Slepýši

Potácím se takhle jednoho mrazivého rána ulicí, blbě vidím a špatně se mi dýchá. Do obchodu je to jen tři sta metrů, tak snad to zvládnu, proboha. Vždyť učím i tělocvik, co by na to řekli moji studenti. Blížím se k Lidlu, vidím čím dál hůř, orientuji se už jen podle paměti. Cestou mě míjejí mlhavé postavy, raději je zdravím všechny. Když tu zakopnu o obrubník před parkovištěm. Sakra, na ten jsem zapomněl. Ale naštěstí to vyrovnávám a statečně se i přes zcela zamlžené brýle prodírám k vozíkům. Do jedné z těch postav vrážím, fakt jsem ji zahlédl na poslední chvíli.

Zahuhlám přes roušku omluvu: „Promiňte pane, neviděl jsem vás.“ 

A ona mi odpovídá: „Nic se nestalo.“

Zarážím se. Tenhle hlas dobře znám. „Jiřino?“

„Jé, tati? Co tu děláš? Promiň, vůbec jsem tě nepoznala. Měl si říct, přece bych tobě a mamce nakoupila taky. Vždyť jsem vám ráno říkala, že sem půjdu.“

No bodejť by mě poznala, dcera nosí brýle jako já a přes roušku je má zafuněné zrovna tak. Začínám se smát a dcera se nakonec přidává taky.