Olga Tokarczuková – Knihy Jakubovy

Na začátek tohoto textu bych se chtěl především pochválit: konečně držím prst na tepu doby. Román Knihy Jakubovy polské spisovatelky Olgy Tokarczukové jsem rozečetl mnohem dřív, než jeho autorka obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Bohužel jsem také mizerný čtenář, takže mi tento svazek vydržel ještě na několik následujících měsíců. Jestli to o něčem vypovídá, se, doufám, dozvíte na následujících řádcích.

Knihy Jakubovy – celým názvem „Knihy Jakubovy aneb velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjuktury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka…“ jsou považovány za autorčin opus magnum. V té nejobecnější rovině se jedná o historický román vystavěný kolem polského židovského proroka Jakuba Franka působícího v polovině 18. století na západní Ukrajině, Polsku, Moravě a Rakousku. Fakticky ale sledujeme nespočet souběžných událostí a příběhů. Vedle Jakuba Franka důležitou roli zastává nám známý Josef II, Marie Terezie, především ale polský kněz Chmielowský – autor svazku Nové Atény, který se dá považovat za polskou obdobu našeho Labyrintu světa a ráje srdce.

K tomuto almanachu odkazují Knihy Jakubovy nejen faktograficky, ale především strukturou. Podobně jako Chmielowského Nové Atény měly ve své době vytvořit úplný souhrn dobových vědomostí, od vědeckých fakt, až po lidové prognostiky, i Tokarczuková doplňuje historické událostí o každodenní příběhy, báchorky nebo recepty. Na ryze autorském pozadí vytváří fikční propletenec místních i kulturních mikrokosmů, v němž se židovské tradice míchají s křesťanskými, osvícenství s mysticismem a absolutismus s touhou po svobodě.

Italský kritik Claudio Magris ve své literárně-cestopisné eseji Dunaj – vřele doporučuji – definoval středoevropskou literaturu jako symbiózu kontrastů. Knihy Jakubovy tento modus operandi naplňují s až obsedantní posedlostí. Šarlatánství se prolíná s vírou, tragické s komickým, jednotlivec s dějinami a velké je neoddělitelné od malého. Jakub Frank řeší nejen, ke kterému panovníkovi vyslat delegaci, ale jaký svícen prodat, aby zbylo na vozku. Ženy si u trhání peří o Frankovi vymýšlí babské báchorky a muži je zvědavě poslouchají pod okny.

Bohužel důsledná drobnokresba brzy unaví. Místa se mění, perspektivy střídají, přibývá postav, občas se některé překřtí. Mozaika zaroste dobře napsanými banalitami a stane se labyrintem postav a dějů. Kde však Komenského Poutníkovi pomáhali dva protřelí průvodci, Tokarczuková nabízí jen perspektivu umírající stařeny Jenty, která se jako duch vznáší nad lidským pachtěním. Nahodile a nezaujatě. Absence epiky sice naplňuje vizi dobového almanachu, ale naprosto ničí jakoukoliv gradaci. Od prostého soupisu se Knihy Jakubovy liší jen základní literární formálností, která se ale s postupem knihy vyprazdňuje. Veškerý dojem monumentálnosti, který vzniká na začátku, se na konci stává pouhou množstevní otázkou.

Hodně výmluvný je nejen sáhodlouhý název, který nepřekročí formálním hříčku, ale i samotné vydání na tom nejhrubším papíře, aby kniha řádně narostla na tloušťce a čtenář měl pocit, že drží „pořádnýho macka“. Z nějakého důvodu jsou navíc strany číslovány od poslední k první. Možná se tak posiluje dojem časovosti, kdy nejdávnější události stojí „nejvíc vzadu“, ale my mizerní čtenáři bychom mohli namítnout, že takhle je to přece vždycky.

Je ale třeba říct, že při určitých konstelacích dokáží Knihy Jakubovy probudit zvědavost, radost a jak by řekl klasik, „nejen pobaví, ale i poučí“. K těmto okamžikům se však čtenář musí propracovat. Dlouze, tvrdě a nudně. Podobně jako novověký Žid k vykoupení.

autor: Olga Tokarczuková / přeložil: Petr Vidlák / vydáno: 2016 / nakladatelství: Host