Balijské cestoviny 6) Durian

6) Durian

 „Toužíte zapůsobit na své okolí? Chcete kolem sebe vytvořit efektní auru? Potřebujete si zajistit místo v přeplněném autobusu? Kupte si náš durian!“ hlásal reklamní poutač nad hlavou zelinářky v tržnici. A nezbylo, než souhlasit – banán nebo ananas vám tuhle službu jistě neposkytne. 

Každý, kdo navštívil Indonésii, zná cedulky s přeškrtnutým durianem na vchodech do obchodů, hotelů i dopravních prostředků, zakazující nejen konzumaci, ale vstup s těmito plody vůbec. Známy jsou i případy evakuací letišť či nemocnic právě kvůli durianu. Pravda, jen málokterý z cizinců najde k zakoupení tohoto ovoce odvahu, ledaže by to byl stejný pitomec, jako já. Kdoví proč, jaksi mě to k té zelinářce a jejím durianům táhlo.

Praví znalci si durian pečlivě vybírají. Rozvážně plod potěžkávají, poměřují zbarvení ve stínu i proti slunci, zkoumají pravidelnost rozložení ostnů, kontrolují pružnost a pevnost na stisk, hodnotí celkový dojem. Jejich vyvolený kousek musí mít dokonalý tvar, barvu a především buket. Však také domorodec, který se už hezkou chvíli těmito ostnatými koulemi probíral, znalecky každou očichával a potřásal s ní u ucha. Pak se zahleděl na hromadu, kde jej zaujal brouk vruboun, který se usilovně snažil zadníma nožkama jeden z plodů odkoulet.

„Vám to chutná?“, vyzvídám. „Je to dobré?“

„Jo, to to je jako s olivami, k tomu se musíš projíst,“ opáčil mužík.

„A jak si mám vybrat?“, táži se bezradně a snažím se vzbudit lítost, aby mě jeho rada nestála příliš mnoho peněz.

Balijec opatrně sebral broukovi jeho kousek, něžně plod polaskal, zatřepal mi s ním u ucha a říká: „Slyšíš, jak se to tam hýbe? Nesmí to žbluňkat ani chrastit.“

Neslyšel jsem nic.

„A teď si přičichni. Ve srůstech to musí být trochu cítit, ale ne moc.“

Necítil jsem nic.

Chlapík se usmál a pravil, že jestli ten durian budu chtít, ať za něj nedávám víc než 20.000 rupií, a hlavně ať si jej nechám dobře zabalit. Durianem jsem ještě chvíli třepal, aby bylo vidět, že tomu rozumím, pak jsem ho usmlouval na 40.000 a šel k autu za zbytkem výpravy. Dámy nijak neprotestovaly, neboť byly ještě omámené dojmy z návštěvy veřejného WC. Až na moji ženu, která si byla koupit vějíř. Když vstoupila do vozu, chvíli čichala a potom řekla: „Co je to? Řekněte mi všechno, ať je to zpráva sebehorší.“

Na ta slova balíme durian do dalších tří igelitových pytlíků, omotáváme izolepou, věšíme na vnější stranu okénka automobilu a okno zavíráme. Odjíždíme z tržnice směrem k hotelu. Po chvíli téměř zastavujeme. Před námi jde smuteční průvod. Jedeme disciplinovaně za procesím, když tu se náhle obrací vítr. Truchlící pozůstalí se začínají přiklánět k názoru, že kremace nesnese odkladu a přidávají do kroku. Ovoce, v mnoha směrech podobné námořní mině, slaví svůj triumf. Začíná slzet i řidič. Jedna z pasažérek mu duchapřítomně zakrývá nos mokrým kapesníkem a podpaluje vonící stromeček na zpětném zrcátku. K hotelu už zbývá jen dvanáct minut cesty. Během ní ještě dvakrát hlasujeme, jestli smraďocha radši nevyhodíme. Česká šetrnost nakonec zvítězila.

Durian cibetkový (Durio zibethinus) patří mezi ovoce s vysokou cenou, takže o plodící stromy je potřeba pečovat jako o slepici nesoucí zlatá vejce. Strom dorůstající až třiceti metrů kvete jednou za dva roky. Plody mají velikost lidské hlavy a jsou nápadné velkými výrůstky vzdáleně připomínající trny. Jsou velice zdravé. Konzumace durianu snižuje horečku, dobře zasytí a působí také jako afrodiziakum. Mnozí lidé si myslí, že má magickou moc a zaručí ženám mladistvý vzhled. Dělá se z něj zmrzlina, marmeláda, bonbóny a také koktejly. Má však i stinné stránky. Toto ovoce by neměly jíst osoby s vysokým tlakem a těhotné ženy. A nemělo by se kombinovat s černou kávou a alkoholem. Dá se říci, že durian je plodem pro skutečné gurmány. Nesnese ho každý. Důvodem je jeho intenzivní odér, který v přírodě vyhledávají veverky, myši, prasata, a dokonce i šelmy. Lidé jen někteří. Zvýhodněni jsou ti, kteří přišli o čich, mají silnou rýmu nebo bydlí v Lošticích, protože stačí malá škvírka ve slupce, a v nepřipraveném člověku vyvolá extázi, kterou nelze popsat pouhými slovy. Na stupnici lákavosti k jídlu pak dosahuje stupně mínus šest. 

Durian, který jsme si vezli, jak už dramatičnost cesty napovídala, při procesu věšení z okna utrpěl malou trhlinku. Už po vybalení jeho zápach měl sílu dvou set chcíplých tchořů, táhl se zaručeně do vzdálenosti tří kilometrů a na sto metrů byl schopen porazit šest dospělých očkovaných mužů evropského typu, žijících nad hranicí chudoby. Taková věc dovede leckoho odradit, ne však mě. Navzdory respektu k tomu ovoci, podobajícímu se velkému kaštanu, beru nůž a pomalu zapichuji hrot do malé škvírky v obalu. Vím, co je puch, byl jsem dva roky na vojně, ale to, co se vyvalilo z řezné rány, nemá konkurenci. Snažím se myslet na něco jiného, úplně jiného, na něco… ne, na tohle ne. To bych si moc nepomohl. Na tohle taky ne. No, na tamto už vůbec! Nemyslím na nic, ale nelepší se to. Dostávám se dovnitř, kde jsou tři oddělení plná mazlavé bíložluté hmoty a v ní několik amorfních hrud s peckou. Teď už stačí jediné – zapomenout na vše a prostě se jenom zakousnout.

„No ty ses zbláznil, to ať tě ani, ještě tě to, ještě ti to oči, prsty, ústa, nos, ještě nás to všechny!“ snaží se mě demotivovat spolucestovatelky a některé se dívají pohoršeně, většina se ale s odporem odvrací. Zvedá se mi trochu žaludek, ale ochutnávám. Proslulý britský přírodovědec Alfred Russel Wallace v 19. století mluvil o chuti smetanového krému s bohatou příměsí mandlí a dodával: „Navzdory svému zápachu chuť durianu nevyvolává pocit na zvracení ani nic podobného. Čím více ho jíte, tím méně vám páchne.“ Kousnu si ještě jednou, ale ta orgie chutí na jazyku, ten silný a zároveň jemný dopad na chuťové kanálky, ta mazlivá rozplývavost hmoty ze směsi banánového pudinku, vanilky, skořice a nebeské many se stále nedostavuje. Pořád cítím hnijící brambory, zkaženou cibuli, přezrálý sýr, zpoceného psa a skunka chcíplého v pavilonu opic. Na to, aby mi páchnul méně, jak pravil Mr. Wallace, zřejmě nemám dost durianů.

*