Skandinávský discount

Skandinávský discount.

       Příběh možná našince trochu zesměšňující. Kdo zažil cenu kilogramu třešní v Aši, Brně a v Čiernej při Čope za patnáct korun dvacet, ten se tomu divit nebude. Na ceny jsme měli dokonce i centrální úřad. Dva typy fénu se prodávaly za stejnou cenu po celé republice skoro dvacet let. Všechno bylo jednodušší a prosté. Někdo by myslel, že chudší. Není tomu tak. Našinec byl vynalézavý a chytrý. Doma. Venku ovšem často nepochodil a musel být poučen.

       Nechme dumání a pojďme se věnovat cestování. Pokračovali jsme v našem poznávacím zájezdu odpolední, spíše podvečerní plavbou ze Stockholmu do Helsinek. Pro Švédy je plavba lodí jednak nutností, jednak zábavou. Stockholm tvoří vlastně čtrnáct ostrovů. Nic neobvyklého. Vlastní loď tam má skoro každý. My plavbu na moři prožíváme poněkud jinak. Když jsme přijeli autobusem do přístavu a viděli tu obrovskou loď m/s Cinderella společnosti Viking line, spatřili jsme desetipatrový barák. Obrovský panelák, uvázaný lany tlustými jako klády. Zmocnila se nás předtucha, že v těch stovkách okýnek se nutně musíme ztratit.

       Čekala nás celonoční plavba a nevycházeli jsme z překvapení, co všechno takový kolos ve svém břichu má. Prostě všechno, co turista k životu potřebuje, na co si vzpomene. Potřebujete masáž? Máte ji mít. Zastavily se vám hodinky? Chcete ženě věnovat kytici? Chcete zkusit vířivku? Žádný problém. Vlastně ano. Velký. Ztratila se Mařka. Mezi těmi obchody Duty free. Stále byla pozadu a obdivovala i opékače topinek. Našli jsme ji v úžasném obchodě plném barev Exclusive flowers. Fotografovala si zajímavý interiér, a dokonce i nás. Její zájem o květinářství jsme chápali. Ve srovnání jejího květinového kumbálku, nazvaného Jeunes fleurs, byl lodní shopflowers jako tropický skleník proti květináči.

       Nás zajímala hlavně kajuta pro čtyři turisty, ve které jsme měli strávit noc. Místo klíčů nám dali plastovou kartičku s číslem. Najít naší ložnici, přes všechny informační značky, směrovky a plánky byla cesta bludištěm, labyrintem různobarevných chodeb s mnoha schodišti a výtahy.

       Jak jsme předpokládali, hned po čekání u několika výtahů se Mařka opět ztratila. Čekali jsme na ni v chodbě u toalet, v domnění, že si odskočila. Asi po čtvrthodině se otevřel výtah proti šatnám a vystoupila z něho rozčílená Mařka s vyčítavým pohledem:

       „Prosím vás,“ ironicky spustila, „kde se couráte, já už sem na vás u čísla 8705 čekala, a vy nikde. Vy si tady bloumáte a já čekám jak blbec.“

       To se hrubě nelíbilo Karlovi, který se jí také ironicky zeptal: „Jakou barvu měly ty tvoje dveře s číslem 8705?“

       „No dovol,“ odpověděla pohoršeně, „jakou barvu. Ještě se ptej, jak to tam vonělo. Na to sem nekoukala, důležitý je snad číslo, né!“

       „Tak se rozhlédni,“ napomínal ji Karel, „tady je to žlutý, naše kartička je zelená, takže seš vedle, ani nevíš, u jaké barvy si čuměla.“

       Po chvíli hledání v zeleném podlaží jsme naši kajutu našli. Když se podařilo dveře otevřít, ukázala se klícka se dvěma palandami a půlmetrovou uličkou, zakončenou nočním stolkem. Bez okénka. Zjistili jsme, že jsme vlastně ubytovaní pod hladinou moře. Rozpažit nešlo, věšáčky byly na dveřích jen dva. Zachovali jsme se s Karlem jako kavalíři, a zatímco se ženy převlékaly do nočního a uléhaly, čekali jsme na chodbičce.

       Nebyli jsme sami. Chodbička byla plná kavalírů. Z kajut byly slyšet jen tlumené výkřiky a pardóny, jak se ženy snažily vtěsnat na dolní lůžka. My jsme se částečně po příkladu ostatních chlapů svlékli již na chodbě, a když jsme dostali povolení ke vstupu, stačil jen mírně akrobatický cvik a byli jsme na horním lůžku. Co bylo příjemné? Vzduch, čerstvý, chladný mořský vzduch, jako na otevřené palubě. Spalo se nám velmi dobře.

       Do Helsinek se po moři trajektem ze Švédska, Ruska nebo Estonska připlouvá do jižního přístavu nedaleko hlavního náměstí Kauppatori. Také náš autobus po vylodění zůstal na rozlehlém parkovišti poblíž Tržního náměstí na konci parku Esplanade. Lákadlo na turisty. Pro nás to byl naprosto neobvyklý pohled. Je to největší a nejznámější tržiště v Helsinkách. Stará tržnice udržuje svoji tradici již od roku 1889. V Old Market Hall je k dostání vše, včetně pro nás neobvyklých produktů, sýrů, ryb, měkkýšů, masa, zeleniny, ovoce a pečiva. Překvapivý sortiment koření, kávy, čaje až oči přecházely. Jenom těch suvenýrů a dárků, výrobků tradičních řemesel.

       Před tržnicí se tísnilo spousty stánků, kiosků a stanů, dokonce vyhřívaných pro příjemné posezení s dobrou kávou. Největším překvapením pro nás byly stánky s ovocem všeho druhu. Neuměli jsme si představit, jak se tady mohlo prodávat ovoce, které dozrává mnohem později, nebo se tady vůbec pěstovat nedá. Vidět pohromadě jahody, borůvky, angrešt, rybízy, červený, černý, bílý, banány, pomeranče, blumy, nektarinky, jablka a další, která jsme ani neznali, na nás působilo jako v čarodějné kuchyni.

       Co nás zaujalo nejvíce, byly třešně. Nádherné velké třešně chrupky. Třešní bylo na platu zastřešeného stánku více druhů, ale chrupky byly nejlákavější. Ovoce bylo přehledně vystaveno v lískách nebo košíčkách, všude byly cedulky s cenovkami. Radost se podívat.

       Mařka chodila kolem stánku jak ohař. Co k Mařce celou dobu neodmyslitelně patřilo, byla její šetrnost a počtářské záliby v oceňování člověčích požitků a potřeb. Okamžitě si spočítala, že když si vybere ze všech možností tu nejlevnější bude spokojená. Tehdy byla 1 FIM za pět korun čtyřicet. Obhlédla tři lísky, úplně stejných, krásných, tmavočervených chrupek s různou cenou za kilogram. Ty cenovky Mařku zaujaly. Na pohled úplně stejné třešně. Chrupky, krásné, kulaťoučké, tmavě červené, úplně jedna jako druhá. Rozdílné byly ale ceny na štítkách.

       Chvíli váhala a pak se rozhodla. Přišla až k prodavačce, řekla helou a ukázala na třešně ve třetí lísce. Současně ukázala rukama něco jako kříž v pohybu, což mělo podle ní vyjadřovat, že chce půl kila třešní. Prodavačka, starší žena s vlídným úsměvem, nabrala z třetí lísky pěknou hromádku do košíčku na váze a chystala si sáček na tři kila. To ovšem Mařka zastavila gestikulací rukou, jako když chce zastavit autobus.

       Prodavačka se na ni chvíli nechápavě dívala, a když Mařka začala stopovat nákup oběma rukama, vysypala třešně zpět do třetí lísky. Dívala se na Mařku trpělivě tázavým pohledem. Doposud se nákup odbýval jen mimikou. To Mařka již nevydržela a spustila:

       „Madam, já chci půl kila, sakra, jak se řekne německy půlka, jó, halb, halb kilo třešní!“

       Prodavačka ukázala na první lísku, protože správně pochopila, že Mařka chce koupit méně než tři kila a naznačila „Pfund?“.

       Mařka zakroutila hlavou a důrazně řekla: „Ne, né, žádnej fund, halb kilo, tady tyto!“ Ukazovala vytrvale zase na třetí lísku a přitom šmidlala polovinu prstu druhou rukou, aby bylo jasné, že chce půl kila.

       Prodavačku podivné náznaky poloviny kilogramu sice rozesmály, ale neodradily od možnosti obsloužit zákaznici. Pronesla několik vět, kterým nerozuměl nikdo z nás.

       „Tak se na to podívej,“ řekla rozzlobeně Mařka, „vona místo toho, aby mi prodala půl kila třešní, tak se tomu směje.“

       Do dohadů se zapojilo několik okolo stojících zákazníků a začali si něco vysvětlovat navzájem s prodavačkou. Manželka nevydržela a řekla Mařce, že si bude muset asi koupit z té lísky tři kila. Nesetkala se s pochopením.

       „Ty si dobrá,“ rozhořčeně odpověděla a na krku jí naskočila červená skvrna, „co bych dělala se třema kilama. Mně stačí půl kila, ale nevím proč mi baba nabízí pořád ty nejdražší. Vidí cizince, je to jasný, chce utrhnout nejvíc.“

       Prodavačka jí začala vlídným hlasem povzbuzovat a ukazovala na ovoce.

       „Já ti stejně nerozumím, ale co vidím, to vidím. Támhlety chrupky sou kilo za 40, a tyhle za 30, a tyhlety za 26, tak mi tady nic nenaznačuj a tím prstem na mě nešermuj.“

       Z hloučku lidí kolem se připojil elegantní starší pán a nabídl se pomoci. Zkoušel to anglicky, ale nakonec se Mařky zeptal německy:

       „Kann ich dir helfen?“

       Mařka k němu vzhlédla s nadějí, jenže mu stejně nerozuměla. Opakovala stále odhodlaně svoje halb kilo, halb kilo. Seriózní pán se obrátil na prodavačku a něco s ní domlouval. Ta jen zavrtěla hlavou a ukazovala střídavě na lísky s třešněmi. Přidala se ještě jedna paní a snažila se prodavačce něco vysvětlit. Přitom ukazovala na Mařku a na třešně a usmívala se na nás. Bylo vidět, že prodavačka s nimi nesouhlasí, čemuž dávala důraz s pokyvováním hlavou.

       Do té debaty se vložilo několik další přihlížejících a napětí začalo vzrůstat. Vzrušení začínalo dostávat zajímavý rozměr. Mařka stála již mimo stánek a skupinka se již čile bavila s prodavačkou, aniž by se toho problému Mařka nějak účastnila.

       Manželka přišla na řešení. Bylo jasné, že třešně byly nabízeny v tak zvané množstevní slevě. Pro nás, vyrostlé v plánovitě řízeném hospodářství pojem naprosto neznámý.

       „Mařko, prosím tě, kup z té prostřední lísky dvě kila a rozdělíme se. Teda, já ti odsypu půl kila.“

       To Mařka rozhodně odmítla, protože by prý nešlo odhadnout, kolik je půlkila. Manželka to myslela dobře, určitě by tak přišlo kilo levněji, než z první lísky. Podobně se může úspěšně chovat nějaké obchodní konsorcium. Ne však Mařka. Další účastník našeho zájezdu se snažil Mařce vysvětlit výhody většího množství ovoce, ale zapletl to ještě více.

       Překládal dokonce z angličtiny poučení dalšího snaživého seriózně vyhlížející ho pána v klobouku.

     „Poslyšte mladá paní,“ dával si vskutku záležet, aby rozčílenou Mařku uklidnil, „jestli si ještě od maturity pamatuju, tak ten gentleman říkal, že se mýlíte. Ve vašem případě jde prý totiž o jednorázovou, tedy nekumulativní množstevní slevu, tedy noncumulative quantity discount, jak říkal. Patrně jde o znalce, vypadá jako člen soudního dvora Evropské unie.“

       „Podívejte se, nemusíte se vytahovat s vaší maturitou,“ nedala se již zastavit Mařka ve svém svatém rozhořčení, „jestli de o slevu, tak ať mi daj blbejch půl kila a ne tříkilovou hromadu. Tomu vašemu anglánovi chybí jen talár nebo uniforma.“

       Manželka navrhla, že by jí tedy dala kilo, to jde odhadnout lépe. Karel Mařce také domlouval, a nakonec Mařka sice nerada, ale s nevolí souhlasila.

        „Je to stejně podvod a nespravedlivost,“ trvala na svém, „proč to tedy inzerujou, když to není pravda.“

       Zdálo se tedy, že problém je vyřešen a vracely se s manželkou zpět ke stánku. Když se rozhodly konečně nakoupit bylo poledne. Prodavačka kiosek mezitím zavřela a odešla. S nespokojenou Mařkou, která stále opakovala svoje rozhořčení, jsme došli k prezidentskému paláci a když nás potom autobus zavezl ke kostelu Temppelliaukion kirkko, tam se uklidnila. V tom vznešeném chrámovém prostoru, vytesaném ve skále, uzavřeném obrovskou měděnou kopulí, bylo slyšet úryvky ze symfonické básně Finlandia od Sibelia, které hrála na varhany sympatická varhanistka. Mařka zapálila svíčku a prohlásila:

      „Vem čert třešně, ale tohle stojí za každou slevu.“ Uklidnili jsme se i my a v parku u pomníku Jeana Sibelia zaťukali na nehrající varhany ze šesti set svařených trubek.