Kapitola třetí

Podle všeho začínal hezký den a tak se parta rozhodla, že opět vyrazí ven. Do lesa se pořád ještě smělo chodit a lidí tam bylo velmi málo, takže to bylo příjemné i bezpečné zároveň. V posledních dnech toho nachodili opravdu hodně, postupně zdolávali všechny větší i menší kopce v okolí. Arwen se omluvila, že tentokrát nikam nepůjde, že raději zůstane doma. Chvilku se ji snažili přimět k výletu, ale pak poznali, že to nemá cenu a vyrazili bez ní.

 

Katka vzala Psisko a bylo postaráno o další zábavu. Psisko je půlroční štěně německého ovčáka, fenka. S Katkou tvoří nerozlučnou dvojici a dělají spolu kde jakou ptákovinu. Přátelství mezi psem a člověkem asi opravdu může existovat.

 

Vyrazili směrem k Trpasličím kamenům a pak dále, taková hezká procházka. Potkali jen pár lidí a tak si to opravdu užili.

 

Arwen mezi tím doma lenošila v posteli, tak se přiměla k aktivitě a vyluxovala všechny pokoje. Potom se pustila do vaření, kamarádi se určitě vrátí hladoví jako aminy a tak je potřeba je nakrmit. A hodně nakrmit, kluci žerou jako kyselina, takže se malá kuchyně občas mění spíše v manufakturu. Naštěstí vaří ráda, a snad dobře, takže ji tato činnost nevadí. Na rozdíl od některých jejich kamarádek.

 

Když byla spokojená s výsledkem, sedla si ke stolu, vzala si tužky a papíry a začala si kreslit. Různé obrázky, většinou spíše jen čmáranice, ze kterých by asi lidé nebyli moc moudří. Má takový osobitý a zvláštní způsob kreslení. Ačkoli píše pravou rukou, tak při kreslení používá ruce obě, podle toho, jak to zrovna cítí.

 

Byl už večer, když se kamarádi vrátili domů. Všude bylo zhasnuto, jen v kuchyni nad stolem svítila malá lampička a hrálo rádio. Michal si jako první všiml, že Arwen sice sedí u stolu ale zároveň na něm leží. Před sebou měla rozházené tužky a papíry s podivnými kresbami. Všechny utišil, opatrně ji vzal do náruče a odnesl do ložnice, kde ji uložil do postele. Napůl ze spaní se ho zeptala: „Co se děje? Kam mě to neseš?“

 

„Nic se neděje, nesu tě do postele,“ odpověděl Michal tiše a opatrně ji uložil.

 

„Že bude všechno zase dobrý a nikdo neumře, že ano?“ stačila se ještě zeptat, než se opět propadla do říše snů.

 

Michal ji pohladil po vlasech a zašeptal: „Neboj, všechno bude v pořádku.“ Potom ji přikryl, zatáhl roletu v okně a vrátil se do kuchyně k ostatním.

 

Ohřáli si připravené jídlo a pak postupně také šli spát. Toho dne ušli hodně kilometrů a tak byli všichni unavení. Gimli ještě došel vyvenčit Psisko a pak se všichni uložili ke spánku.

 

Ráno si přispali, nikdo nikam nemusel a tak se prostě spalo tak dlouho, jak to kdo vydržel. Johny, Gimli a Katka spali v jedné místnosti, Arwen a Michal ve druhé. První tři jmenovaní přijeli na pár dní na návštěvu a pak se situace změnila tak, že se již neměli kam vrátit. Ne že by jim někdo zbořil bydlení, ale jejich městečka v dalekém Orientu zavřela policie z důvodu šíření jakéhosi zlořádu. Takže nezbylo nic jiného, než zůstat ve Lhotě a nějak to společně přežít. Zlořád se postupně šířil po celé zemi, ale většina měst ještě zavřená nebyla. Michal pracoval z domova, Arwen dál jezdila do práce, ačkoli tak činit nemusela. Jenže je prostě paličatá a tak jezdila. Byla to i forma její psychohygieny a také tak trochu vzdor a boj sama se sebou. Občas se s Michalem handrkovala, jestli to je nebo není bezpečné, ale oponovala mu, že něco takového už možná nikdy nezažije a že u toho chce být. Michal zase kontroval tím, že je dost dobře možné, že to již znovu nezažije a to možná proto, že ten zlořád chytí a pak ji půjde na pohřeb a to ji nepřeje, protože jí udělá nějakou trucakci a nechá ji tam zahrát internacionálu. Na což Arwen zrudla a říkala, že jestli to zkusí, tak zase vstane a bude ho chodit strašit tak intenzivně, že se z toho opupínkuje. Pro nezasvěceného to muselo být znamenité divadlo.

 

Den ale začínal krásně, venku vylezlo slunce, teplota se začala šplhat do, v rámci možností, značných výšin a tak se nikomu nechtělo nic dělat a nakonec se z postelí vykolébali až před polednem. Spojili tedy snídani a oběd v jedno jídlo a pak se chystali na cestu ven. Ne do města, ale opět do lesa a na nějaké ty kopečky v okolí širším Lhoty, protože ty blízké již zdolali.

 

Když zasedli k jídlu, tak si Katka vzpomněla, že Arwen před časem posílala povídku do soutěže a že už by mohla vědět výsledky. „Máš pravdu, měli by se z nakladatelství už ozvat, ale zatím se neozvali, takže opravdu nevím. A nebo je možné, že je z té ptákoviny klepla pepka.“

 

„Jaká ptákovina? Je to jedna z nejlepších povídek cos kdy napsala,“ nesouhlasila Katka.

 

„No to je věc názoru, ale přesto jsem hrozně zvědavá, jak to dopadne. Zatím jsem napnutá jako kšandy,“ dodala.

 

„Tak hlavně nepraskni,“ popichoval ji Gimli.

 

Arwen po něm loupla očima a sepnula ruce jakoby k modlitbě. Všichni zmlknuli, jen Michal čekal nějakou kulišárnu a také že ano, protože rozjetá Arwen pokračovala: „Milý Bože, já vím, že jsem Tě tuhle prosila o pár volnějších dní, ale myslíš, že bylo nutné poslat na svět epidemii nového viru? Mě to připadá jako poněkud přehnaná reakce.“

 

„Já se z tebe picnu,“ řekl Michal, „za tohle ti budou dělat v knize hříchů čárky hráběma.“

 

„Tak už toho nechejte, já mám hlad. Dobrou chuť,“ řekl Johny a natáhl se pro nakrájený chléb a lovecký sýr. „Dobrou chuť,“ řekli všichni ostatní, zaťukali na stůl, a také se pustili do jídla.

 

„Co tedy budeme dělat odpoledne, nebo spíše večer, až se vrátíme z procházky?“ zeptala se Katka a koukala po ostatních „Já bych si zahrála tu Hru,“ dodala po chvilce.

 

„Já taky,“ řekla Arwen, „jenže nikdo nepřišel s žádným nápadem.“.

 

„Tak co s tím budeme dělat?“ zeptal se Michal.

---