Fríský kůň

Fríský kůň


„Fríský černý kůň je vždy zážitek. Je to nemoc, na kterou není žádný lék.“
                                                                                                            Hana Herčíková



Do posledního detailu si vybavuji ten černý den, kdy do mého života vstoupilo zlo. Bylo mi tehdy šestnáct. Stále mám svá dívčí léta v živé paměti. Vzpomínám si také na výstavné sídlo mého otce, jemuž patřilo mnoho zdejší půdy. Prožila jsem v něm velmi šťastné dětství. Bylo to krásné a klidné místo, přece se v něm však ukrývala smrt. Netušila jsem, jak brzy se s ní mám setkat.
Probudila jsem se brzy. Nezvykle brzy na to, že jsem nikdy neopouštěla lože před půl osmou. Zdál se mi zlý sen, jenže jsem si z něj nic nepamatovala. Ospale jsem se převalovala v posteli.
Vybavila jsem si jen pár nepříjemných vjemů z noční můry, ale po probuzení rychle vybledly. Okna velkého, světlého pokoje zalévaly sluneční paprsky. Bylo pěkné dubnové ráno, možná hezčí než mnohá májová, co měla teprve nastat.
Vstávala jsem ve výborné náladě. Služebná mi pomáhala s oblékáním. Snídani a ranní kávu jsem si nechala donést ke teakovému stolku na terase, abych mohla jíst venku a kochat se pěkným výhledem na panství. Jarní příroda se probouzela. Stromy pučely, tráva se zelenala a vše se usmívalo ve hřejivém jasu slunce.
Krátce po poledni na štěrkové příjezdové cestě zarachotila kola kočáru. Toho dne mne navštívily mé kamarádky, dvě dívky stejně staré jako já.  Znala jsem je už od útlých let a obě bývaly častými hosty v našem domě.
Plné zájmu o vše nezvyklé mi nadšeně sdělily nejčerstvější novinky: Kus za městem se na neobdělávaných lukách utábořili cikáni. Přijeli teprve před několika dny, ale už na sebe stihli strhnout pozornost.
Místní o nich mluvili. Cizince a vše, co se jich týkalo, obestíral lehký nádech tajemna. Nikdo nevěděl, odkud jsou. Zdálo se, že cikáni se tu nehodlají zdržet dlouho. Byli věčně na cestách, jiný život ani neznali.
Mohly jsme jen hádat, kam mají asi namířeno. Lidé usazení ve svých domech či statcích v jejich prostém, byť nestálém způsobu života asi spatřovali cosi romantického.
Kamarádka mi vyprávěla o včerejší oslavě, kde se prý zpívalo a tančilo. Marie všechno slyšela od své švadleny, která bydlela sama v malém domku na předměstí. Ta byla s několika dalšími lidmi tou dobou na poli. Za vlahého večera se k nim donesly vzdálené tóny hudby. Lákaly je k sobě svou naléhavostí. Někteří je uposlechli. Marie to líčila tak přesvědčivě, jako kdyby tam byla s nimi. Když se jeden ze zvědavců odvážil přijít blíž k táboru, zahlédl tmavé stíny ženských postav v rozevlátých sukních, jak vesele tančí okolo velikého ohně....
Jana a Marie mne přemlouvaly, abych se na ně šla podívat. Byly zvědavé na ty cizí lidi a na jejich čáry. Slyšely, že je tam prý jedna cikánka, která umí předpovídat budoucnost.
Nemusely mne moc prosit. Jela jsem s nimi ráda, jenže mnohem více než hloupé bláboly nějaké staré čarodějnice mne zajímali koně. Odjakživa jsem je milovala víc než cokoli jiného. Ta ušlechtilá zvířata byla celý můj život!
Všichni ví, jak se cikánští handlíři skvěle vyznají v koních. V táboře budou určitě nějací koně, na které bych se měla podívat. Nedokázala jsem odolat takové příležitosti, jak si prohlédnout pěkná zvířata.
Cesta netrvala dlouho. Za slabou hodinku náš kočár dorazil k místům, kde se usadili cikáni. Nesla se k nám slova nějaké písně a veselý smích.
V okolí tábořiště vládlo živo, z povozů vyhlížely zvědavé tváře. Nebyli jsme jediní, kdo se přijel podívat na cizince. Objevili se tu i místní. Možná při svých toulkách po polích zaslechli krásný zpěv, doprovázený divokou hrou na housle.
Cikáni byli chudí, zato se uměli radovat ze života jako málokdo. To nemohl popřít nikdo, kdo je viděl tančit. Cítila jsem se jako na oslavě.
Zavládla zde družná atmosféra. Ozýval se hlasitý hovor a mezi dospělými pobíhaly povykující děti. Členové klanu se vydali přivítat nové příchozí. Dívali se na nás zvědavně, někteří trochu nepřátelsky.
Marie si chtěla dát předpovědět osud od tajemné cíkánky, o které tolik slyšela. Zlákala k tomu i nedůvěřinou Janu. Já jsem s nimi nešla. Řekla jsem, že na takové věci nevěřím.
Raději jsem se vydala na obhlídku tábora. Tvořilo jej několik nevelkých stanů a karavany na kolech, takže to tu vypadalo trochu jako na pouti nebo v cirkuse. Vozy stály ve velikém kruhu okolo ohniště, které představovalo střed tábora. Na rozlehlé louce zalité sluncem se poklidně páslo stádo koní...
Zůstala jsem stát opodál a dívala jsem se na ně. Povolila jsem mašli, uvázanou pod bradou, a sundala proutěný čepec se širokou krempou, která mi stínila obličej. Slunce mne bodalo do očí. Do vlasů mi pronikalo teplo. Radovala jsem se, že vlhká, mrazivá zima konečně skončila.
Jarní vánek přinášel změnu. Cítila jsem ji v kostech, stejně jako všichni živí tvorové. 
Věděla jsem, že zvířata jsou velmi vnímavá. Pobyb stáda se proměňoval s každou minutou. Zafoukal vítr a zčeřil šťavnatá stébla trávy. Kůň s dlouhou plavou hřívou, kterého jsem pozorovala, zvedl hlavu a rozběhl se. Následovali ho další.
Bavilo mne sledovat, jak se koně prohání ve vysoké trávě. Pohybovali se s lehkostí sobě vlastní, jako kdyby létali. Milovala jsem pohled na jejich hry. Zahlédla jsem i pár roztomilých hříbat s velkýma, důvěřivýma očima, ale potom mou pozornost upoutal krásný kůň fríského plemene. Úžasný hřebec, černý jako uhel!
Volným krokem vyrazil mým směrem, lhostejný k ostatním koním. Zastavil se pár kroků přede mnou a nesměle mi vrazil čumákem do ramene, jako bychom byli staří známí.
Přišlo mi líto, že u sebe nemám žádný pamlskek - třeba jablko nebo kostku cukru. Ve stájích u nás doma je všichni moji čtyřnozí přátelé zbožňovali.
Pohladila jsem ho po straně krku, jak to mají koně rádi. Prsty jsem pročesávala dlouhou hřívu, padající na silné plece. Vraník si mou pozornost evidetně užíval. Naše tiché souznění trvalo jen chvilku. Kůň zvedl hlavu a zmizel, aniž bych jej něčím vyplašila.
Rozhlédla jsem se po lukách, ale nikdo nepřicházel. Stály tu jen maringotky, které jsem pokládala za prázdné.
Zneklidněla jsem, když se v jednom z nedaleko stojících vozů mihl náznak života. Zachytila jsem zřetelný pohyb za okýnkem a čísi ruka rychle škubla ušmudlanou záclonou. Uvědomila jsem si, že mne někdo pozoruje...
Louka už náhle nevypadala tak přívětivě, jako před několika okamžiky a hřejivé slunce se schovalo za mrak. Přispěchala jsem k táboru, kde znepokojení naštěstí zmizelo. Usadila jsem se v kočáře a čekala, až se objeví Jana s Marií. Brzy se vrátily, nadšené novými, nevšedními zážitky. Nemohly se dočkat, až mi budou všechno vyprávět. 
Chystaly jsme se odjet z tábora, když v tom jsem spatřila otrhaného cikána, oblečeného jako cirkusák, jak ke mě vede toho krásného koně. Ptal se mne, jestli jej nemám zájem koupit.
"Chcete toho koně, paní? Prodám ho lacino!"
"Co je u tebe lacino?"
Cikán, navzdory svým slovům, nadhodil slušnou cenu. Ale nehodala jsem s ním smlouvat. Toho hřebce jsem prostě musela mít! Byl tak nádherný!
Oběma kamarádkám se mohutný frísan také líbil. Nechápaly, proč chce handlíř prodat tak krásného koně. Strachovaly se, jestli nebude na jízdu moc divoký.
Odvětila jsem, že se bojí zbytečně. Zdálo se, že kůň má mírnou povahu.
Nelitovala jsem tolika peněz, abych ho mohla získat. Spokojená se skvělou koupí jsem vyrazila domů. Vykláněla jsem se z okénka a pozorovala koně uvázaného na dlouhé šňůře, jak kluše za kočárem. Poezie v pohybu!
Byla jsem natolik zaujatá černým hřebcem, že mi zcela ušel zlý pohled plný potlačovaného uspokojení, kterým mne před odjezdem počastoval cikán. Upozornila mne na něj Marie, mnohem všímavější než já. Dodala, že ten člověk se jí ani trochu nelíbil.

Náš kočár drkotal po polní cestě, lemované svěžími výhonky mladého obilí. Jařina byla ještě zelená a nízká, dosahovala by nám sotva po kolena. Uvnitř bylo vedro k zalknutí, takže jsme nechaly otevřená okénka.
Jasné, slunné odpoledne nám pěkně uběhlo. Mířily jsme na panství mého otce. Nadskakující kola kočáru zdolávala nerovnou silnici posetou ostrými kamínky. Nepohodlí si nikdo nevšímal. Kamarádky mluvily jenom o věštkyni, která jim předpovídala budoucnost.
Marie tvrdila, že ta žena na ni působila zvláštním dojmem. Nebyla stará, ani šeredná, jak bývají čarodějnice popisované v pohádkách. Přesto na ní bylo cosi podivného.
Obě dívky byly pozvány do velkého barevného stanu, kde vládlo šero. Jana vstoupila jako první. Marie na moment zaváhala, ale přece se odvážila vejít. Ani nevěděla, čeho se bojí.
Byl to přece její nápad, nechat si číst z ruky. Chtěla se dozvědět, co ji čeká. Nepřišlo jí na mysl, že by se mohla doslechnout něco zlého.
Odhodlaně překročila tenkou hranici mezi prosluněným jarním odpolednem a tísnivým, tmavým prostorem vědmina doupěte, načichlým těžkou vůní rudých voskovic. Zvědavost zvítězila nad nedůvěrou vůči nezvyklému.
V přítmí stanu spatřila snědou ženu s černýma očima, možná schopnýma uhranout zlým pohledem. Seděla u stolu pokrytého zaschlými oharky svíček. Do zčernalého dřeva se zařezávaly čáry, vyryté nožem. Hluboké rýhy na desce stolu tvořily nějaký vzor, kterému ani jedna z dívek nerozumněla. Prý vypadal jako hvězda s pěti cípy, uzavřená v kruhu.
Cikánka vstala, aby je pozdravila. Byla bosá a oblečená v obnošených hadrech, takže na první pohled by si ji klidně mohly splést se žebračkou. I když vyhlížela tak nuzně, nenosila žádné laciné cetky. Marie si všimla, že prstýnky na rukou, kruhy v uších i všelijaké řetízky, které jí visely okolo krku, jsou zlaté. Podivila se, kde k nim asi přišla.
Marie chtěla, aby jí čarodějka hádala z ruky. Ale cikánka jen zavrtěla hlavou. Odněkud vytáhla starý, potrhaný balíček karet. Byly na nich nakreslené obrázky pohádkových postav, mužů a žen na trůnech či s meči. Ne obyčejná srdce, piky ani káry.
Požádala Marii, aby ty zvláštní karty několikrát promíchala. Pak si je vzala, ještě chvíli je držela v ruce, a potom rychle uspořádala do řady. Rozložila je po stole tak, aby ležely rubem vzhůru.
Cikánka štíhlými prsty postupně otáčela jednotlivé karty a ke každé z nich měla co říct. Vylíčila mé naivní přítelkyni růžovou budoucnost, o které Marie už dlouho snila.
"Kartářka mi řekla, že se brzy vdám a budu mít dítě."
"A za koho?" vyzvídala jsem.
"To určí osud!" odsekla Marie.
"Taková odpověď by mě napadla také," odvětila jsem. "Co jiného ti mohla říct!?"
"Nemohla přece znát jeho jméno," namítla Jana.
"Co předpověděla tobě?" ptala jsem se jí.
"Nevím jak, ale vyčetla z karet, že se nade mnou stahují černá mračna," prozradila Jana. Tvářila se, jako by ve vzduchu visela temná hrozba.
"Před čím tě varovala?"
"Nemluvila o ničem konkrétním, nebo možná nechtěla," pokračovala Jana. "Asi se mi snažila nějak naznačit, abych byla opatrná, protože bych se mohla ocitnout v nebezpečí."
"A to je všechno, co ti řekla?"
"Ne. Prý si mám dávat pozor na mrtvé."
"Co to má k sakru znamenat!?"
"Nedozvěděla jsem se od ní nic víc," povzdechla si Jana. "Nevím, jak tomu mám rozumět."
"Neboj se, jsou to všechno samé bláboly," ujistila jsem ji.
"Já vím, že bych to neměla brát moc vážně," odpověděla. "Ale stejně mě to trochu vyděsilo."
Dovedla jsem si živě představit, jak Jana hledí na cikánku. Oči jí sklouznou ke kartám, kde leží vepsán její osud. Zatímco žena mluví, v jejím doupěti houstne šero. Dívka začíná cítit nejistotu. Trápí ji obavy, vyvolané cikánčinou zlověstnou věštbou. Vtiskne jí do ruky peníze a omámená jejími slovy se vypotácí ze stanu...
"Škoda, že jsi nešla s námi," zalitovala Marie. "Zajímalo by mě, co by ta čarodějnice předpověděla tobě."
"Vždyť víš, že na podobné věci nevěřím."
"Právě proto jsi to měla zkusit!"
Pokrčila jsem rameny. Podle mě jsou všechny kartářky podvodnice. Každý ví, že lžou.
Jenže nemělo smysl předvědčovat o tom Janu ani Marii, protože obě dvě byly nadšené vším tím tajemnem, které cikánku obklopovalo.
Marie přiznala, že jí zpočátku nevěřila. Jenže změnila názor, když si vyslechla slova její věštby. Zněla tak přesvědčivě. Kartářka věděla, jak má mluvit.
Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby každému předpovídala přesně to, co chce daná osoba slyšet. Ale to jsem si raději nechala pro sebe. Nechtěla jsem jí kazit radost.
Rozešly jsme se v dobrém rozmaru, jak mezi námi bylo zvykem. Mluvila jsem s otcem. Prohlédl si nový přírustek do stájí a uznale poznamenal, že hřebec musí být z dobrého rodu. Myslel si, že je určitě kradený.
Možná měl pravdu, protože jinak by ho cikán neprodal tak lacino. Chtěl se ho zbavit.
Vlastně mi ho vyloženě vnutil, to bylo vážně divné. Víc jsem nad tím nepřemýšlela, muselo v tom být něco nekalého a já jsem nechtěla mít se zloději koní nic společného. Ať už to bylo jakkoli, krásný vraník byl nyní můj.

Následující den bylo už od rána hezky, zato odpoledne začalo pršet. Projížďka s mou oblíbenou bílou kobylkou se protáhla kvůli počasí, vrátila jsem se domů až pozdě večer.
Dozvěděla jsem se od služebné, že prý tu byla nějaká žebračka a chtěla mluvit se slečnou. Poslali ji pryč, protože vypadala podezřele.
Když jsem o tom řekla otci, ušklíbl se, že ji asi poslali cikáni. Prosila by mne, abych nikomu neprozradila, odkud je kůň. Kdyby je chytili četníci, čekal by lupiče tvrdý trest.
Bála jsem se, že se ta ženská zase vrátí. Uplynulo pár týdnů a žádná žebračka se naštěstí neobjevila, časem jsem na ni zapomněla. Nezvykle teplý duben skončil, zelená pole o kus povyrostla a cikáni odjeli. Už jsem se nemusela vyhýbat místům, kde stávaly jejich vozy s červeně natřenými koly. Veliké ohniště dávno vyhaslo na pusté zarostlé louce, kde se pásli jejich koně, se jenom vítr proháněl hustou vysokou trávou...
Všechno se změnilo od té doby, co jsem tu byla poprvé. Teď byla luka tichá a opuštěná, nikde ani živáčka. Když jsem tenkrát odjížděla z tábora, zapomněla jsem se handlíře zeptat, jak se kůň jmenuje.
Začala jsem mu říkat Baron, podle slavné opery o cikánském králi od Johanna Strausse. Černý hřebec měl skutečně majestátní vzhled. Avšak vypadalo to, že jsem se zmýlila v jeho povaze. Na první pohled působil vlídným, mírným dojmem. Jenže opak byl pravdou.
Býval náladový a nezvladatelný. Jako oheň, který spálí každého, kdo se k němu přiblíží.
Baron se nikdy nedal ochočit. Každého štolbu pokousal nebo pokopal, ale mne si očividně zamiloval na první pohled, stejně jako já svého koně. Problém byl s tím, že kolem sebe nesnesl ostatní lidi.
Rozzuřený stájník na něj chtěl vzít bič, když ho bujný kůň vyhodil ze sedla. Já jsem jej zarazila se slovy, že drahoušek Baron je jenom moc temperamentní. Franz dotčeně odpověděl, že hřebec je nebezpečný. Skončil naštěstí jen s naraženými žebry, jenže dobře věděl, jak mohou být následky pádu zlé. Řekl, že bychom měli tu zatracenou potvoru raději prodat.
Teď jsem byla pro změnu rozčílená já. Nikdo nechápal, proč jsem si to divoké, nevyzpytatelné zvíře tak oblíbila. Věnovala jsem mu plno času a pečovala o něj.
Dokázala jsem s ním strávit celé hodiny ve stájích, mluvit na něj, pročesávat koni hustou hřívu a zaplétat ji do tlustých copánků. Měla jsem pocit, že jsem našla spřízněnou duši.

Jednou ráno jsem snídala na terase a s šálkem kávy v ruce četla noviny. Objevila se zpráva, že nějaký cikán byl zabit. Došlo k tomu v okolí sousedního města, kde tou dobou tábořili jeho lidé. Několik členů klanu se ocitlo ve vazbě. Policie zatím nevěděla, kdo ho zavraždil. Otázkou také zůstávalo, proč byl zločin spáchán.
Mluvilo se o krevní mstě, která je mezi cikánskými klany běžná. Každý ví, že když jsou spolu na nože, tak teče krev.
O to divnější byl způsob, jakým byl zločin proveden. Pro noviny to bylo během okurkové sezóny pěkně šťavnaté sousto. Psali, že jeho tělo bylo nalezeno v lese, nedaleko od cikánské osady. Zkrvavená mrtvola ležela v příkopu u cesty, s rukama svázanýma provazem. Ztuhla jsem hrůzou, když jsem si přečetla poslední odstavec článku. Muž byl usmýkán koněm.

Ke konci května, který byl toho roku mimořádně pěkným měsícem, se u mne po celý týden zdržela na návštěvě má milá přítelkyně Jana.
Bylo ideální počasí na pikniky, výlety k vodě a na dlouhé procházky přírodou. Svěží vítr z hor rozechvíval jemné chmíří pampelišek a lesy i louky nabíraly zářivé barvy.
Jednoho dne jsme vyrazily na projížďku, abychom si prohlédli okolí otcova sídla. Vybrala jsem si kaštanovou kobylku jménem Bella, které jsem žertem říkala krásko. S hustou srtí syté hnědé barvy a velkýma očima vypadala doopravdy jako krasavice. Jana chtěla Barona. Půjčila jsem jí ho bez obav, i když můj kůň byl velmi temperamentní. Věděla jsem, že Jana je skvělá jezdkyně. Doprovázel nás starý dobrý Franz.
Vydali jsme se daleko, až za hranice panství. Už tu nebyly domy ani pole, jenom větrem ošlehaná skaliska a klikatá stezka lemovaná stromy. Nemyslím, že jsem někdy dříve zavítala v ta místa. Neznala jsem je.
Na nikoho jsme nenarazili, ta samota byla osvobozující. Náhle jsem si připadala volná.
Cválala jsem na koni s vichrem o závod, šťastná a bezstrarostná. Nade mnou modrá obloha a v dálce strmé hory, které se měly brzy zazelenat.
Za nějakou dobu jsme dorazili ke kamenité plošině, která sloužila jako vyhlídka. Zastavila jsem se u ní, okouzlená malebným obrazem divoké krajiny.
Spatřili jsme vysoké skály, bílé a rozeklané. Vrcholky zůstávaly holé, zato na stráních se držely sporé borovice. Úpatí vrchů bylo bohatě pokryté houževnatými rostlinami, nízkými smrky a trnitou klečí. Obzor nad lesy byl zatím modrý a jasný. Jenže to se mělo změnit!
Nečekala jsem, že by se mohlo pěkné počasí tak rychle pokazit. Jarní bouřky jsou nevyzpytatelné. Mohla bych je přirovnat k záchvatům hněvu. Přichází bez varování, začnou zuřit a když odezní, zanechají za sebou nenapravitelnou spoušť. Nebyli jsme na ni připravení.
Franz na nás křikl, že se musíme co nejrychleji vrátit. Jeho kůň se dal do běhu. Jana jej následovala. Pobídla jsem Bellu, abych za nimi nezůstala pozadu.
Dívka cválala přede mnou. Zvedl se silný vítr. Strhl jí z hlavy malý klobouček. Odnesl ho dřív, než jsem se pro něj stihla natáhnout. Janiny vlasy se uvolnily zpod tenké síťky, přichycené dlouhými jehlicemi, a vlály za ní jako černé mračno.
V dálce nad horami proťal zataženou oblohu klikatý blesk. Vzápětí zazněl ohlušující úder hromu, který mi rval uši. Připomínal ďábelský řev vycházející až ze samotných hlubin pekla.
Vyděšený hřebec ze sebe vyrazil řezavý výkřik. Vzepjal se tak prudce, až Janu shodil. Spadla ze sedla a skončila na udusané silnici, skrápěné kapkami deště. Hrůza! Zůstala ležet bez hlesu, jako mrtvá.
Dříve, než se kdokoli z nás stihl vzpamatovat, kůň vyrazil bezhlavým tryskem někam pryč. Nevím, co Barona popadlo. Někteří koně mívají zkratkovité reakce.
Pospíchala jsem k bezvládné dívce. Naštěstí se brzy probrala z mrákot. Vzkřísila jsem ji bílým kapesníčkem, napuštěným kolínskou vodu. Přitiskla si jej na nos a zhluboka dýchala pronikavou vůni. Když dopadla na tvrdou půdu, vyrazila si dech a na moment zůstala omráčená. Sotva přišla k sobě, chtěla pryč.
Pomáhala jsem jí vstát. Pokusila se udělat pár kroků, ale nepodařilo se jí to. S obličejem bledým úlekem opět klesla na zem. Snažila se potlačit bolest. Vyhrkla, že má asi zlomenou nohu.
"Běž pro pomoc, Franci!" křikla jsem na něj. "Rychle!!!"
"Ne," odpověděl podkoní. "Nemůžu vás tady nechat s ní! Nevím, co bych řekl vašemu otci."
"Co chceš dělat!?"
"Musíme ji odvést domů."
"Co když to nezvládmene?"
"Nebojte se," uklidňoval mne. "Na pár modřin se neumírá."
Vysadili jsme zraněnou dívku na Bellu. Jana naštěstí neutrpěla žádné zlomeniny. Měla velké štěstí, že vyvázla jen zle potlučená a s ošklivě vymknutým kotníkem.
Franz tvrdil, že to není nic vážného. Pád dní na lůžku ji zase postaví na nohy. Nezbývalo nám nic jiného, než spoléhat na jeho slova.
Vedl Bellu na uzdě a šel těsně vedle ní, aby ji nenapadlo dělat nějaké hlouposti. Francův kůň byl stejně vystrašený jako nebohá Bella, tak jsem musela kráčet vedle něj a určovat směr. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak daleko od domova jsme se dostali.
Před silným deštěm se nebylo kde schovat. V okolí se nenacházel žádný srub, ani chata. Nezbývalo nám, než doufat, že se prudká bouřka rychle přežene. Stromy zoufale naříkaly a celý les s nimi.
Hlavou mi táhly divné myšlenky. Jana se snažila udržet v sedle a se zaťatými zuby přemáhala bolest. Franz nadával na psí počasí. Všichni jsme byli promáčení až na kost.
Tížil mne jezdecký oděv, nasáklý studenou vodou - bílá košile s krajkovým fižím, černá sukně, krátké vypasované sako, malý kulatý klobouček se zmoklým peřím. Také kožené šněrovací boty s nízkými podpatky byly vhodné spíše pro jízdu, ne pro chůzi v hustém bahně.
Lepilo se mi na nohy. S každým krokem jsem se do něj zabořovala hlouběji. Stoupala jsem osamělou cestou po strmém travnatém svahu. Déšť neustával!
Dostali jsme se na silnici bičovanou těžkými kapkami deště, vedoucí lesem až k usedlosti. Brzy se objevila místa, která jsem poznávala. 
Už to nebylo daleko domů. Zajásala jsem, když jsem za ledovou clonou lijáku konečně spatřila šedivé, rozmazané obrysy známých budov. Rychle jsme se běželi skrýt do otcova sídla.
Pozdě večer přestalo pršet. Zaklepala jsem na dveře pokoje pro hosty, kde ležela má kamarádka. Ještě nespala a byla moc ráda, že jsem se na ni přišla podívat. Bála jsem se, že k ní budeme muset zavolat doktora. Naštěstí šlo opravdu jenom o vymknutý kotník, jak nám potvrdil otec. Měla jsem radost, že Jana je v pořádku. Jenže jsem se bála o Barona. Kam zmizel můj kůň!?

Druhého dne jsme se ho vydali hledat, ale pohořeli jsme. Černý hřebec se ztratil někde v polích a lesích. Netušila jsem, kde je. 
Trápila jsem se kvůli tomu, protože mi na něm záleželo. Byla jsem plná obav a nedokázala jsem s smířit s tím, že je pryč. Možná na to doplatily mé rozdrásané nervy. Zase jsem měla noční můru. Tentokrát jsem si ji zapamatovala.
Zdál se mi děsivý sen o hrozné bytosti uvězněné v pekelné jámě, odkud ji nikdo nedokázal vysvobodit.
Jáma, zející pode mnou, k sobě s děsivou silou přitahovala můj pohled. Nechtěla jsem k ní přistoupit, ale nedokázala jsem se tomu mrazivému vábení ubránit. Stačilo udělat dva kroky.
Zahlédla jsem slabé záblesky plamenů. Černá hloubka propasti lačně pohlcovala mé oči, oslněné ďábelským světlem.
Stála jsem na okraji rozšklebené rány v zemském masivu a ačkoli jsem nedohlédla až na dno, věděla jsem, že něco tam je. Slyšela zvířecí nářek, rezonující v nekonečných hlubinách ohavné jeskyně...
Nepoznala jsem, co je to za zvíře a ani netušila, proč trpí. Trýzeň musela být strašlivá.
Z tmavé propasti doslova zářila černá barva. Vtahovala mne. Mohla jsem se do ní také zřítít, stejně jako ta sténající bestie, plyvající oheň a jed.
Zacpávala jsem si uši, abych neslyšela její mučivý řev. Nepomáhalo to. Bylo to nesnesitelné. Ozývalo se v něm tolik bolesti! Nevydržím to poslouchat!
Umírala jsem pod tíhou těch hrůzných zvuků, stonásobně zesílených kamennými stěnami pekelné jeskyně. Třásly se mi nohy.
Kdybych na vteřinu ztratila rovnováhu, byl to můj konec. Představovala jsem si, jak padám. Když jsem se probudila, zkroucená na kraji lůžka, málem jsem sklouzla dolů. Potila jsem se strachem a spalovala mne ledová temnota zlého snu. Ten sen se mi vracel. Mé noci nebyly klidné...

O několik dní později jsem se až do večerních hodin zdržela ve stájích. Bella potřebovala ošetřit. Měla něco s ušima. Když jsem ji pečlivě kartáčovala, hnědá kobylka začala být neklidná. Nechápala jsem proč.
Bylo tu ticho a klid, jako vždycky. Cítila jsem důvěrně známou vůni sena a koní, tu nejkrásnější vůni na světě. Postarala jsem se o Bellu. Padala tma a já se chystala odejít. Vtom jsem si všimla, že něco vyplašilo ostatní koně. Stáje byly plné stínů. Asi je vyděsilo, jak se pohybují po zdech?
Snažila jsem se je uklidnit, jenže to bylo těžké. Věděla jsem, že něco není v pořádku.
Nedovedla bych vám vylíčit svůj údiv, když jsem vyšla ven a uviděla svého fríského vraníka. Vrátil se ke mě, jako kdyby se nic nestalo.
Jak přicházel blíž, povšimla jsem si něčeho hrozného. Na jeho těle ulpěly rudé stříkance krve. Hrklo ve mně leknutím. Snad se nebohý kůň nezranil!?
Rychle jsem jej prohlédla, ale nenašla jsem žádné rány. Uvědomila jsem si, že zaschlá krev na hřebcově hřbetě a bocích nepatří jemu. Zamrazilo mě a beze slova jsem jej umyla mýdlem a vlažnou vodou, aniž bych se o tom někomu zmínila.

Jak se blížila druhá polovina léta, už jsem si na žádné noční můry ani nevzpomněla. Dny byly dlouhé a ranní rozbřesk přicházel velice brzy. Země bujela drobným životem, růžové zahrady okolo otcova zchátralého sídla jen kvetly.
Byl pěkný letní den a mne napadlo, že si vyrazím na kachny. Vhodnou pušku jsem měla připravenou už od včerejška. Celý večer jsem strávila čištěním dlouhé lovecké brokovnice, jejíž údržba byla velmi náročná.
Vyjela jsem na projížďku sama. Obyčejně se mnou jezdil můj podkoní, jenže dnes byl bohužel zaneprázdněn u otce. Vklouzla jsem do stájí ke koním. Franz mě odrazoval, abych si nebrala Barona. Neposlechla jsem ho, protože jeho obavy mi připadaly neopodstatněné.
Vyhoupla jsem se do sedla a rázně pobídla koně, abychom nepromarnili ani minutu. V mžiku jsme vyrazili ven.
Sluneční paprsky, plné síly, padaly na lesní stezku. Okouzlilo mne, jak je v nich krajina krásná.
Rozprostíraly se přede mnou nekonečné zelené louky a pastviny, plné lučního kvítí. Voňavá levandule rostla u cesty v hustých trsech. Připomínala mi minulé léto, strávené v Provence. Nenasytně jsem vdechovala čerstvou vůni úrodné země a vystavila zrůžovělou tvář horkému vánku, který klouzal z horských hřebenů.
Mířila jsem do stinného údolí mezi lesy, zaplavenými sluncem. Doufala jsem, že bude dobrý úlovek.
U tmavého, modravého rybníka jsem nechala koně, aby se pásl. Tiše jsem stála mezi štíhlými olšemi, s nabitou puškou připravenou v ruce. Čekání se vyplatilo. Zastřelila jsem dvě kachny. Když spadly do vody, přinesl mi je náš pes. Měli jsme huňatého zlatého retrívra, který miloval lov a plavání. 
Otřepal se tím nezaměnitelným pohybem, co mne vždycky dokázal rozesmát. Pak se spokojeně natáhl na sluníčko a chvíli odpočíval s vesele vyplazeným jazykem. Sedla jsem si do trávy vedle něj. Bylo tu hezky. Ráda bych se zdržela déle, ale začínalo se šeřit.
Blankytné nebe na západě hořelo v rudých červáncích. Lesy vypadaly celé černé, skoro jako mrtvé. Uvědomila jsem si, že bych se měla vrátit domů.
Jeli jsme jinou cestou, tahle měla být podle všeho kratší. Pes poslušně běžel za koněm.
Možná jsem se spletla, anebo jsme se vydali špatným směrem. Tohle nebyla totiž zkratka, o které mi řekl Franz. Stezka opustila plodné údolí s bujnými vinicemi a vjeli jsme do úzké doliny, lemované vysokými stromy...
Jejich kořeny mi připomínaly věci, které se hýbou. Plazily se po pěšině jako hadi. V šeru bylo těžké rozeznat, po čem vlastně šlapeme.
Se vzrůstající hrůzou jsem sledovala, jak si tvrdohlavý vraník dělá, co chce. Nedokázala jsem ovlivnit jeho energický klus. Cosi nevyvětlitelného obralo o sílu mé ruce, roztřesené úzkostí. Zratila jsem kontrolu nad koněm!
Dal se do trysku. Uřícený retrívr mu nestačil. Zmizel mi z dohledu a v dálce doznívalo jeho štěkání.
Netušila jsem, kam má kůň namířeno. Baron nejspíš vycítil můj neklid, ale nedbal na něj. On to zřejmě věděl lépe, než já.
Zahlédla jsem šedivý obrys kamenné zdi, vysoké asi dva metry. V ní se otevírala rezavá železná brána s vysokými duby zasazenými po obou stranách a za ní se objevily náhrobní kameny, křivě a neuspořádaně vyčnívající ze země.
Padla na mne tíseň z hluboké temnoty, kam jsme se zběsile řítili. Jako kdyby na mne sáhla smrt.
Stromy s pokroucenými kmeny se skláněly k zemi, kde odpočívali mrtví. A různé rostliny se seschlými listy připomínaly spíše jedovaté býlí, namísto vadnoucích květin. O hřbitov se nikdo nestaral. Všechno bylo suché, zanedbané a na pokraji smrti.
Marně jsem cloumala uzdou a pobízela koně, aby se obrátil. Černý hřebec zpomalil a volným krokem kráčel po zarostlé pěšince, vedoucí do hlubin hřbitova...
Rozhlížela jsem se, zda tu někoho nespatřím. Po vnější straně šedivého zdiva se plazila vinná réva a štíhlý keř žlutavých ibišků obdivně vzhlížel k vysoké kryptě, jejíž majestátní štít se rýsoval proti ztemnělému nebi. Po planých růžích, které jsem milovala, ani památky.
Seskočila jsem ze sedla. Nechápala jsem, proč mne můj kůň odvezl zrovna na hřbitov, ztracený uprostřed lesů, ponurých a temných. Padala noc a ve mně byla malá dušička.
Mezi opuštěnými hroby rostla vysoká tráva a lesní kapradí, nevítaný host. Celá scéna působila nesmírně zanedbaným dojmem. Uvědomila jsem si, že na zpustlé pohřebiště již dlouhá léta nikdo nevkročil.
Kosti zesnulých se dávno obrátily v prach. Jak trpký je osud duší, které jsou odsouzeny pykat za své hříchy?
Mnoho žalostných rovů pocházelo z minulého století. Ležel před námi náhrobní kámen, pokrytý silným zeleným lišejníkem. 
Sklonila se nad ním, abych dokázala rozluštit špatně čitelné písmo na desce z šedivého pískovce. Jméno na zvětralém náhrobku jsem nemohla přečíst. Podařilo se mi rozluštit jen den narození neznámého a pod ním datum úmrtí. Bylo staré víc, než sto let. Napadlo mne, že ten muž - ať už to byl kdokoli - zemřel mladý. Nebylo mu ani třicet let.
I kámen může mluvit, ale je to jenom kámen. Třeba socha plačícího anděla s rozepjatými kříkdy, který truchlí za zemřelé. Za všechny hříchy světa. Purpurová opona setmění zahalila zapomenutý hřbitov mrtvých duší. Nocí znělo jejich volání...
Jejich svět byl černý jako tma, ze které přicházelo zlo. Z těch míst v nekonečné propasti, kde nedokáže přežít nic pradávných vzpomínek, pohřbených hluboko pod zemí.
Ztrápený kůn opřel hlavu o náhrobek a v jeho očích se zaleskly slzy. Pochopila jsem, co se mi snažil sdělit.
Mrazivé poznání bylo až příliš strašlivé, abych mu mohla uvěřit. Už jsem věděla, proč se mi zdály zlé sny. A také jsem porozuměla, co měly znamenat. Zmocnil se mne strach. Temnota noci mne zaplavila jako smrtelná nemoc, na kterou není lék.
Svět byl v nestálém svitu kulatého úplňku celý sinalý, měsíc se plaše ukrýval za černé cáry potrhaných mračen.
Oči koně se na mne nepřestávaly upírat s děsivou naléhavostí. Jeho temný zrak znamenal vstupní bránu do jiných světů, příliš vzdálených a ponurých na to, aby mi nenaháněly hrůzu...
Znala jsem staré cikánské legendy, že duše hříšníků se někdy mohou převtělit do němých tváří. Podobné příběhy znají snad všechny národy, včetně keltských a slovanských, kde na sebe přízraky často braly podobu ptáků, popelavých jeřábů vřískajících na blatech. Jeho pronikavý hlas zní jako křik, vycházející z lidských úst!
Baron - či spíše člověk, kterým dříve byl - hnil ve hřbitovní hlíně bez rubáše, se znakem hanby na čele, s duší obtíženou smrtelným hříchem v hodině trpké smrti. Očekával ho krutý trest! Přece znáte úsloví - trpět jako zvíře?
Vraník žalostně skláněl hlavu. V jeho nádherných, hlubokých očích jsem viděla smutek a touhu po svobodě. Byl jediný způsob, jak jsem mu ji mohla poskytnout. Kůň musel zemřít, stejně jako ve starých pohádkách, kde vznešený rytíř srazí hlavu svému oři, aby osvobodil trpící duši zakletou v těle zvířete.
Přitiskla jsem mu ledovou hlaveň lovecké pušky na čelo. Stál klidně. Zaváhala jsem. Prsty se zdráhaly stisknout spoušť.
Po tváři mi stekla slza, rychle jsem ji setřela. Smrt studila jako myšlenka, že Baron již pykal dost a jeho bídná existence v podobě zvířete byla hrozný trest za hříchy, které spáchal!
Jeho oči mne prosily, abych neváhala. Vzala jsem mu život a dívalala se, jak se rudá krev vpíjí do žíznivé země. Už dlouho nepršelo. Řehtání koně znělo jako poděkování...
Co nejrychleji jsem spěchala ke hřbitovní bráně. Utíkala jsem pryč, co nejdál od mrtvého těla. Noc byla mnohem temnější než včera, bělavý přízrak měsíce a několik zapadlých hvězd svítilo na cestu lesem.
Potácela jsem se noční temnotou, neschopná uvažovat jasně. Strach mi pronikal až do morku kostí, začala jsem dýchat jen s velkými obtížemi.
Slyšela jsem krátké, ostré štěkání. Hnal se ke mně můj pes, šílený radostí, že mě našel! Skoro mě porazil. Divoce se na mne sápal a olizoval mi ruce.
Nevím, kdo měl větší radost. Jestli já nebo on, to netuším. Oba bychom plakali. Báli jsme se tmy a už jsme tu nechtěli zůstat ani minutu. Stezka, ležící před námi, už najednou nevyhlížela tak hrozivá. Teď jsme byli dva. 
Všechny ztracené duše jsou na cestě za světlem. Jdou zdlouhavými oklikami, anebo bezradně bloudí močály, lesy a černými roklemi. Jiné kráčí přímo a rychle se dostanu do cíle. Ale na tom nezáleží. Jednou se na konci naší cesty se všichni sejdeme. Konec cesty, a tedy i každého životního příběhu se je prostý – návrat domů.

***

O půl století později je se vším konec. Smrtelně nemocná stařena již nemá na světě co dělat. Už nemám nic společného se svým bývalým já z obrazu, zavěšeného nad ložem.
Je to veliký portrét vysoké, štíhlé dívky s modrýma očima a dlouhými hnědými vlasy. Mladá komtesa, která milovala koně, je pouhou vzpomínkou na lepší časy.
Když zavřu oči, odehrávají se přede mnou opět zapomenuté příběhy a scény z dávného divadla mého života. Zvláštní, jak rychle prchají léta. Najednou se mi všechno vrací.
Vybavuji si tu hroznou noc, kdy jsem musela projít hvozdem. Byla jsem úplně vyčerpaná během a námahou, než jsem konečně zahlédla v dálce mezi stromy jasně osvětlená okna našeho sídla.
Otci jsem řekla, že hřebec při cvalu nešťastně upadl a zlámal si obě nohy. Musela jsem ho zastřelit. To jej zarmoutilo, neboť věděl, jak moc jsem si svého temperamentního miláčka oblíbila. Koupil mi nového koně - fríského koně - ale já jsem na Barona nikdy nedokázala zapomenout.
To bylo kdysi, snad v jiném životě. Uprostřed běhu času zůstal panský dům neměnný, jako kdyby ho někdo zaklel v kámen.
Vím, že má služebná čeká dole v přijímacím salonu, ale nemám sílu natáhnout zkřivenou ruku a zmáčknout malý zvonek na nočním stolku. Klíží se mi oči. Lékaři mi podali utišující léky, které tlumí bolest. Jsem po nich omámená a pomalu usínám...
Poslední dobou se mi nezdají žádné sny. Není divu. Kolem mne je jenom prázdnota, modlitby blízkých a pomalé umírání na rakovinu.
Probudím se, když uslyším táhlé řehtání. Pod oknem mé komnaty stojí fríský kůň. Nádherný hřebec, černý jako uhel. Poznávám ho.
Vstávám z postele, aniž bych potřebovala pomoc pečovatelky. Jsem to opět já, elegantní dívka oblečená v jezdeckém kompletu s módním kloboukem, přesně jako na obraze, starém více než padesát let.
Vyběhnu ven a lehce se vyhoupnu do sedla, přesně jako za starých časů. Ale nevím, kam má můj věrný přítel namířeno. Do nebe, nebo do pekla?
Už mi nezáleží na ničem. Vím, že můj čas nadešel. Jsem smrtelně nemocná a on si pro mě přijel.
Letíme poli a lesy, jasnými v měkké záři zapadajícího slunce. Jaká radost, po kolika týdnech strávených na lůžku ve tmavém pokoji, opět cítit vítr ve tváři! Měla bych mu poděkovat. Nikde není svět tak krásný, jako v koňském sedle. Jsem tak šťastná. Baron přišel splatit svůj dluh. Kůn mne veze do věčnosti...