Proč buňky nemluví

„Nebudu se s tebou hádat, je to dětinský.“
„Dětinské.“
„A jéé. Ty sis přečetlo v tandemu s duší, kterou nikdy nikdo neviděl, nějakou poézii a teď mi budeš předhazovat gramatiku.“
„Možná mě nikdo neviděl, ale čínské přísloví říká, že jste jen moje schránka.“
„A z té schránky jsem nejdůležitější já.“
„Chá chá. Bum bum bum, to je všechno, co umíš. Kdysi nějaký snílek namaloval tvůj znak, nazval ho symbolem lásky a teď z toho těžíš bez vlastních zásluh.“
„Kdežto ty ani žádný znak nemáš. A kdybych nebilo, potom bys vůbec nefungoval, škaredá šedá kůro.“
„Nemám znak, poněvadž nejsem klišé. O mně nikdo nepíše, protože si netroufá. O tobě čmáře každý pisálek. A vůbec, aby ses nezbláznilo z toho, že biješ. Je to tvoje přirozenost. Nejvíc boucháš, když jde kolem ta blonďatá silikonka. Ještě že naženeš všechnu krev do další bezduché hromady masa a nemusím se na to koukat. Vždyť ta holka je úplně blbá.“
„Trochu úcty, vážení, nebýt mě, vůbec se nenarodíte.“
„Nebýt mě, nežili byste. Každý ví, že život začíná prvním nádechem. Navíc, vzduch, který vám nyní posílám, byl kdysi v plicích Freuda.“
„No sbohem, plíce tu poézii četly taky.“
„To nemá nic s poezií. Při své inteligenci bys měl vědět, že ozón se nikam neztrácí. A jestliže někdo před sto padesáti lety vydechl vzduch do atmosféry, je jasné, že ho dýcháme my.“
„Neztrácí? A co ozónová díra, hm?“
„Díry mě nezajímají.“
„To mě zas jó.“

„Páni, to je kráska. Vysoké čelo, oči tak akorát od sebe, smyslné rty. Na tu se podívej, svale…. Šmankote, nemyslel jsem to doslova, přes poklopec se stejně ven neprotlačíš…. A čte Freuda. Čumte, laloci.“
„Si teda rozmysli, co chceš. Nejdřív dívej se, potom nedívej se, tak co teda?“
„Prostě se nedívej. Mě například jeho rozumy vůbec nezajímají.“
„Zatím nic, jdu na to sám, břídilové. Teď se ukáže, kdo je tu král.“

Vypadala spíš jako elfka, než dívka. Rovné havraní vlasy se zlehka dotýkaly bílých ramen. Smyslně okusovala tužku. Když ji upustila, Patrik se hned chopil příležitosti. Zdvihl okousané dřívko a podal ho krásce na otevřené dlani.
„Díky.“
„Freud?“ usmál se.
„Ano, mám ho ráda.“
„Už jsi viděla jeho dech?“
„Nevím, že něco takového napsal.“
„Nenapsal, myslím skutečně jeho dech,“ hlasitě vyprázdnil obsah plic.
„Nechápu. Jsi jeho potomek?“
„Není to úplně nemožné, ale nic o tom nevím.“
„Potom?“
„Ozón se nikam neztrácí. Vzduch, který dýcháme, měl kdysi Freud v plicích.“
„To je možné, ale stejně nic nevidím.“
Patrik si vložil do úst elektronickou cigaretu, potáhl, našpulil rty a vypustil kroužek, jehož horní část připomínala tvar srdce.
„A teď?“
Když se hlasitě zasmála, uvěřil v lásku na první pohled. Ještě ten den koupil poprvé květiny jiné ženě, než matce, napsal první báseň a po dlouhé době životního tápání ucítil, že všechno je, jak má být.
I on. Jeho buňky se přestaly hádat. Celé tělo a mysl byly najednou v dokonalém souladu.