Balijské cestoviny 5) Na túru k Baturu

5) Na túru k Baturu

Přijde i o dovolené taková chvíle, že lidé, byvše přesyceni obžerstvím, zahálkou a předstíranou gymnastikou zvanou jóga (při které jsem dvakrát málem a jednou skutečně usnul) pozvednou se ke skutečnému sportovnímu výkonu. V případě mém a ostatních pěti dobrodružnic padla volba na náročnou cyklo-túru, při které prověříme fyzickou kondici v horském terénu sopky Batur. Přesněji řečeno na kopec nás vyveze klimatizovaný mikrobus, ve vesnici, kde má řidičův švagr úplně náhodou půjčovnu kol, nasedneme na bicykly a prakticky bez jediného šlápnutí do pedálů pojedeme dolů přes pomerančové sady, rýžová pole, palmové aleje a malebné vesnice, v nichž spatříme skutečný život, jak jej lidé žijí, až do domu pana průvodce, kde nám jeho rodina vystrojí opulentní hostinu. Při troše štěstí tak budeme moci zažít jedinečnou atmosféru míst, která s narůstajícím počtem turistů mizí.

Mikrobus je čistý, klimatizovaný a pohodlný. A pomalý. Jak už to na místních komunikacích bývá zvykem, kdejaká kráva tu má přednost. Kocháme se pohledem z okna na rýžová pole. Rozprostírají se na úpatí hor, padají do hlubokých říčních údolí a lemují vesnice. Balijcům ulehčuje pěstování rýže úrodná sopečná půda, unikátní závlahový systém Subak a bohyně Dévi Šrí, která je uctívána v malých svatyních na každém poli. A také nemalé prebendy za parkování a za vstup do rýžových teras. Místní podnikavci totiž na mnoha místech vybírají mýto od hloupých turistů, jelikož rýžové nivy zrovna v tomto okolí jsou dle jejich mínění nejmalebnější, nejkrásnější a nejzelenější. Za chvíli ale člověka pohled na tu bukolickou idylu omrzí a přijde mu to stejně pošetilé, jako sledovat pytlíky rýže v regálech supermarketu. Nevím, jestli by Asiaté byli stejně ochotní platit u nás na Hané za pohled na lány řepky.

A tak přijíždíme do vesnice Penelokan. Akt opuštění prostoru vozidla by se dal připodobnit k pádu hašlerky do mraveniště. V mžiku jsme oblepeni místními podnikavci nabízejícími vše od odvozu po levné ubytování. Vesnice se nachází ve výšce čtrnáct set padesát metrů nad mořem a pohled z ní je skutečně velkolepý. Hluboko dole leží kráterové jezero a v něm se zrcadlí stratovulkán Gunung Batur. Kráter je zajímavý jak kýčovitou scenerií, tak i tím, že sopka stále bublá a nikdo neví, kdy opět projeví svoji ničivou sílu. Proto honem do půjčovny kol, do sedel a dolů do údolí, než nás dostihnou pyroklastické proudy, klokotající láva a neodbytní prodejci cetek.

Na Bali se jezdí vlevo, ale nepoznáte to, dokud se nestanete přímým účastníkem provozu. Všechno je naopak. Už jenom obrácená poloha brzd na bicyklu, kdy se levou rukou brzdí zadní kolo a pravou přední, mě rozhazuje natolik, že neplánovaně testuji funkčnost přilby a zůstávám s pošramoceným kolenem a sebevědomím daleko za pelotonem. Projíždíme uzoulinkou silničkou, a co chvíli máme pocit, že se objevíme u někoho na dvorku. Míjíme malé domky, zahrádky, slepice nám běhají přes cestu a babičky se podivují, koho to sem démoni nesou. Malí školáci ve slušivých uniformách na mě mávají a anglicky pokřikují: „Hello sir! How are you?“ Já jim také mávám a se stejně dětskou radostí odpovídám indonésky: „Selamat pagi. Bagus sekali. Terima kasih!“ a děti se smějí ještě více, jak je tlustý bílý turista hloupý, když neví, že mávat na někoho levou rukou je velmi neslušné.

Najednou průvodce zastavuje, velí sesedat a vede nás na prohlídku domu svého druhého švagra, který čirou náhodou bydlí zrovna u téhle cesty. S hrdostí nám ukazuje domeček pro vaření, domeček dětí, domeček rodičů, rodinný chrám, altán na oslavy, altán pro hosty a zahrádku zarostlou exotickým plevelem. Na velkých hromadách se suší slupky z kokosových ořechů, aby v peci tolik nečadily. Kdyby Balijci tušili, že kokosové vlákno se v Evropě prodává, a za kolik, tak by s ním určitě netopili. Postupně obdivujeme zázvor, hřebíček, pepř, limetku a citronovou trávu. Vidíme růst divoký ananas a salakové palmy. Žasneme nad tím, jak kvete vanilka, zvědavě si prohlížíme kávovníky, podivujeme se nad kakaovými boby a ochutnáváme právě ze země vytrženou kurkumu. Zuby máme v tu ránu žluté jako nutrie. Na všech stromech visí cosi jako ptačí budky s neobvykle malým vletovým otvorem. Úly!

Pantáta je věhlasným včelařem a s hrdostí nám předvádí svoji pýchu - takzvané černé včely Trigona Meliponini, které jsou mikroskopicky titěrné, nebodavé a poněkud ostýchavé vůči práci, pročež je jejich med náramně vzácný, unikátní a jedinečný. Med se honosí ovocnými tóny z manga, tamarindu, ananasu, kokosu a je sladkokyselý. Příšerně sladkokyselý. Koštuji několik různých druhů, ale všechny mi chutí a nakonec i cenou připomínají ocet Balsamico di Modena.

Další zastávka je na zaručeně ekologické bio agrofarmě, kde pěstují a vyrábějí tu nejlepší kávu v celé Indonésii. Podnik sice patří družstvu, ale bratr švagra tety z matčiny strany našeho průvodce zde shodou náhod pracuje jako vedoucí a srdečně nás všechny zve na ochutnávku. No nemáme my to ale štěstí? Kocháme se tedy výhledy na plantáže s kávovými keři, na ukázky produktu v různých fázích zpracování a je nám vysvětlen celý výrobní proces s ukázkou pražení. Probíhá to tak, že se nejstarší zaměstnankyně farmy oblékne do tradičního kroje a jakmile přijede zájezd bělochů, začne ostošest pražit. Vedoucí nás ujišťuje, že pražení probíhá výlučně tradičním způsobem, ručně a pouze na měděné pánvi pomocí ohně z kávovníkového dřeva, všichni ale víme, že je velmi nepravděpodobné, aby celou produkci zvládla jedna stařenka, když se kilo kávy praží 45 minut. Pak sedáme k dlouhému stolu a hosteska na podnose přináší vzorky nápojů k ochutnání.

Šest druhů instantního čaje s příchutí, šest druhů kávy s příchutí, pravou balijskou černou kávu a vyvrcholením kávového dýchánku je káva cibetková, známá jako Kopi Luwak. Cibetková káva se samozřejmě nevaří z cibetek, i když její název by podobná zvěrstva mohl evokovat. V kostce se jedná o kávu vyráběnou z praženého trusu řečené šelmy, která s chutí pojídá i dužnaté peckovice kávovníku. Cibetka, jakožto značně vybíravé zvíře, nejde jen tak po nějakém kávovém plodu. Nedělá sice rozdíl mezi robustou a arabikou a také je jí lhostejné, zda je či není plod v bio kvalitě, zato má talent rozpoznat ty nejlepší a nejkvalitnější bobule, protože jsou mírně nasládlé. Když je sní, v těle začnou působit enzymy a probíhá fermentace, která zrnům propůjčí tu správnou chuť a aroma. Dužina je strávena, ale jádro zůstane celé a vyjde zase z těla ven. Na tento okamžik číhají místní farmáři, kteří cibetčiny výkaly posbírají a jednotlivá zrna očistí, usuší, upraží a prodají hloupým cizincům. Pytlík kávy za pytlík broušených diamantů. Kdo by tedy nebyl zvědavý, jak chutná nejopěvovanější káva světa?

Všichni proto usrkáváme po malých doušcích, znalecky pokyvujeme hlavami a jsme trošku nesví z toho, že očekávané blaho se jaksi nedostavuje. Čaje připomínají spíš ten náš levný granulovaný, který jsme nesnášeli už jako děti, chemicky ochucenou řídkou kávu by si oblíbil snad jenom ortodoxní masochista a samotná cibetková káva? Nic moc. Pro nás Čechy, kteří si dopřáváme raději výraznější robustu, než jemnější arabiku, je cibetková káva bez té obvyklé kávové hořkosti fádní a nevýrazná. Už po pár vteřinách nevíme, že jsme nějakou kávu pili. A my máme rádi tu intenzivní chuť silného turka, kterou cítíme v ústech ještě dlouho po vypití. Na poctivou Jihlavanku žádná cibetková zhůvěřilost prostě nemá!

Poslední část cesty ubíhá jaksi rychleji a radostněji, protože se už nemůžeme dočkat oběda. Vidíme sázet rýži, obdělávat rýži, sklízet rýži, mlátit rýži a sušit rýži, v duchu vidíme sebe jíst rýži. Na mnoha polích vlají fáborky na šňůrách, aby plašily nevítané ptačí hosty. Před mnoha vesnicemi se zas tyčí olbřímí sochy démonů z papírmašé, aby plašily nevítané zahraniční hosty. Ještě než zahneme k místu posledního odpočinku u prastarého stromu banyánu, který neuvěřitelnou náhodou nepatří nikomu z rodiny našeho průvodce, jedeme přes most, na kterém probíhá rozsáhlá plíživá rekonstrukce. Balijci se svojí neukvapenou pracovní horlivostí činorodě polehávají v trávě na nábřeží a usmívají se na nás nakažlivě.

Každý hinduista přece ví, že co nestihne v současném životě, může dohnat v tom příštím.

*