Správce jabloňového sadu

Správce jabloňového sadu

Zabil manželku, zabil druhou. Soud mu vyměřil prve deset, potom osmnáct let. Z Valdic si dopisoval s dobrým člověkem, jemuž patřil jabloňový sad; ten mu slíbil po návratu z vězení poskytnout práci správce.Psali si dlouhá léta, stali se přáteli. Získal tím záruku, a tak ho propustil o rok dříve. Prošel branou a dlouhou alejí propuštěnců směrem k Jičínu, bylo jaro, stromy kvetly a jemu se myšlenka nabízené práce zalíbila. Nasedl na vlak a k večeru už stál u branky sadu a zdravil se s přítelem. Poseděli, popili mošt, povyprávěli; o životě, ženách, dětech, těžkostech i radostech. Dostal klíč od sadu a domku, z něhož měl zase nanovo psát svůj příběh. Jaro se rozmohlo s nebývalou silou: stromky kvetly, včely a vosy se slétaly pít sladký nektar zvonků, slunce pálilo, večery byly čím dál delší a krásnější. I když si uložil střízlivost jako doživotní závazek, zanedlouho ty čarokrásné večery krátil kořalkou. Celé dny sedával a pil na dřevěné lavici u domku anebo zapřený o strom. Teplé noci někdy prospal jen tak v trávě pod tmavomodrou dekou posypanou hvězdami. Nic mu nechybělo. V létě dozrály jablka, některá popadala, některá ukradly děti, jiná rajští milenci a další se stala alkoholem vosám. Majitel sadu s takovým dílem nepočítal a když příteli vyčetl selhání, došlo k roztržce. V trávě pod tmavomodrou dekou posypanou hvězdami té noci spali oba, ale ráno se probudil jen jeden. "Zabil manželku, zabil druhou, zabil přítele, jemuž slíbil střežit sad," shrnul soud a svým výměrem nadobro konstatoval ztrátu důvěry.

Vojta se svou trochou

 Velitel stíhačky Vojta už nesvedl jen tak přihlížet situaci. Dopil kakao, oblékl khaki bundu, sebral šroubovák a vyrazil k hangáru. Zpod křídel své stíhačky odšrouboval dva kulomety a čtyři jaderné hlavice a vyrazil. Zanedlouho byl nad Mrtvým mořem, na jehož hladině se vznášelo pár zapomenutých utopenců, a pak už se nechal věží navést k letišti u čínského města. V továrně ze svého nakoupil několik beden respirátorů, přišrouboval je pod křídla stíhačky a už zas letěl jako pták nazpátek. Cestou si ještě zaletí do Paříže, řekl si, zabloudit na pár chvil do rue Blondel, ale pak hned domů, předat svou trochu zemi.

Neděle na Letné

Z oken se ozývá třískání hrnců na polévku, z ulice skřehotá tranzistor; muž myje své áemgé; napěněnou houbičkou, něžně, s láskou, jako ve Skřiváncích na niti omýval chlípný úředník těla mladičkých cikánek. Kuřáci před vchodem po přečtení pálí své cigarety a od zemědělského muzea už zas kokrhá kohout, smělý věrozvěst jara. A o dvanácté možná zatlučou z kostelíku na konci ulice, že už je čas nudlí.