Stín

Tak klidná noc.

Jen jemný vánek šumí skrz pootevřené okno.

Ticho, tma a příměří.

Hruď se s nádechem zvedá a zvedá,

prudký výdech připojuje se k rutině.

Srdce tančí v sladkém rytmu noci.

Náhle i ticho ztichlo!

Budím se ze spánku,

k otevření očí mne cosi nabádá.

Co to? Temná potava stojíc v rohu místnosti.

Proč pozoruje mne? Říkám si.

Tak temná - neodráží světlo ani nevrhá stín.

Jeho tma přebíjí i samotnou noc.

A ty oči! Ach ano, ty oči.

- Ty jediné svítí a hledí mi až do duše.

Cítím strach, ale vyčkávám.

Převaluji se tam a zpět,

zavírám na chvilku oči,

ale stále tam je!

Vyzařuje chlad, který bodá mne u srdce.

Cítím jeho přítomnost i v kostech.

Promlouvám k němu, ale neodpovídá.

Jen stojí a hledí bez kompromisu dál.

"Odejdi odtud!" vykřikl jsem.

Zavírám oči a odříkávám otčenáš,

snad zaměstnám tak svou mysl modlitbou.

Hle, povedlo se! Jeho postava se vytrácí.

S úlevou tak opět vracím srdci sladký rytmus.

I oči už se zavírají.

Tak zase zítra - setkáme se,

loučím se s pravidelním návštěvníkem.

Ke spánku se navracím.

Dobrou noc.