stále stejné stromy, sestřihané keře tvarů, jaké pamatoval, zde majestátně shlížely na příchozí a ozdobná kašna se sochou krásné mladé ženy, jíž propůjčila tvář Loukova babička Agape, vypouštěla z vázy ve svých kamenných rukou čůrky vlahé vody v nikdy nekončícím koloběhu… Nic se nezměnilo, konstatoval sám pro sebe. Jakoby se zde před čtyřmi lety zastavil čas a odmítl jít dál. Ačkoliv dřevěné hodiny v hale hovořily přesně opačně. Čas běžel a to neúprosně. Čas, kterého Theo nevěděl, kolik teď vlastně má…

Hala byla podlouhlá a všude po stěnách visely nejrůznější obrazy Loukových předků, kterým vévodil nejmladší portrét jeho rodičů Antonia a Efthalie. I ve zdejším pološeru, protože světlo dovnitř vnikalo pouze několika barevnými vitrážemi nade dveřmi, Theo jasně rozeznával, že barvy na tomto obraze stále ještě nevybledly. Překvapilo ho, že si na něj nepamatuje. Mimo jiné i proto, že muž i žena na něm působili relativně mladě. Obraz musel být malován někdy v době, kdy byl ještě nemluvnětem. Alespoň tedy pokud mohl svým neznalým okem soudit. Proč ho tedy jeho rodiče nepověsili už dávno?

Byla to zdařilá podobizna. Efthalie seděla na vyřezávané židli a své dlouhé havraní vlasy měla stažené síťkou, kterou na její hlavě přidržovala stříbrná čelenka. Měla na sobě brokátové šaty temně modré barvy s liliovým vzorem a tenké rty jí zdobil vlídný úsměv. Antonios stál za ní, levou ruku se snubním prstenem na jejím rameni. Ve skutečnosti byl vysoký, ale na obraze působil, že je ve stoje jen o málo vyšší než jeho paní. Pokud by se tedy postavila. Hrabě byl brunet. Na obraze měl své kudrnaté vlasy navoskované a stažené dozadu do ohonu. Stál tam v šedivé vestě přes bílou halenu a černý pláštík měl jen ledabyle hozený přes jedno rameno, ve tváři přísný výraz. Theo si uvědomil, jak moc tvoří vlastně Loukas kombinaci obou svých rodičů. Po matce měl černé rovné vlasy a ty tenké skoro přísné rty. Po otci zase čokoládově hnědé jiskrné oči.

Náhle na sobě ucítil Loukův pohled a bůhví proč si připadal jako chlapec přistižený v kuchyni při krádeži sladkostí. Loukovy oči si ho měřily od hlavy až k patě. Lesklo se mu v nich. Zájmem? Podezřením? Theo nedokázal potlačit vlastní nervozitu.

Proč jsem sem vlastně přišel?, ptal se sám sebe.

Vysvobodil ho až hlas majordoma, který vyslyšel pánovo zvonění. Že Loukas na sluhu zazvonil, Theodoros nepostřehl. Připadalo mu však, že to dává smysl. Jako jedna z mála věcí v jeho životě.

„Pane?“

„Připravte bratrovi jeho pokoj,“ rozkázal Loukas s naprostou samozřejmostí a otočil se na Thea, který se nezmohl na žádnou reakci. Hleděl na bratra, jakoby nechápal, co se to právě děje. Popravdě, Theodoros to opravdu nechápal. Copak on po mém odchodu nedal můj bývalý pokoj vyklidit? Z nějakého důvodu byl přesvědčený, že přesně to Loukas po jeho odchodu udělá. Proč by se měl dobrovolně připravit o jednu místnost, zvlášť když v ní nikdo nepobývá? To by mohl rovnou nechat ležet ladem i pokoje svých zesnulých rodičů. Ne, že by snad úbytek místností vzhledem k rozloze sídla nějak výrazněji poznal, i kdyby tomu tak skutečně bylo.

„Pojď, napijeme se na naše shledání,“ vyzval Theodora. Ten ostýchavě přikývl a následoval jej do schodů.

„A Zinone,“ zavolal ještě pan hrabě, „nezapomeňte na lázeň, bratr je po dlouhé cestě unaven.“

„Jak si přejete, pane,“ přitakal zhruba čtyřicetiletý sluha ve vší své zdvořilosti. Theodoros však pochyboval, že ho Loukas slyšel, vzhledem k tomu, že již čekal v patře, jak rychle vyšel schody vinoucí se podél zdi.

Náhle jeho nitro sevřela do svých spárů hotová panika. Neměl jsem sem chodit… Bude se ptát, proč jsem přišel a já mu přece nemůžu říct pravdu. Kromě toho se však v jeho hlavě ozýval i jakýsi racionální hlásek. Ale proto jsi přeci přišel no ne? Je jediný, za kýms mohl jít! To byla nepopiratelná pravda a Theo to věděl. Přesto, čím blíže byl okamžiku pravdy, tím sevřenější byly jeho útroby volající po útěku. Nebo alespoň po míse, protože měl pocit, že se tak akorát pozvrací namísto nějakého vysvětlování.

Mistrův testament ho v kapse pálil, jako rozžhavený pohrabáč. Což není přesné, protože papír nelze rozžhavit, aniž by shořel.

Možná to nebyl až tak dobrý nápad…