Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČerná rukavice
Autor
Movsar
Černá rukavice
K chatě u samého kraje lesa dorazili už za tmy. Blížil se úplněk, chata stála v mléčném světle a nad lesem plul opar. Ticho se nedalo přeslechnout - byli dva kilometry od posledních domků, a i těch není v Hartingerově Pile, malé šumavské obci hluboko v Sudetech, mnoho. Právě tam museli nechat auto a ten kus po pěšině vedoucí podle lesa dojít i s taškami po svých.
Odemkli, otočili vypínačem, cvaklo to a místnost ozářila sporá žárovka lustru. Rozhlédli se, jako by se chtěli ujistit, že interiér odpovídá inzerátu. Odpovídal. To, co nemohli z obrázků vědět, byl podivný pach starých léků a spáleniny, něco více než jen ty obvyklé pachy starých chalup. Patinu zvýrazňovaly nástěnné hodiny. „Německé,“ hlásil jí poznatek z ciferníku. „Jdou tak hlasitě, že nevím, jestli při tomhle usnu,“ poznamenala. Rozvrzanými schody vystoupali do patra, do ložnice. Opět otočili vypínačem, a opět to pohasínající světlo. Padalo na starou postel, v čele s oknem do lesa. Chvíli takto stáli, bez hnutí a slov, jako se stojí nad rakví. Vtom se jim zazdálo, že dveře do chaty povolily a otevřely se. "Měli jsme zamknout," řekl, "zajdu tam." Ona si mezitím prohlížela ložnici. Byli na prahu půlnoci, unavení, hotoví pro sny, a tak se už jen opláchli a šli spát.
Usnuli hned, ale ona se probudila ani ne za hodinu. Snad ji ze spánku vytrhlo horko, které nebylo snesitelnější ani lesem vstupujícím přímo do pootevřeného okna, snad nebyla uvyklá tomu až hrozivému tichu, do nějž se jen občas zakousl šramot pocházející od nočních zvířat, snad to byla nervozita z náhlé změny místa, anebo jí na mysl přišlo něco jiného, co nemohla uchopit a tím o tom ani přemítat; nakonec byla ráda, že už jsou pryč z města. Napila se vody z láhve připravené u postele a pomalu zas usínala.
Náhle je oba probudil zvuk podobný tomu, jaký vydávají divoká prasata bojující o samici anebo o život, což je mnohdy totéž. „Co to je?“ zeptal se ještě z polospánku. Jen na sebe hleděli a poslouchali ten strašlivý ryk přecházející v nářek. Pomalu, jako když se vědomí probouzí ze snu, docházelo jim, že to nemusí být zvíře, ale že barva, hloubka anebo jen určitý tón toho hlasu jej činí nápadně podobný lidskému. Zakrátko si byli jisti, že to je hlas člověka, ostatně každý druh rozezná nejlépe hlas svého bližního. „Já mám strach,“ zašeptala. Rozespalost byla okamžitě pryč, vědomí měli okamžitě jako na drátkách. Hlas ustal. Pomalu ze sebe sundal deku, vstal a otočil se k oknu, opatrně jen tak, aby nebyl spatřen, pokud by ten někdo stál přímo pod jejich chatou. Díval se ven, ale nic neviděl. „Zavřu to okno.“ Souhlasila. Lehl si a když je zas pomalu opouštěla myšlenka, že hlas patřil člověku, znovu se ozval. Mnohem silněji než prve.
Rozhodl se vstát, ale teď už i ji směs nervozity a zvědavosti vytáhla z postele. Postavili se k oknu, každý z jedné strany hleděli do tmy, již chvílemi, jak oblohou prostupovaly mraky, jako na scéně osvětloval měsíc. Najednou sebou škubla; viděla lépe než on. „Co to je?!“ řekla hrůzou přidušeným hlasem. „Kde?“ šeptal. Ani se nezmohla na odpověď. Za chvíli to uviděl. Kolem stromů směrem k chalupě se belhala postava. Vypadala jako dítě, ale nebylo jisté, zda jde o dítě, nebo jen malého člověka. Patrná ale byla jeho tvář: byl to jen okrvavělý kus tkáně se zejícím otvorem namísto nosu, bez uší a očí. Belhalo se to a chrčelo, neboť i ústa byla jen příšernou dutinou od krve a bolesti, snaha o artikulaci byla marná. „Co budeme dělat?!“ ptala se a slzela bezmocí. Teď neodpovídal on; nevěděl. Pořád to pozorovali. Mělo to na sobě cosi jako uniformu vprostřed těla přepásanou silným opaskem. Když zas mraky ustoupily měsíčnímu světlu, viděli lépe, že uniforma je jim povědomá: šlo o starou německou uniformu, šedavě zelenou, jakou nosili vojáci wehrmachtu. Fascinováni hrůzou nemohli z toho zároveň strašidelného a ubohého stvoření odtrhnout pohledy. Všimli si, že si rukou oděnou do dlouhé černé rukavice až k lokti povoluje svůj široký opasek, rozevírá kalhoty a sahá si do rozkroku, z nějž ale namísto pohlaví visely jen cáry živé tkáně prorostlé obnaženými cévami. Instinktivně zavřela oči, zavřela je tak silně, až z nich vyšel proud slz. Najednou to otočilo hlavu k nim, ani nestačili uhnout. Do očí se jim ale dívaly jenom dvě krvavé rány. Jak je možné, že i prázdné místo může vypovídat: přes hrůzu, která je paralyzovala, cítili v tom pohledu výčitku. A pak to zařvalo ještě hrozivěji, jako by to řvalo na ně a pak to zvedlo ruku v té dlouhé kožené rukavici směrem k nim. Roztřásla se. „Já už tu nechci být.“ Pak zas měsíci do dráhy přišly husté mraky, takže tma pohltila prostor pod chatou a s ním i postavu. „Vypadalo to jako dítě, takový kluk,“ řekl. „Já tu už nechci být,“ opakovala v šoku. Ještě zaslechli ten děsný ryk a jak zas měsíc osvětlil místo, kde podivný návštěvník stál, už tam nebyl.
Mluvila ze spaní. Spíš jen tak nezřetelně sípala, jako když na nebi mluví tažní ptáci, anebo jako když mladíčkovi naverbovanému na samém konci války do služeb wehrmachtu, zbitému a zohavenému k nepoznání, ale ještě živému, místní do úst lijí benzín a zapalují ho. Probudila se a nevěděla, co se jí zdálo.
„Možná jsi ve snech bloudila minulými životy,“ usmál se pak ráno u snídaně, když mu líčila, jak neklidný měla spánek, „co my víme.“ Zarazila se, bylo jí to nepříjemné, jako by ji ta představa strašně zabolela. Zatímco ještě jedla, odešel pro něco nahoru. Když se za chvíli vrátil, zeptal se: „Co je tohle? Bylo to pod oknem za postelí.“ Nejprve ucítila pach staré kůže, otočila se a před očima měla dlouhou černou rukavici.
18 názorů
a2a2a, díky za čtení a kritickou reakci, cením si každé takové poznámky. taky jsem cítil, že vazby někde drhnou a z miniatur jsem navyklý napsat vše jedním dechem, což tady už pro konstruování děje a závěru nešlo. ano, zvažoval jsem přesně, na co naráýíš: bude lepší ponechat bolestnou tečku paměti, což by bylo poetičtější (snad..), anebo přidat dialektickou stopu otázky, která posouvá vše zas na počátek. volil jsem právě proto, že jsem to nemínil a nepsal jako báseň v proze, tu druhou.
díky za čtení a psaní i bixley a arwen!
Arwen Leinas
21. 04. 2020Našla bych pár věcí, které mi připadali trochu kostrbaté, hlavně vědomí na drátkách, ale celkově se mi příběh líbí :)
Také mě to děsilo, má to gradaci, ale postava na mě působila trochu málo uvěřitelně.
Zatímco ve tvých miniaturách odrážíš aktuální živou, odpozorovanou skutečnost, zde jsi se pustil jednak do delšího formátu, ale také do jakési fikce. A je to znát. V obsahu, kde jsi závěr rozmělnil onou černou rukavicí namísto důrazu na jakýsi pocit z možného ztotožnění se s reinkarnarovou postavou. Namísto toho jsi upřednostnil hovorový výraz.
Také formulačně, jak na to již upozornila Gora, je tam řada nečistot a lépe by se dalo pracovat se souvětími. Předposlední odstavec srovnáním mluvy tažných ptáků s bolestí trpícím jedincem je projevem nezvládnuté emoce.
Jsem si jistý, že kdybys zveřejnění neuspěchal, určitě bys text vyčistil a dopřál mu jiskrnějšich formulací, jak často předvádíš ve svých miniaturách .
Tou atmosférou mi připomněla Trhlinu. Knihu jsem tedy nečetla. Jen shlédla film. Ale...
Každý autor zkouší někdy psát jinak než obvykle... Nešlo mi ani tolik o jednotlivosti, jako o celý ten příběh - nedovolím si bagatelizovat námět, jistě je závažný, ovšem při tvých schopnostech měl na víc. Teď nemyslím jen, jak píše En, poetickou rádoby sebeironii, protože právě jí ve "tvém obvyklém rukopise" věřím, že není "rádoby" a určitě by se svým způsobem např. v popisu chaty, lesa, postav mohla promítnout i zde - ale pro mne nevěrohodné vlastně celé dílko včetně stylu, jakým je napsáno. Samozřejmě je možné, že jsem vedle:-) a další čtenáři - jak vidět - budou mít opačný názor... což bych ti přála!
Insppirační zdroj tématu vychází z přečteného, vyslechnutého nebo shlédnutého. Respektuji licenci tvůrce, ale příběh je vykonstruovaná podobnost s přidáním dramatičnosti a mířený na generaci, která má mít pocit, že jsme jako oni.
Divoká prasata, která bojují o život nevydají ani hlásek. Nikdy. I když jsou zraněná,odejdou a zhasnou, jsou potichu. Čím víc je poznávám, jejich zvyky a to všechno okolo, tím je mám raději. Mají můj obdiv. To se nedá říct o lidech.
Ta poslední strofa se mi líbí. ano
Děkuji Entropio a blascksabbath za čtení a za milá slova. A taky Alegně, Hamar a K3!
Díky i tobě, Goro, že sis dala práci s kritickými poznámkami. Zčásti se s nimi můžu ztotožnit, to jsou ty, kde upozorňuješ na určitou strohost a popisnost tohoto textu, stejně možná i u některých detailů, které bylo možno vynechat; ne tak opakování slov, to podle mě, pokud není vedeno nouzí, nikdy textu neškodí (vzpomeň Kafkovy texty a Kunderův esej o !zprzněném překladu, v němž překladatel právě chtěl opakování slov "napravit"). K sytlu: ano, je jiný než u básní (silné slovo) v próze, nějak jsem necítil, že by poetičnost hororovému ději (to bylo přání) přidala. Jinak ukazuje se, protože věřím všem čtenářům, že k textům každý přistupuje s jistým předporozuměním analaděním a podle toho se dostaví určitý dojem.
blacksabbath
17. 04. 2020Hele ...tohle já můžu......představila jsem si konec spojený s tou rukavicí....zakopat jí a duše najde klid......*/*****
Bravurně napsaný, emotivně velmi silný příběh. Autorova obvyklá ironie a rádoby sebeironie je tatam. Přesto překvapivě málo tipů. Nemyslím, že by příčinou mohlo být klíčové slovo wehrmacht v zápletce příběhu. Každý nebo téměř každý dnes odsuzuje poválečné „oko za oko“ Čechů na odsunutých Němcích. Otázkou je, co by se změnilo ani ne tak na poselství příběhu, jako spíš na předložení tohoto poselství čtenáři, kdyby zde byla jiná klíčová slova. Kdyby například onen přízrak nebyl až takový mladíček, kdyby se nenechal naverbovat až na konci války. Kdyby emotivita nebyla čtenáři takto uměle nastavována a podsouvána.
Ale na druhou stranu – je pravda, že každý čteme mezi řádky to, co tam číst chceme.
Tak jsem dočetla... snad se na mne nenazlobíš, ale jako bys to ani nepsal ty...
Konec prvního a začátek druhého odstavce je dost popisný... postup odemykání dveří zná asi každý:-)
V této větě mne překvapilo slovo vědět, dala bych spíše poznat:
...nemohli z obrázků vědět, byl podivný pach ...
protože z fotky to vědět opravdu nemohli, čichový záznam fotky nemají:-), dále slovo podivný je neidentifikovatelný, všeobecný pojem, načež se slovo pach objevuje ještě jednou, i slovo starých
Od této věty /s opakovaným slovem okamžitě/ je těch vět, kdy bych nepoznala tvé autorství, již víc až po několikerý leh-sed-vztyk z postele a zvláštně formulovaným vědomím na drátkách:
Rozespalost byla okamžitě pryč, vědomí měli okamžitě jako na drátkách.
Pokračujeme výjevem ve svitu měsíce... já nevím, místo procítěné hrůzy mi to přijde jako parodie na podobné příběhy, husí kůže se nedostavila:-), možná lehké pobavení, které mi ale kazí těch několik z mého pohledu nedokonalostí. Ani dialogy nehýří nápaditostí... jako by spolu hovořili dva naprosto cizí lidé.
Kde naopak kvituji s povděkem tvůj styl, prosvítá nenápadně, jako by tomu všemu navzdory:-) - unavení, hotoví pro sny,
Pokud se mýlím, tak promiň... myslím si, že sis z nás tou duchařinou tak trochu vystřelil.
Mě to tak moc nepřesvědčilo. Jsem citlivější než kdokoliv jiný, ale sebeošklivější prostředí by na mě takhle nepůsobilo, natož černá rukavice. Kdybych byl unavený a nevyspalý, zavrtal bych se do postele a usnul. Taky není u obouch postav tak jisté zda šlo o sen, či nikoliv. Též se mi nezdá, že by bylo při úplňku všechno tak dopodrobna rozeznatelné. A ještě, když bych slyšel hlas raněnného, snažil bych se mu pomoci. Ale jsem jenom jeden ze čtenářů, tak se mojim hodnocením nenech vyvést z míry.
pěkně vystižené, temné, v těch místech je opravdu jen málo zbylých stavení*
Děkuju, Romane! Ta slova mě potěšila.
A díky i trojortovi.
A všem neznýmým vojínům, co čtou.