Alchymista - Kapitola 3

Návrat domů bývá těžký. Jak pro ty, ke kterým se vracíme, tak pro ty, kdož se vrací. Theodoros je doma. Bratr mu přislíbil pomoc, o níž přišel žádat. Ale je teď skutečně šťastný? Kdysi to místo kvůli něčemu opustil, opravdu je připraven zde opět žít?

Theodoros „jak si mám říkat?“

3. KAPITOLA

1

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, 1 hodina ráno.

Theodoros ležel na posteli s nebesy už celé hodiny, aniž by dokázal zamhouřit oka. Od okamžiku kdy vstoupil zpět do tohoto domu, měl dojem, jakoby svět ztratil i poslední zbytky řádu a rozumu. Nebo je neměl nikdy a on byl jen tak naivní a slepý? Theodoros nevěděl.

Když se to odpoledne s hrabětem rozdělili a Thea uvedli do jeho bývalého pokoje, bylo to jako dostat facku.

Všichni se zbláznili!

Skutečně zde vše zůstalo, jak to tenkrát zanechal. Na stole u okna ležela otevřená Ereasova sbírka básní a pod ní list papíru, na který se tehdy pokoušel psát svůj vlastní pokus o poezii. Pero vězelo ve stále otevřeném kalamáři, ve kterém tuš již dávno vyschla. Jedna zásuvka ve stole zůstala pootevřená. Nedovřel ji, protože mu vypadla z ruky kresba. Přesněji uhlem malovaná podobizna Louka. Tu tehdy sebral ze země, prohlédl si ji, zmuchlal a vhodil do krbu. Teď v krbu hořelo, takže se mohl jen domýšlet, jak skončila. Ale na tom nezáleželo. Všechno v místnosti působilo dojmem, jako by sluhové pouze překryli nábytek prostěradly a celý pokoj uzamkli a zachovali pro tento den. Den, kdy kruhy osudu donutí Theodora, aby se vrátil „domů“.

A teď byl tady. Ležel ve své bývalé posteli přikrytý peřinou v tyrkysově modrém povlečení pod nebesy téže barvy. Vyřezávané lesklé sloupoví z cedrového dřeva mu rámovalo ten neúměrně veliký prostor pro spánek, kterému už odvykl. A stíny na stěnách ho sužovaly stísňujícím pocitem umocňujícím jeho samotu.

„Zaplatím tvé dluhy.“

„Mám jen jednu podmínku.“

„Zůstaneš zde jako můj host, dokud se nerozhodnu co s tebou.“

Z nějakého důvodu ho z těch slov mrazilo už ve chvíli, kdy je „bratr“ vypustil z úst. Proč to po něm chce? Co přesně znamená „jako host“? A o čem se chce rozhodovat? Co by s ním mohl zamýšlet? Dá mu práci, aby si mohl ty peníze odpracovat? Nebo co?

„Tvá matka byla komtesa.“

Proč mu to říkal?

„Timothea Konstantopoulos.“

Na jedné straně ho vítá jako bratra, ale na druhé mu říká, že má někde tam venku ještě část své skutečné rodiny.

„Později se provdala za Nicolaa Ioannida, hraběte z Argosu.“

Rodiny, která o jeho existenci beztak nemá zájem. Což sotva kdy pozná, když zde bude muset zůstat! Je to snad nějaký krutý trest, za to, že tehdy odešel? Za to že se opovážil vrátit? Theodoros nikdy netušil, co se Loukovi skutečně odehrává v hlavě.

„Oba víme, že kdyby se nic nestalo, tak by ses jaktěživ neuráčil přijít.“

On tu ale nemohl zůstat. Ne po tom co se stalo!

Copak to nechápe?!

Theodoros se přetočil na bok, překryl hlavu polštářem a zavřel oči před světlem, prosvítajícím do jeho pokoje od Nebeských kruhů, které na nočním nebi zářily jasněji než ve dne. Zapomněl si zatáhnout těžké temně modré sametové závěsy a teď ho světlo rušilo a zároveň deprimovalo stíny nábytku, které neúměrně prodlužovalo.

I samo nebe je proti mně! postěžoval si v duchu.

Polštář a pevně semknutá víčka ho sice mohli uchránit proti nevítanému světlu, ale stěží mohli potlačit dotěrné otázky, myšlenky a drtivé výčitky, které se po letech opět začaly jako úponky jedovatého břečťanu sápat po jeho vědomí.

Theodoros zamručel jako medvěd po zimním spánku, aby je zahnal. Nepomohlo to. Pořád tam byly. Připomínaly věci, na které chtěl zapomenout. Pocity, které uzavřel do titěrné krabičky svého srdce. Bolest, kterou v těchto zde zakoušel…

Naštvaně odhodil polštář z postele. Nechtěl vzpomínat. Nechtěl na nic myslet! Vstal a naštvaně nakráčel k velikému oknu, jakoby vše byla vina Kruhů na obloze, jejichž záře zastiňovala i hvězdy. Popadl závěsy, že je zatáhne, ale zarazil se. Měl dojem, že něco zaslechl. Něco, co by v noci neměl slyšet…

Stísněně polkl.

Co to bylo? Měl bych jít na balkón a podívat se? Nebo radši zatáhnout a předstírat že spím? Večer ani nerozžíhal svíce. Sloužící sice v krbu zatopili, ale on nechal oheň bez povšimnutí dohasnout ještě před návštěvou u bratra. V pokoji nebylo nic, co by mohlo nežádoucímu pozorovateli prozradit, že je vzhůru. A přesto se mu srdce rozbušilo, jakoby prováděl něco nezákonného.

Nerozhodl se. Nedokázal to. Stál s rukama rozpaženýma, samet pevně svírající v potících se dlaních. Čekal.

Měl pokoj s výhledem do předzahrady. Stačilo naklonit hlavu trochu doprava a viděl, co se odehrávalo u vstupní brány na pozemky sídla. Brány, kterou si právě nechal kdosi otevřít, aby tamtudy projel na koni.

Theo prudce švihl rukama, zatáhl zatemňovací látky a celý pokoj se tak ponořil do tmy. Ta ho z nějakého důvodu uklidňovala. Vycouval zpět k posteli, na kterou se svezl vydýchávaje prožité vzrušení.

Kdo to mohl být? A proč odjížděl tak pozdě v noci? Kam? Co se tu děje?! Neznal odpovědi na své otázky. Jediné co věděl, bylo, že špatný pocit, který ho od smrti jeho mistra provází, zde ještě zesílil.

Nikdy jsem se neměl vracet…

Stočil se do klubíčka. Zlozvyk z dětských let, kterého už myslel, že se dávno zbavil, se znovu vrátil s naprosto samozřejmou lehkostí, jakoby jen celá léta vyčkával na svou příležitost.

Ale copak jsem měl na výběr?

2

Nepamatoval si, kdy usnul. Něco se mu zdálo, ale ani ten sen si posléze nedokázal vybavit. Co však z minulé noci nezapomněl, byl tentýž zvuk, který ho nyní probudil.

Závěsy! Prudce otevřel oči a posadil se.

Služka s sebou polekaně trhla.

Theodoros samým překvapením zamrkal. Až pak si uvědomil, že zřejmě přišla do jeho pokoje vyvětrat. Prohlédl si ji. Byla zhruba stejného vzrůstu jako on. Měla na sobě dlouhé bílé volné šaty ke kotníkům s úzkými rukávy prosté všeho zdobení či lemování, převázané pleteným koženým opaskem, posazeným nízko, aby jí namísto pasu rámoval štíhlé boky. Nenosila čepec, jako ostatní služebné. Vlasy měla spletené do dlouhého plného copu a rozhodně se za ně nestyděla. Ukazovala tím vyšší stav, než měly ostatní služky. Znamenalo to, že je komorná. Tedy služka starající se pouze o jednoho pána či paní v domě, jejich osobní komnaty, ošacení, pohodlí a potřeby.

„Agathe?“ Theo konečně pochopil, koho mu připomíná. Mladší dceru jejich majordoma! Krásnou černovlásku s rovnými vlasy do pasu, s níž dříve také trávil čas. Byli stejně staří. Jako malí si dělávali legraci z toho, že se narodili ve stejný den. Sdíleli dokonce i jednu kojnou! A teď před ním stála stejně jako tehdy. Tedy, skoro stejně. Tak jako on vyrostl a vyspěl, i její tělo se změnilo. Namísto pihovatého snědého děvčete, před ním stála dospělá žena.

„Agathe Stavros?“

Usmála se a mile pravila: „Dobré ráno, mladý pane.“

„Dobré… ráno,“ vypravil ze sebe stále ještě překvapeně.

Roztomile se zahihňala. To si u ní nepamatoval. Podvědomě se zamračil.

„Spalo se vám dobře?“ zajímala se, zatímco otevírala okno. Snad bylo dobře, že změnu jeho výrazu nezaznamenala.

„Ano,“ přisvědčil hlasem bez života. Nemohl si pomoci, stále ji pozoroval. Působila lehce a přirozeně.

„Omlouvám se, pokud jste čekal někoho jiného, ale já se zkrátka musela přesvědčit na vlastní oči, když mi řekli, že jste se vrátil.“

„Prosím?“ Theo si ji pamatoval jako divokou, neposlušnou holku, bez zábran. Dospělí z ní většinou spíš šíleli, než co jiného. Ale teď? Byla vychovaná, znala své postavení. Možná v ní nějaké ty stopy dřívější drzosti zůstaly, protože s ním mluvila tak bezostyšně. Ale ani v nejmenším nepřipomínala tu dívku, kterou před čtyřmi lety zanechal samotnou ve stájích.

„Zpráva o vašem návratu proletěla sídlem jako blesk.“ Otočila se k němu.

Theo uhnul pohledem.

„Opravdu?“

„Ale jistě!“ potvrdila svá slova zvučně. „Od včerejška je celé služebnictvo na nohou a všichni se ptají: „Je to opravdu pan Theodoros? Kde byl celé ty roky? Proč se vrátil? A proč tehdy vůbec odcházel?“; Jistě chápete, že jsem vás prostě musela vidět na vlastní oči.“ V jejích zelenošedých očích vesele zajiskřilo. Na rtech jí stále vězel vlídný úsměv, který Theo viděl díky jejímu odrazu v zrcadle nad stolkem vedle dveří.

Nebylo to na něm znát, protože se pořád tvářil podmračeně, ale její slova ho zaskočila.

„Copak… Tobě to nikdo neřekl?“ Světlé obočí utvořilo na jeho čele přerušovanou čáru.

„Jak by mohl? Nikdo to neví.“

Tvářila se bezstarostně. Její hlas byl upřímný. Jenže Theodoros věděl, že NĚKDO odpověď na otázku proč tenkrát odešel, ví. Někdo, o kom byl přesvědčený, že to po jeho odchodu bratrovi vyzvonil a spolu s ním i celému personálu jejich sídla. Další věc, která mu zde nedávala smysl.

Nadechl se, otočil a pohlédl jí do tváře. Doopravdy v ní nenašel žádné stopy po lži či přetvářce. Ačkoliv on nikdy neuměl poznat, když mu lidé lhali, proč by zrovna Agathe měla být výjimka?

Povzdechl si.

„A ty… tebe to zajímá?“

Pokrčila rameny.

„Jistě. Všechny to zajímá,“ řekla, jakoby šlo o naprostou samozřejmost.

Tak bych měl asi něco říct, než se řeči příliš rozmůžou, že? Nadechl se.

„Pak můžeš všem říct, že jsem odešel studovat do Sáralandë.“ Přinutil se k úsměvu, který byl však jeho modrým očím na hony vzdálený. „Nechtěl jsem zde bratrovi překážet v těžkých časech na počátku jeho panování.“ Nebyla to lež. Ale nebyla to ani celá pravda.

„Jak si přejete, mladý pane.“ Agathin úsměv se rozšířil.

„Budete si přát přinést snídani do pokoje, nebo přijmete pozvání svého bratra a posnídáte s ním?“

Theo na ni zíral, jako na magický přelud.

„Loukas, mě zve na snídani?“ Překvapení se mu promítlo v obličeji.

Agathe rozšířila úsměv ještě víc.

„Ale jistě, pane Theodore,“ přisvědčila. „Pokud ale míníte jeho pozvání přijmout, měl byste se vhodně ustrojit.“

Theo od ní odvrátil zrak a podíval se na složenou hromádku ošacení, ve kterém včera přicestoval.

To je pravda. Ve svém oblečení sotva mohu snídat s hrabětem…

Agathe zatím došla ke skříni z tmavého dubu a otevřela její dveře. Zkoukla zaprášené od molů prožrané šaty, které se léta nepraly, a na první pohled zhodnotila, že nic z toho mladému pánovi již rozhodně nebude, i kdyby se některé kousky oblečení daly ještě uvést do použitelného stavu.

„Najdeme pro Vás něco vhodného,“ navrhla a šatník opět uzavřela. Věnovala Theodorovi vlídný úsměv a pak jej požádala, aby ji omluvil, že mu služebné brzy něco donesou.

Sledoval ji, jak svou ladnou chůzí míří ke dveřím, až do okamžiku, kdy se za ní zavřely a on zůstal sám.

Co to bylo?! Nemohl se zbavit pocitu neskutečna. Bolela ho hlava a oči. Na nitro mu dotíraly úzkostné pocity. Pokrčil stále ještě přikrytá kolena, položil si na ně své ruce a zapřel o ně čelo.

Jak to, že to nikdo neví? Loukas o tom zakázal mluvit?

Ne… Vzhledem k tomu, jak s tebou večer jednal, není pravděpodobné, že to ví.

Copak ON to nikomu neřekl? Co by měl z toho, že bude držet mé tajemství v tajnosti, když jsem odešel? Ne, že by se na to mohl dotyčného přímo zeptat.

3

Služebné přinesli Theodorovi oblečení zapůjčené přímo ze šatníku hraběte Louka. Modré kalhoty s širokými nohavicemi mu ladily s očima. Bílá halena s límečkem zdůrazňovala šlechtický stav i jeho přirozenou jemnost. Svrchní díl modré róby nedbale rozepnutý dával vyniknout košili. Delší plavé vlasy Theodorovi pomohla služebná svázat stříbrnou stuhou do tradičního ohonu. Měla s tím trochu problém, protože devatenáctiletý mladík měl vlasy husté, které již dávno odvykly tomu, jak byly dříve úhledně česány.

Když bylo hotovo a Theo se vzhlédl v zrcadle, skoro by sám sebe nepoznal.

Je to už tak dlouho…

Ve skutečnosti nebyly čtyři roky v životě člověka nijak dlouhou dobou. Ale mladým lidem připadá plynutí času rozdílně, než dospělým ve zralém věku. Na Theodora navíc značně působila změna životního stylu. Když si přivykl na život prostého měšťana, učně a v podstatě nechtěného bastarda, stal se synem svého zesnulého mistra. A teď byl najednou zase členem hraběcí rodiny. Připadal si nepatřičně.

O několik desítek minut později pak už seděl přímo v jídelním salónku, kde dříve jedli jako rodina, ještě s Efthalií a Antoniem, coby „rodiči“. Loukas seděl přes celý stůl od něho a sluhové před ně postavili talíře se snídaní v podobě pěti různě ochucených chlebových placek. K pití dostali lehké ječné pivo v malých bronzových pohárcích. Protože stříbrné se používaly jen ve výjimečných slavnostních příležitostech.

Prostřeno však bylo i pro třetí osobu, která se zatím neráčila dostavit. Již po druhé se stalo, že do jídelny vešel sám majordomus. Poprvé ráčil pouze dohlížet na práci svých podřízených. Theodoros po tu dobu pouze vyhlížel z okna a usadil se až po Loukově příchodu. Hrabě se svého vrchního sluhy zeptal, kde je Pán Agapios, a Zinon Stavros oděn do tradiční černé odpověděl, že mu pobyt hraběcího rádce není znám, ale okamžitě se po něm poohlédne. Nyní se vrátil, aby mladému hraběti podal kýženou odpověď: „Pán Dimitriadis není ve svém pokoji a od včerejšího večera jej nikdo ze služebnictva nespatřil.“

Loukas se podmračil.

„Dobrá, nebudeme na něj tedy čekat.“

Hrabě začal beze slova jíst a Theo se tedy zmateně přidal. Chtěl mu popřát alespoň dobré chuti, ale nakonec si jen zkousl ret a mlčel. Netušil co by měl říct nebo zda vůbec něco. Ale noční odjezd neznámého, kterému neplánovaně přihlížel z bezpečí svého pokoje, mu vytanul na mysli.

Dimitriadis… Agapios… Nejmenoval se Pán Dimitriadis Hermes? Už to bylo dlouho, ale jméno Agapios mu nic neříkalo. Co se s ním stalo? Odstoupil? Zemřel? Byl zabit? Kdo je Agapios? Jeho syn? Jiný příbuzný? Proč by odsud odjížděl tak pozdě v noci, když se s ním počítalo na snídani? Proč by odjel bez ohlášení? Kam?

Něco z jeho myšlenkových pochodů se mu zřejmě promítlo do výrazu tváře, protože na sobě náhle ucítil Loukův pohled a slyšel bratrův zamyšlený dotaz: „Jsi v pořádku?“

„A-ano, milosti,“ vyhrkl okamžitě. Jejich oči se střetly pouze krátce. Pichlavý pohled hnědé barvy měl sílu prokouknout každou lež. Theodoros raději hned uhnul pohledem k oknu.

Loukas si povzdychl.

„Víš,“ začal pomalu a sepjal ruce nad talířem, „možná by ses měl konečně rozhodnout, kým jsi.“ Jeho hlas byl rozvážný a klidný. Přesto Theovi po jeho slovech přejel mráz po zádech.

„K-kým jsem?“ vypravil ze sebe obtížně. Na svůj protějšek se neodvážil podívat.

„V jednu chvíli se mnou mluvíš, jako se svým lením pánem, v jinou jako s bratrem,“ podotkl Loukas. Bylo to očividné. „Řekl jsem, že zaplatím dluhy mistra Flora, pod podmínkou, že zde zůstaneš jako host, než rozhodnu co s tebou. Abych se ale mohl rozhodnout, musím vědět, kdo je hostem v mém domě.“

Když to říkal, dávalo to svým způsobem smysl, ale…

Theodoros se překvapivě zvučně ohradil: „Nerozumím ti.“ Jeho modré oči se zabodly do bratrových. „Kam tím míříš? Což jsem ti nevysvětlil, v jak obtížné situaci jsem?“ K čemu se mě to snažíš přinutit?

Loukas vstal od stolu a přešel k vysokému oknu zády k Theodorovi. Bylo pootevřené a vlahý větřík si tak mohl pohrávat s prameny Loukových havraních vlasů, které dnes zcela záměrně nechal volně splývat podél obličeje.

„S kým mluvím, Theodore?“ ptal se tiše. „S mladším bratrem? S konečně uznaným synem Zacharia Flora – alchymistickým učněm? Nebo s nevděčným bastardem? Rozhodni se!“ Loukas nemusel ani zvýšit hlas, aby dal najevo důraz a v Theodorovi hrklo.

Ruce se mladšímu z mužů roztřásly nervozitou.

Rozhodnout se? Ale jak bych mohl?

„C-co pro tebe znamená, která odpověď?“

„Už to děláš znovu.“ Loukas sepjal ruce v kříži.

„Co?“

„Vyhýbáš se odpovědi.“

„A-ale…“

„Stále se chceš se rozhodovat na základě toho, co si o tobě bude kdo myslet. Vůbec ses nezměnil.“

Theodorův dech se zrychlil.

„Tak to… není.“

„Dokaž to.“

Tobě se to mluví! Jsi silný. Máš pozici jistou. Nikdy jsi nikomu nic nedlužil, nevíš jaké to je být nikdo! zoufal si Theo v myšlenkách. Kým jsem? Jako bych to snad sám věděl… Panikařil. Už zase se cítil v sevření mlýnských kamenů, které ho hrozili rozdrtit. Potřeboval Loukovu pomoc. Ale být zas jeho bratrem? Jak by mohl? Alchymie se mu líbila. Byl jako učeň docela spokojený… Proč se to jen muselo tak zvrtnout?

„Jsem…“

Loukas v očekávání odpovědi povytáhl obočí, aniž by se na mladšího bratra podíval.

„Jsem…“

Sám ty dluhy nezaplatím. Potřebuji jeho pomoc. A proč by měl Thermoský hrabě pomáhat bastardovi, kterého se jeho rodina ujala a který ho opustil, v nejtěžší chvíli? Proč by měl pomáhat učni někoho, koho ani nezná? Navíc alchymistovi. I když nepravému… Existovala jediná odpověď, která mohla mít budoucnost. I když Theodoros věděl, že má rovněž i spoustu negativ a možných obtíží, z nichž všem ani zdaleka nerozuměl tak jak by rád.

„Já…“

„Ano?!“ Loukovi docházela trpělivost.

„Jsem tvůj bratr, Luku.“ Theodoros odevzdaně svěsil hlavu. Ruce složil do klína.

Jednadvacetiletý hrabě se na svého bratra otočil.

„Řekni tedy, jak se jmenuješ?“ dožadoval se.

Mladší jinoch rezignoval.

„Theodoros Stephanidis,“ špitl.

Hrabě už ho dál netrápil.

„Dobře.“ Odvrátil se od Thea a na vlastní obraz ve skle se vítězně pousmál.

4

Když si po snídani oba hraběcí bratři vyjeli na projížďku do nedalekého lesíka. Navštívil Zinon Stavros svou mladší dceru v pokoji pana Theodora, kde dohlížena na vyklízení starého šatstva a vyčištění celé skříně a vyžádal si s ní pár chvil v soukromí.

„Přeješ si, otče?“ zeptala se, jakmile ostatní sloužící opustili místnost.

„Mluvila jsi s ním?“ Ptal se on namísto odpovědi.

„Ale jistě,“ odvětilas úsměvem.

„No a?“

„Tvrdí, že odjel na studia do Sáralandë.“

Zinon zamyšleně pokýval hlavou.

„A co o něm soudíš ty?“

Agathe zajiskřilo v očích.

„Je stejný, jako před lety,“ konstatovala, „stejně plachý, stejně stydlivý, stejně nerozhodný, jako dřív.“

Zinon pokýval hlavou.

„Takže se chceš vrátit k původnímu plánu?“ Tmavé oči otce a dcery se setkaly ve vzájemném porozumění.

Nicméně…

„Ještě počkej,“ vyslovil zamyšleně s pohledem upřeným ven. „Něco se děje. Pán Dimitriadis dnes nad ránem opustil sídlo. Vyčkej alespoň, než se po návratu mladšího bratra situace ustálí.“

Agathe přikývla na srozuměnou.

 

---