Světýlko v mlze

Světýlko v mlze

Ještě v roce 1995 jsem věděl jen to, že tatínek mé ženy Jany se víc než před osmdesáti lety narodil „kdesi v Beskydech“, a to bylo všechno.

Moje „kdesi“ teprve toho léta na sebe vzalo jasnější podobu.

Když se Jana vyptávala tatínka na cestu, tušil jsem pěkný výlet.

Jen jsem si ho představoval poněkud jinak.

„Přes Kudlačenu nechoďte, to je dlúhá cesta. Kratší je přes Ondrové. Odtam na Radlické, okolo Hatlapatků a Macečků. To ste skoro doma. Nad Macečkama už je Kladnatá skoro vidět.“

S nadšením jsem naslouchal šťavnatým jménům beskydských samot. Máme je oba rádi, lákají nás k poslechu i navštívení, já však jsem doposud v Beskydech pouhý platonický cizinec. A Jana? Ani ta se tam často nedostala.

Na Horní Bečvu lehla hustá mlha. Drobně mžilo, chvílemi pršelo.

Trošku zalitujeme. Ale už jsme tady a měnit plán kvůli tomu nebudeme. Jenom škoda těch ztracených výhledů!

Třeba se vyčasí.

Co když ne? Jak teď může být od jakýchsi Macečků dědečkova rodná Kladnatá vidět? A jak tam nahoře chceme vůbec najít Macečkovy? Jana zde byla s dětmi naposled za slunečného počasí před nějakými dvaceti lety.

Přesto jsme vyrazili.

Lesem se šlo dobře, ten mlhu zřeďoval. Potom však bylo třeba tušeným směrem vyjít z lesa „na paseky“. Tam už jsme tápali. Jen černé siluety smrků-solitérů nám vyměřovaly trhliny v oslepující šedi. Jako ztracení jsme stoupali od smrku ke smrku. Mapa nám byla málo platná. Šli jsme stále víc podle citu: vzhůru a trochu doleva.

Konečně se vynořil elektrický sloup. Dráty nás dovedly k samotě. Byli jsme v Ondrových.

Pak, znovu pod lesní klenbou, jsme stoupali potokem a příkrým srázem, vyhýbali se rozbitým ledničkám, překračovali klozety, umyvadla, plasty, bylo to odporné, ale podle toho jsme poznali, že nad námi je lesní cesta, která sem do beskydské tišiny přináší poselství kulturního lidstva.

Nad cestou paní v pláštěnce holýma rukama čistila svůj potůček. Po několika přátelských slovech se ukázalo, že je z Radlického. Tam jsme mlhou nedohlédli, ale vysvětlila nám cestu.

Radlické jsme minuli. Další samotu jsme obešli zadem. Obdivoval jsem dřevěné korýtko, kterým z lesa ze skutečného pramene proudila voda do umělé studánky nad domem.

Teď už si Jana byla jistá. Také Macečkovy po delším hledání v mlze našla. Poznávala plot, poznávala dům, samota byla, kde být měla – a­le kam jen se poděla Macečků paseka!?

Les dorazil za ty roky až k zápraží!

Úplně nahoře, poslední samota těchto pasek, je Kladnatá.

Dědeček by ji asi stěží poznal. Bez lidského přičinění a hlavně bez lidské vůle roste všude kolem na bývalé pastvině les. Chalupa již nevyhlédne z temného chvojí ani v jasný den.

Podle Janina svědectví se zde před těmi dvaceti lety začaly teprve objevovat první nalétnuté smrčky a modřínky. Tehdy se na slunečné stráni, přehledné až daleko k Macečkovým, ani náznakem neprojevovaly jako divocí nájezdníci. Z trávy sotva vyčnívaly jejich něžné, nevinné vršky. Dnes jsme svědky nájezdu opravdového lesa. Spojil se přes pastvinu zprava, zleva.

Studánku, co kdysi napájela lidské i zvířecí obyvatele Kladnaté, užívá nový majitel-chalupář. Obestavil ji kašnou ve tvaru domečku a drží ji pod zámkem. Prýštila pod kamenem na holém prostranství, a teď je skrytá ve smrkové tyčovině, která nad ní své zelené větve rozprostírá jako svatyně klenbu.

Strnuli jsme. Je to zázrak a vidíme ho po svém.

Většině lidí připadá samovolné obsazování kulturních pozemků lesem jako trestuhodná nedbalost v péči o půdu zděděnou po předcích. Divočina je synonymem chaosu a nepořádku. My však jsme se po svém nalezení dnešní dědečkovy rodné paseky zaradovali blaženou jistotou: les – t­en nádherný zázrak nás dvou přírodních bláznů – m­á dost sil, aby se vracel, aby okupoval, aby znovu dobýval ztracená území.

A možná tam nahoře, odkud kdysi Kantorů Janík denně šlapával do školy a kde v genech mé nenarozené ženy se probouzela láska k horám, možná jsme tam poprvé kdesi v podvědomí vytušili společnou touhu dožít život v horách. Tady se kruh uzavře.

A možná právě ta mlha a bloudění a tápání po stezkách nasycených vláhou, která má sílu vracet les kam patří, možná právě to urousané stoupání lesem a pasekami a znovu lesem, podávalo našemu podvědomí konečnou zprávu o končinách, kde nejen les, ale také my dva jsme doopravdy doma.