Johana a Krupp

Mladí milenci, Johana a Krupp, seděli nad svými hrnky s kakaem a beze slov dívali se jeden druhému do očí; tak jim to stačilo. Z té dopolední chvíle lásky náhle je vytrhlo zvonění telefonu. "Dobrý den, mé jméno je Antonín a rád bych vám pomohl zorientovat se na trhu s dětmi," ozvalo se ze sluchátka, "možná víte, že je ten správný čas investovat své prostředky do budoucnosti. A naše společnost vám v tom může pomoct." Johana a Krupp se chytili za ruce a pozorně vyslechli rady specialisty. Prý je to s dětmi jako s akciemi: je zapotřebí jen zvolit vhodnou chvíli a pak vsadit vše. Krupp ale přišel o práci, namítla Antonínovi Johana. "Nevadí." Nemáme pořádné bydlení, jen jednu místnost, projevil obavy Krupp. "Nevadí." Nejsme zatím svoji, pohlédla s malou výčitkou ke Kruppovi Johana. "To už vůbec nevadí," usmál se Antonín. Nechali se tedy přemluvit, nač čekat. Antonín je poučil o právech a povinnostech, které jim z tansakce vzniknou, zvlášť pak o nemožnosti od smlouvy odstoupit, a poblahopřál jim ke šťastnému rozhodnutí. Když zavěsil, ještě pevněji si stiskli dlaně, Krupp se napil kakaa a Johana na něj pohlédla slzavýma očima: viděla už docela jiného muže.

Kristl a Honekke

Bylo ráno a bylo jaro. Slunce a ptáci hráli svou. Kristl zalévala jogurt ovocnou směsí a Honneke otevíral rozhlas. Potom usedli ke stolu k snídani, jedli tiše, hleděli na sebe a poslouchali pořad o vzdálených galaxiích vesmíru. Kristl se zeptala, jak stráví odpoledne. Honneke už znal hořlavou směs její netrpělivosti a ženské touhy opanovat budoucnost, a tak ji hasil příslibem výletu. Usmála se na něj. Když dojedli, vysvlékli se z nočních úborů a nazí prošli jeden kolem druhého. "Co bude vlastně k obědu, mami?" zeptal se z koupelny Honneke. "Teď jsi dojedl," zasmála se zhluboka Kristl. Vztah matek a synů je někdy podobný vzdáleným galaxiím vesmíru.

Klára a Ervín

Potkali se v kavárně U visutého pytlíku. Bylo to jejich první reálné setkání potom, co si na internetové seznamce vyměnili řadu orientačních sdělení. Rozhodli se k němu, i přestože jim čas nepřál: Klára, filmová vědkyně, právě končila práci na recenzi angolského snímku Po stopách lásky, Ervín, korporátní právník, vedl tým čelící velké mezinárodní arbitráži. Objednali si fairy trade coffee, ona s pěnivým mlékem, on nasurovo, a plynule navázali na svou digitální rozmluvu. Klára si dělala poznámky, Ervín, poučený zkušenostmi, si vše skrytě nahrával na svůj iPhone 11; Klára ale nevedla kompromitující řeči: ptala se, jako se ptají svobodné a bezdětné ženy na prahu čtyřicítky: jestli cestuje a jestli by s ní podnikl cestu po Jižní Americe, jestli má vlastní zázemí, automobil a zda uvažuje o rodině. Ervín odpovídal opatrně tak, aby Kláře nedal jinou než požadovanou odpověď, tak jako u arbitrážního soudu, a sám se ptal jen tak, aby nedostal jinou než požadovanou odpověď. A nebylo to marné: slíbili se vidět příště a na důkaz se políbili a slib dodrželi: nedlouho potom, co recenze byla utopena v moři jiných recenzí a arbitráž pravomocně ztracena, sešli se u Ervína a bylo to jako u visutého pytlíku.