Když padá déšť 13a

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

13

 

Letní slunovrat přišel o dva dny později. Isabel si vždycky říkala, že Skotsko zacházelo se svými slunovraty špatně. Léto stěží začalo ve třetím týdnu června. Nebyl čas na to, aby se noci krátily, rozdíl v jejich délce byl každý den sotva viditelný. A pokud jde o zimní slunovrat, ten si také ve Skotsku zahrál trik, protože po něm mělo přijít to nejhorší, i když dny se po něm měly krátit.

Rozhodli jsme se něco udělat s letním slunovratem“ řekl jí po telefonu Peter Stevenson.

„Posunout ho o měsíc zpátky? To je dobrej nápad. Ale dokážeš to? Vím, že máš vliv, ale…“

Peter se zasmál. „To ne. Ale uděláme párty,“ řekl. „Naprosto spontánně. Jak vidíš z pozvánky, bude za dva dny.“

„Nikdy nejsem zadaná tak dlouho dopředu. Ale mám u sebe hosty. Sestřenici a jejího manžela.“

„To zní dobře,“ odpověděl Peter. „ Takže jsou taky zváni.“

Taková pozvání Isabel dostávala ráda. Nebavily ji cocktail párty, pokud ovšem nebyla ve velmi dobré náladě nebo pokud nebyla hostitelkou a nemohla se zaměstnat povinnostmi, netrčela tudíž na jednom místě.Zůstat trčet, to byl problém, říkala si Isabel. Nemohli jste se celý večer bavit se stejnými lidmi, ale jak jít pryč? Říct jim „musím vás nechat kolovat“ bylo stejné jako říct „mohli byste jít dál?“ a říct „musím kolovat“ bylo totéž jako naznačit „já půjdu dál a vy tu zůstaňte.“ V extrémní situaci se také dalo říct „zdá se, že omdlím“, což mělo za následek, že si člověk sedl – kamkoliv. To pomohlo k přesunu, ale s touto omluvou se muselo šetřit. Člověk si tak mohl udělat pověst někoho, kdo často omdlívá.

„Co takhle pozvání na cocktail party v pekle?“ poznamenal jednou Isabelin kamarád. „Konají se každej večer. Ale počítám, že tam není nic k pití. A musíš tam jít.“ Potom se zamračil a řekl lítostivě: „Tam bych teda nešel,“ a dodal: „To by se mi nelíbilo ani trochu.“

Isabel se ho zeptala, jak to dělá, když někde uvízne. Chvíli přemýšlel, než odpověděl: „Můžeš začít mluvit o svých infekčních chorobách,“ řekl. „To někdy s lidma pohne. A další možnost je: 'Pojďme si povídat o náboženství. Opravdu si o něm něco řekněme.' To taky funguje.“

Ale tohle nebyla cocktail párty. Konala se ve West Grange House, starém georgiánském domě s vysokými zdmi, s velkou zahradou, která byla pro tuto příležitost upravena. Dlouhé rozložené stoly pokryté bílými ubrusy byly postavené pod dvěma rozložitými duby uprostřed trávníku. Kolem těchto stolů stály dřevěné židle,bylo jich aspoň čtyřicet  a před každou byl prostřený ubrousek, sklenice, stříbrný příbor. V blízkosti velké skalky pod úrovní trávníku byl postaven stůl, který sloužil jako bar. Vedle byla velká cínová vana, ve které stál obrovský kus ledu, jako ledová socha čekající na svého sochaře, a kolem lahve choulící se na dně.

Isabel ten dům měla ráda. Líbilo se jí to ovzduší klidu, vzdálené od nervydrásajícího shonu. Přesně to by podle ní měl dům poskytovat. Taky oceňovala, že všechno zde bylo naplánováno. Že vše, co se tu dálo, bylo zamýšleno. A tato párty, která, o které, jak věděla, bylo rozhodnuto před dvěma až třemi dny, vypadala, že byla připravována několik týdnů.

Joe a Mimi byli představeni Peterovi a Susie a pak je odvedli k někomu dalšímu. Isabel se sklenicí vína v ruce šla po trávníku a kývala na pozdrav svým známým v hloučcích hostů. Byl jasný, teplý večer, navzdory Isabelinu tušení, že skotské počasí zase bude zlobit. Možná tohle bylo globální oteplování, to plížení středozemního podnebí na sever, migrace živočišných druhů do severních oblastí, kladivouni v irském moři, to byl úmysl, stejně jako škorpioni v anglických vesnicích. Ale byli jsme varováni, připomněla si, že globální oteplování přinese Irsku víc deště a méně slunce.

Podívala se na nebe a pocítila závrať, jako vždy, když se podívala nahoru do prázdného nebe. Její oči něco hledaly, nějaký konečný bod, který by z něj vystupoval, ale neviděla nic. To mohlo vyvolávat závrať, řekla si, ale také to mohlo u někoho vyvolat pokoru. Naše lidská domýšlivost, náš pocit, že na nás záleží, vše se dostalo na patřičné místo pouhým pohledem nahoru do nebe a zjištěním, jak jsme malí a zanedbatelní. Naše největší města, nepropracovanější symfonie, Encyclopedia Britannica, nejdůmyslnější přístroje, to vše bylo nic, jen momentální uspořádání maličkého počtu atomů, který jsme měli v našem nepatrném světě. To bylo nic.

„Blahočet chilský.“

Podívala se kolem. Mimi se sklenicí něčeho, co vypadalo jako šampaňské, přicházela k ní.

„Ano,“ řekla Isabela dívala se na strom na vzdáleném konci zahrady. „Bývaly velmi populární. Viktoriáni je milovali a sázeli je všude.“

„Máte velké štěstí na půdu,“ řekla Mimi. Máte takovou bohatou skvělou půdu. U mě na zahradě v Dallasu je jíl a často vysychá.“

Isabel se zdálo, že Mimi si to vyčítá. „Nemůžeš změnit svou půdu,“ řekla. „Stejně jako nemůžeš změnit počasí.“

Mimi se podívala na trs rododendronů na záhoně u zdi, růžové a červené květy kontrastovaly s tmavě zelenými listy.

„Naše půda je vlastně naše chyba – do určité míry. Dallas je jako mísa prachu. Jsou tam prachové bouře a seschlé rostliny. Je to následek lidské hamižnosti.A my tu chybu stále opakujeme, nemám pravdu? Podívej se na Las Vegas, pokud to sneseš. Je v poušti, měli bychom si to připomínat. Postavili jsme tu strašnou pohromu v poušti, a přitom jsou jiná místa.“

„Předpokládám, že jsou lidi, kteří Las Vegas mají rádi,“ řekla Isabel.

Mimi mlčela. Někde pod keři běhal pták, poskakoval a listí šelestilo.

„Mrzí mě to tenkrát při nákupu,“ řekla Mimi najednou. „Nejsem si jistá, jestli jsem ti to měla říkat. O tvé matce.“

Isabel stále zírala na místo, kde byl naposled slyšet pták.“Jsem ráda, žes mi to řekla. Taky jsem tě o to prosila.Kdybys to odmítla, myslela bych si, že chceš přede mnou něco skrývat. A tyhle věci musí člověk vědět…“

„Opravdu musí?“ zeptala se Mimi.

„Pokud o nich máme tušení.“

Mimi o tom nebyla přesvědčená. „Nejsem si tím jistá,“ řekla. „Nejsem si tak jistá, jestli člověk chce, aby se jeho rodiče chovali obyčejně lidsky. Samozřejmě, že to víme, že jsou takoví, ale to je takový zvláštní druh znalosti – nebo si aspoň myslím, že je. Stejně jako víme, že tady na zemi nebudeme věčně. Víme to, ale přitom na to vůbec nemyslíme, nebo snad ano? Upozaďujeme to do svého podvědomí.“

Isabel se napila vína. Nabízeli i šampaňské, ale to jí nějak uniklo. „No, když toho nechceme o rodičích moc vědět – nebo spíš o jejich pochybeních – je to proto, že v tom, co dělají, vidíme i sami sebe. Uznáváme jejich selhání, protože jsou to současně i naše slabiny.“ 

Mimi přikývla. „Možná to tak je.“

Isabel se rozhodla, že bude v hovoru pokračovat. Mohla s ní mluvit o všem, protože to byla nejen příbuzná, ale i kamarádka. Navíc věděla, že Mimi jí rozumí. Ale jak jí to má říct? A nebude z toho Mimi v šoku? Musela si připomenout, že na tom nic šokujícího není. Objektivně ne, ale mluvit s jinou osobou o tom, co člověk cítí na té nejintimnější úrovni, bylo proniknutí do soukromí, ať na to lidé reagovali jakkoli zdvořile.

Otočila se a podívala se na Mimi, a uviděla sebe, jen na chvíli, v čočkách jejích oválných brýlí, jako v zrcadle. „Překvapilo mě, když jsem slyšela, že moje matka měla poměr… což není tak neobvyklé a stává se to. Ale hlavní bylo, že to byl poměr s mladším mužem, s mnohem mladším mužem. To…“

Mimi se usmála. „Svědčí o dobrém vkusu? O tom, že měla elán?“

„Jsem právě na hraně udělat totéž.“ Řekla to a vyznělo to směšně. Být na hraně milostného vztahu! Buď člověk milostný vztah měl nebo neměl!

Isabel se podívala, zda Mimi vypadá překvapeně, ale nebyla. Mimi se na ni dívala tak, jakoby očekávala, že ještě něco řekne. „Ale to já vím,. Jamie. Předpokládala jsem to.“

Teď zas byla překvapená Isabel. „Nenapadlo mě, že…“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Mimi a chytla Isabel za předloktí. „Nikdy si neuvědomujeme, jak je na nás všechno vidět. Ale lidé si všimnou. Bylo to jasné na té večeři, kterou jsi pořádala.“

„Co tys pořádala.“

„Ano, já,“ uznala Mimi. „Člověk vidí, že je někdo do někoho zamilovaný. Mají takový spiklenecký pohled. Ne, to není ono. Je mezi nimi takový tichý souhlas. To taky není ono. Prostě je mezi nimi něco. Řekněme to takhle. Je mezi nimi něco.“

„A tys tam to něco viděla?“

Mimi ji něžně poplácala po paži.“Ano.“ Potom se odmlčela a podívala se na Isabel přímo. Teď, říkala si, přijdou slova varování, aby si dala pozor. Myslíš, že to je… Nechci se do toho plést, ale… Místo toho Mimi řekla: „Kdo by nebyl? Nebo lépe řečeno kdo by nemohl být?“

„Prosím?“

Mimi to řekla jasně. „Kdo by se do něj nezamiloval? Je jasné, že kdybych byla ve tvém věku, což nejsem, a kdybych byla sama, což taky nejsem, neváhala bych a do někoho takového bych se zamilovala.“

To byla třetí taková reakce. Florence Macreadie řekla něco podobného, a potom Grace. Teď byla na řadě Mimi. Nikdo, zdá se, v tom neviděl problém. Anebo byl problém jen v jejích představách?

Isabel chtěla mluvit dál. Najednou cítila, že chce Mimi říct, jak se trápila kvůli svým citům k Jamiemu a jak se teď zdálo, že to všechno bylo zbytečné. Ale než stačila cokoli říct, ozvala se Mimi: „Za mladým mužem jako je on se budou ženy otáčet. Budou o něj stát dívky vlevo, vpravo i uprostřed. Angie to dělala ten večer taky. Všimla sis toho?“

Isabel náhle sevřela úzkost. Viděla Angie, jak se baví s Jamiem a že se spolu cítili dobře. A potom přišlo pozvání pro Jamieho na víkendovou párty. Ale nenapadlo ji, že by v tom mohlo být něco vážného.

„Bavili se spolu, to jo. Ale myslíš, že to mohlo být něco víc než povídání?“

Mimi se zasmála.“Ovšem že si to myslím.  Úplně ho hltala očima. Celou večeři mu visela na rtech. Takže jsem na základě toho došla bohužel k tomuto úsudku.“

Isabel se usmála.“Myslela jsem si, žes o tom přemýšlela. Myslím, že jsi měla pochybnosti o tom, že je Angie Tomovi oddaná.“

Mimi dala najevo souhlas. „Ano, ale to jen potvrdilo moje podezření. Čerstvě zasnoubená žena nedělá oči na mladého muže, pokud je se svým snoubencem šťastná.“ Udělala pauzu a pohlédla na Isabel, jako by očekávala potvrzení. „To nemusí dělat, že ne? Člověk nemusí být psycholog, aby došel k tomuto závěru.“

 

---