Pernik

don de esta el capateria
psaval sem jako pes fikce
pes drog a psem psu

postatomove děti kráteru, ozářené nocí
protákané bílou nití sešité v obraze měsíce
propíchle duše mramoru z ružovych kalhot zmaru
tazající se na své líce propadlé, ospravedlňování dorůstání a couvání
bílý krystaloide blond'atých vlasů, čteš mrtvou duši svých předků nebo sama sebe?
to ticho tripu ubije časem i tebe dřív než si uvědomíš proč tu vlastně je.
žluté vlasy bledá pleť nudy a samoty, samoty a prázdnoty duše.
smíchem přes šedivou káď snů
smutkem přeskoč ten pocit
mrazivý dech a pachuť zhnilého já ti stále připomíná
to že jsme oba stejní a přesto odlišeni v barvách
tak že tma je světlem nebes a průsvitou hvězd
jako den snem nocí - těch dlouhých avšak teď modro bílou někdy šedou vidinou
životu nás probuzených pod městem zastřešených cest
jež lemují naše přání a touhy které si sebou neseme,
nebyly nikdy námi řečeny přesto si je nosíme
jako vlasy nohy i ty líce
couváš nebo dorůstáš?