Balijské cestoviny 4) Balijci jedí rýži

4) Balijci jedí rýži

Hodně rýže. Prakticky denně k snídani, k obědu i k večeři pojídají smaženou rýži, pečenou rýži, sladké rýžové koláčky, slané rýžové koláčky, rýžové koláčky v banánových listech, placky z lepivé rýže, pudink z černé rýže, čaj z hnědé rýže a poté si dopřejí ještě trochu vařené rýže; na chuť. Uvážím-li, že běžný Evropan rýži za jídlo vlastně ani nepovažuje, nanejvýše za přílohu, děsil jsem se toho, co se dočtu v jídelním lístku našeho hotelu. A nevěřili byste, bylo tam i jídlo. Dokonce mé nejzamilovanější – kachna. I poručil jsem si Bebek bengil. Číšnice si nechala objednávku několikrát zopakovat a pro jistotu i v jídelníčku ukázat prstem. Pak se s rozpačitým úsměvem odebrala ke kuchyni, odkud se ozýval hlasitý vášnivý hovor, připomínající hádku. Kuchař několikrát vyšel ze dveří a díval se významně mým směrem. Pak jsem jej zahlédl, jak oděn do smutečního sarongu a s dlouhým nožem v ruce odchází ke dvorku, kde měly kachny výběh. Pochopil jsem, že se nejspíš nejedná o minutku, natož o hotovku. Než jsem však stihl vyluxovat z misek všechny burské oříšky, krevetové chipsy, bramborové lupínky, ochutnat jídla ostatních spolustolovníků a dopít třetí pivo Bintang, pečená kachnička se nesla na stůl.

Pokud jste si právě představili domácí sádelnatou kačenku se šesti a červeným zelíčkem, hojně zalitou zlatavým výpekem, nejste pravými znalci indonéského chovatelství. Po dobu čtyř tisíciletí se totiž v Asii vyvíjela zcela odlišná skupina kachen. Balijské kachny jsou vlastně obdobou tzv. indických běžců, kteří se u nás těší oblibě jako likvidátoři slimáků. A jak myslíte, že chutná drůbež, která se pod rovníkovým sluncem čtyři tisíce let honí po terasovitých rýžových polích za slimáky?

Už první sousto mne vrátilo do dětství, neboť přesně takto podle mých představ chutnaly suché kusy mechu a stromové kůry, na kterých přežíval plazící se soudruh Meresjev. Šmak nebohého opeřence byl obvyklé chuti drůbeže vzdálen notně. Rozkládal se zhruba někde mezi enormně vulkanizovanou pryží a dřevotřískou. Záhy po polknutí prvního kousku jsem byl rád, že porce není větší. Žvýkal jsem a přemýšlel, kam bych maso s vlastnostmi, které zřídka nacházíme u betonu, zařadil na Moshově stupnici tvrdosti. Taky mě kdoví proč napadlo, že bychom si mohli na zahradě založit skalku.

Pod palbou mlsných pohledů svých spolustolovnic, které v iracionální snaze o racionální stravu pozřely jen něco zeleného lupení, rýže a ovoce, přinutil jsem se houževnatého ptáka dojíst pomocí automotivačních technik – za maminku, za tatínka, co by za to daly děti v Africe a vzpomínky na film Blokáda Leningradu. Na dotěrné otázky: „Tak co, jaké to bylo?“ jsem hrdinně opáčil, že se jedná o znamenitou a vydatnou krmi a již po snědení jediného sousta se cítím zasycen na mnoho dní, pročež si nedám sérii dezertů jako obvykle, ale jen chlazený Bintang.

Už ale vím, že příště oslyším volání svých středoevropsky obžerných choutek a zachovám se jako roduvěrný Balijec – objednám si rýži. Hodně rýže.

*