Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Proč ráda chodím do kostela

03. 04. 2020
10
7
560
Autor
Padmé

Miluji svoji maminku a miluji svoji babičku.  Sedíme v úzkých dřevěných lavicích a kabelku máme každá spořádaně odloženou po našem boku. Pokorně. Blízko nás, abychom nezabíraly moc místa. Kostel je sice zaplněný jen z poloviny, ale roztahovat se není správné. Maminka sedí u stěny, uprostřed já a po mojí pravici babička. 

Show ještě nezačala, takže kostelem se nese drmolení starých babiček . Zdrávas Maria milosti plná… Babička automaticky vytahuje kancionál a po liště opěradla jej přese mě posílá mamce. Babička kancionál nepotřebuje, všechny hity zná nazpaměť. Mamka si v něm nalistuje oznámené číslo písně a pečlivě si urovná obě látkové záložky na rozhraní dvou stran. Vím, že ji to listování baví. Já si vytáhnu svůj kancionál. Budou to nejspíš roky, co jsem ho měla v ruce naposledy. Otevřu jej a jako první si přečtu věnování od babičky a dědečka. “K prvnímu svatému přijímání...”

A už to začíná. Zazvoní se, hrají varhany, farářův tým nastupuje do svých rolí, lidé povstanou a slavnostní pocit prochází všemi a vším v celém kostele. Pak přichází na řadu jedna část po druhé tak jako vždycky, rituál za rituálem, které nám zajišťují, že svět je v pořádku, že svět se nemění, protože mše zůstává pořád stejná.

Všichni dělají automatické pohyby, posunky, pokleky i vstávání. Babička přetočí oči v sloup, když varhaník zvolí nějakou novotu a vykročí z řady tradičních kostelních hitů. Mně babiččino pohoršení vykouzlí úsměv na rtech. Otočím hlavu doleva a vidím, jak si mamka svůj sborový zpěv vychutnává. Moje maminka to s vírou nijak nepřehání. Do kostela chodí primárně jako řidič, doprovod a jako milující dcera.  Má skvělou schopnost najít si na všem to nejlepší. V kostele je to pro ni zpívání, a tak si ho náležitě užívá. Haleluja, haleluja, haleluja.

Pak přijde na řadu kázání. To je moje oblíbené. Je to sázka 50 na 50. Buď to vyjde anebo ne. Buď vám to prostě smysl dává nebo ne. Ono to totiž není až tak podstatné. Většina babiček v kostele už stejně přesvědčeně ví, jak mají žít, jak se chovat a co dělat. A ať je kázání jakékoliv, farář je stejně nakonec v kuloárech vystaven jisté kritice.

Významnou součástí mše je i part “pozdravte se navzájem pozdravením pokoje”. V pubertě jsem tuto část nesnášela. Mamka mi vždycky silně stiskla ruku, významně se na mě podívala a  zřetelně a důrazně řekla: “Pokoj Tobě”. Já jsem však vždycky viděla ostrý přísný pohled a místo “pokoj Tobě” jsem slyšela varovné: ”Dávej si bacha, holčičko”. Teď mám tuhle část ale hrozně ráda a s určitou mírou adrenalinu v krvi se vlastně těším, až si potřesu rukou i s hromadou cizích babiček a uvidím, jak se s každým dalším “Pokoj Vám” násobí úsměv a radost. Mamka mi tiskne ruku pořád stejně silně, stejně významně se na mě dívá a stejně pečlivě vyslovuje každé písmenko zaklínadla “Pokoj Tobě”. Akorát s rozdílem, že teď vidím její hluboký láskyplný pohled a slyším všechno, co nejde vyslovit.

No a pak už se všechna ta sláva pomalu chýlí ke konci.  Ještě pár dalších pasáží a už zní hlasitě varhany, za jejichž dramatických zvuků farář a ministranti odchází. Úplně na závěr se párkrát pokorně v kleku odříká “velebená budiž bez ustání nejsvětější svátost oltářní”. Na vteřinu jsem najednou zase malá holčička, kterou vůbec nezajímá, jestli bude svátost oltářní velebená, ale která se nemůže dočkat, až ta dlouhá ranní návštěva kostela skončí a půjde se domů na kakao. Některé momenty se Vám prostě spojí s určitou myšlenkou tak silně, že už ji žádná jiná nikdy nevytěsní.

V kostele nastane šum, všichni se neohrabaně soukají z úzkých lavic, mamka mě otravně strká ven a přes zaťaté zuby procedí: “Já se počůrám, dělej.” A já jsem šťastná, že je všechno tak, jak má být a jediné,  za co se modlím, je, aby to tak bylo co nejdéle. 


7 názorů

líbí se mi vůně kostele, bohužel moc kouřím, klauzura nevím, jestli páchne nebo voní, to už taky necítím, v kostelech toho mám hodně spočítaného, hlavně při dlouhých kazáních, při kterých jsem to vzdal, poslouchat je, do kostela nechodím, ale myslím, že je to pěkně, vtipně napsané


skutočné a milé ... aj kostolná show môže byť časťou rodinného zázemia


bixley
04. 04. 2020
Dát tip Padmé

Zaujala mě slova show, hit, tým, kuloáry. Je pravda, že mše je určitý druh show. Má to svoje pravidla jako koncert, divadlo apod. A člověk i mši reaguje na určité stereotypy. Ale i když to vnímáme jako show, je to něco, co upevňuje naše rodinné a mezilidské vztahy. T.


Entropia
04. 04. 2020
Dát tip

Je fajn, když ani zautomatizovaná show nepokazí dobré rodinné vztahy.


K3
03. 04. 2020
Dát tip

Ze začátku to zělo, vlastně to celé je, jako reportáž. Dost kritická a s nadhledem, ale na konci jsi to vyjádřila tak hezky, že se to smířlivě v dobré otočilo. Tak, že je vlastně všechno v pořádku, pokud to tak je.

Lidi věděli a vědí proč tam chodí. Není to povinné, někdo chodí týdně někdo po roce, někdo vůbec, nic proti tomu. Pochopení se navzájem je nejdůležitější. T.


Andělka1
03. 04. 2020
Dát tip

kRÁSNÉ A LIDSKY DOJEMNÉ. Prosté. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru